Když se štíhlounký mládenec usadil u Steinwaye, aby se ponořil do romanticky vzrušené hudby, říkal jsem si v duchu trochu nedůvěřivě, jak to asi může dopadnout. Tvrdé akordy a oktávové paralelismy v Allegro maestoso první věty zvládl Chudada technicky bez sebemenších problémů, stejně jako četné chromatismy a arpeggia. Co mne však upoutalo víc, byla jeho schopnost jemných úhozových nuancí, s nimiž opravdu systematicky pracoval. Ta se naplno projevila v měkké, lyrické druhé větě Adagio, kde vykroužil v pravé ruce nádhernou kantilénu a nebýt trochu tvrdého agogického pojetí dirigenta Nellera, mohla to být opravdu zážitková věc! Allegro vivace i Allegro marziale animato byly precizně rytmicky zvládnuty jak klavíristou, tak orchestrem.

Chudada zahrál Liszta na svůj věk báječně, jeho hudební názor se teprve vyvíjí, což ukázal zběsilý rychlopalný přídavek, který byl spíše než hudební lahůdkou demonstrací technických dispozic a prstové uvolněnosti, přičemž zapomněl nejednou na pedál. Ale to nejlepší na Martina Chudadu jistě teprve čeká.

Následoval druhý sólista – varhaník Josef Kratochvíl. Charismatický rodák z Valašského Meziříčí dělí své hudební nadání mezi klavír a varhany, v obou případech tak činí velice úspěšně. Pro vystoupení s Janáčkovou filharmonií si Josef vybral Symfonii pro varhany a orchestr č. 1 d moll skladatele Alexandra Guilmanta. Tento francouzský varhaník a skladatel byl generační druh Brahmse a Čajkovského. Na rozdíl od svých kolegů se Guilmant soustředil hlavně na skladby pro varhany všeho druhu.

Po chorálové barokní stylizaci introdukce se pod rukama Kratochvíla a filharmoniků ozvala typicky romantická atmosféra v rytmicky prudce vykrojeném tématu a harmonii bohaté na modulace. Kratochvíl zazářil zejména v kontrastní lyrické melodii, která prozradila oblibu skladatele ve Wagnerovi. Stejně tak imitační přiznávky a kontrapunkticky bohatá faktura poukazovaly často na inspiraci Johannem Sebastianem Bachem. Guilmantova symfonie mne zaujala bohatstvím varhanních rejstříků a typicky francouzskou barevností. Po stránce interpretační se Kratochvíl ukázal v příznivém světle. Zasloužil by si spíše samostatný varhanní recitál v akusticky příznivém sakrálním prostoru. Myslím, že zážitek by byl ještě daleko intenzivnější.

Po přestávce se objevila Kateřina Pašková. Talentovanou klarinetistku, která studuje posledním rokem Janáčkovu konzervatoř a souběžně i vysokou hudební školu v Polsku, jsem slyšel poprvé před pár měsíci na benefičním koncertu v Českém rozhlase Ostrava. Už tam byla v Brahmsově klarinetové sonátě (u klavíru byl Ivo Kahánek) výborná a ukázala, že je interpretkou soustředěnou, pozornou ke zvukové barvě svého nástroje, stejně tak i k souhře a ladně tvarovaným frázím. Její muzikalita se odrazila také v provedení Rapsodie pro klarinet a orchestr č. 1 Clauda Debbusyho.

Impresivně barevná, meditativní i zvukomalebná skladba jí na ploše necelých deseti minut poskytla řadu příležitostí ukázat svůj talent. A Kateřina jej skutečně naplnila a zúročila. Po koncertě jsem si k hodnocení jejího výkonu přizval také klarinetistu Petra Bohuše, významnou osobnost klarinetové hry a pedagogiky a dlouholetého prvního klarinetistu Janáčkovy filharmonie. Pan profesor výkon své žačky odborně ohodnotil takto: „Tuto skladbu si Kateřina zvolila ne náhodou. Její přednost tkví mj. v nádherném klarinetovém tónu a práci se zvukem, který je základem Debussyho skladby. Již během zkoušek se snažila co nejvíce skloubit zvuk a barvu svého nástroje s paletou dalších barev orchestru. To se jí na koncertě podařilo naprosto dokonale. K přesvědčivému projevu Kateřiny Paškové kromě vrozené muzikálnosti přispěly navíc logicky vedené fráze, bohatá agogika, tempové gradace a dynamika nejen ve forte, ale zejména v krásných a nosných pianissimech.“

Koncert úspěšných sólistů završila suita z baletu Maurice Ravela Dafnis a Chloé č. 2. Janáčkova filharmonie zahrála vyrovnaný koncert, byť místy připadalo, že se o dirigenta Nellera nemohla příliš opřít. Ne vždy je energie na pódiu oboustranná a oboustranně přínosná.

Bylo velmi příjemné vidět na koncertě Janáčkovy filharmonie tolik mladých tváří. Říká se, že dobrá hudba nestárne, vždyť Beatles už také mají stejné křížky na pažbě svých songů jako třeba pozdní symfonie Dmitrije Šostakoviče. Podstatné je, že mladé talenty klasická hudba baví a dává jim příležitost své mimořádné umělecké nadání rozvinout. A že mladé talenty přitahují mladé posluchače, to je moc dobře.

Autorem fotografií je Ivan Korč.