Kdybychom se zeptali, jakou úlohu hrálo v životě Antonína Dvořáka violoncello ještě v roce 1894, mnoho slov by nás asi nenapadlo. Ještě jako člen orchestru Prozatimního divadla v Praze sice jednadvacetiletý Dvořák napsal pro violoncello koncert A – dur, který věnoval „dobrému příteli Ludevítu Peerovi“. Nicméně, jeho vztah k tomu nástroji nebyl zrovna vřelý.

Následující skladby jako Polonéza A dur nebo Rondo byly víceméně příležitostné a nemají v kontextu Dvořákova kolosálního díla zvláštní postavení. Tento vztah se změnil v Americe, kde se neočekávaně – po vyslechnutí violoncellového koncertu Victora Herberta – Dvořák rozhodl napsat pro tento nástroj koncert. Práci na něm začal 8. listopadu 1894 a dokončil jej 9. února 1895 (v den narozenin syna Otakara). Američanům, kteří se tolik těšili na novou operu, tak trochu šibalsky vypálil rybník, ale myslím, že ve finále nelitoval nikdo.

Koncert pro violoncello a orchestr h – moll op. 104 měl zajímavé osudy. Dvořák ho věnoval violoncellistovi Hanuši Wihanovi, který měl být prvním interpretem. Wihan ale provedl ve třetí větě úpravy a připsal si 56 taktovou kadenci v místě, kde Dvořák symbolicky parafrázoval svou vlastní melodii písně „Kéž duch můj sám“ jako reminiscenci na smrt sestry jeho manželky Josefiny Kounicové. S tím se mistr nehodlal smířit a trval na původním znění. Proto koncert nakonec v premiéře uvedl anglický violoncellista Leo Stern za skladatelova řízení. Od té doby už nikdo nezapochyboval, že vzniklo dílo, které patří k základnímu repertoáru každého světového violoncellisty.

Orchestrální zahájení první věty Allegro v Ostravě příliš nepotěšilo svou sehraností. Försterova koncepce byla prazvláštní a nástup orchestru v jednom okamžiku dost nepozorný. Po uhrančivém vedlejším tématu se rozeznělo violoncello. László Fenyő hlavní téma zahrál energicky a jeho tón zněl kultivovaně a hřejivě. Potvrdil předpoklady technicky skvěle vybaveného interpreta, který svou dovednost nestaví na odiv, ale slouží jí ve prospěch celku. Orchestrální part vede v Dvořákově koncertu s violoncellem rovnocenný dialog, který byl příkladem dobré souhry a spolehlivých instrumentálních výkonů.

Adagio, ma non troppo druhé věty zaujalo schopností maďarského cellisty nejemnějších výrazových nuancí s vhodně měkkým vibratem a nostalgicky zastřenou barvou. Atmosféru vlídné, vzpomínkové věty výrazně podpořily klarinety, hoboje s fagoty, které úvodní téma zahrály se sametově hebkým vyzněním. László Fenyő ukázal i svou druhou tvář: po energické a rázné první větě se utišil a jeho hra se podobala meditaci s výrazně vroucnou střední mollovou částí citace Dvořákovy písně „Kéž duch můj sám“.

Vrcholem byla třetí věta Allegro moderato, která je naplněna bezbřehou radostí, ačkoli je hlavní téma v mollové tónině. Ostře rytmizované a pochodově rázné myšlenky daly tušit, na co Dvořák při komponování myslel. Báječně se vydařily violoncellistovi rychlé pasáže, v orchestru zaujaly kánonické rozmluvy violoncella a flétny. Závěr s typicky rázným zakončením Förstera nenechal nikoho na pochybách, že se jednalo o provedení znamenité, byť samotný počátek první věty tomu příliš nenasvědčoval.

V roce 1898 získal Richard Strauss pocit, že potřebuje vylíčit sám sebe jako hrdinu, který zápasí o své dílo a o své místo na slunci. Po tomto heroickém boji (Život hrdinův), z něhož skladatel nevyšel jako úplný vítěz, se v roce 1902 – 1903 pokusil svou hudbou ilustrovat podobně osobní téma. Strauss v díle Sinfonia domestica op. 53 na ploše jednolitých 40 minut popisuje pocity převážně životního štěstí, rodinné pohody, dětských her a důvěřivého manželského citu.

Samozřejmě, že hudební prostředky, kterých německý mistr použil, jsou maximálně vytříbené a virtuózní. To však bohužel nezastřelo rozvleklost a úmorný dojem, kterým provedení tohoto díla vyznívalo. Vážně a upřímně míněná oslava manželského štěstí v robustní instrumentaci a opojné zvukovosti na mne působila poněkud starosvětsky.

To je ale otázka osobních preferencí. Důležitější je, že Janáčkova filharmonie s šéfdirigentem Försterem zahrála náročnou Straussovu skladbu zodpovědně. Dobrý výsledek přinesly zdvojené lesní rohy, dřeva, žestě i mohutně a přesto typicky prosvětlené smyčce. Sólové housle v rukou koncertního mistra Jakuba Černohorského v závěru zněly prostě úchvatně. Umím si však představit celou řadu skladeb, jejichž vzkříšení by mělo mnohem větší smysl.

Čtvrteční koncert Janáčkovy filharmonie byl zvláštní. Trochu mi v něm chyběla stmelující atmosféra a souznění se zvolenou dramaturgií.

Ano. László Fenyő zahrál znamenitě, představil se Ostravě jako velký sympaťák i v přídavku z Bachovy violoncellové suity, který zahrál s naprostým pochopením. Mé osobní vnímání Dvořákovy hudby se však večer nepotkalo s Försterovým pojetím.

Ano, filharmonie zahrála Strausse báječně i přes pár rušivých momentů (v jednom spadl houslistovi z pultu na zem smyčec). V prostých kontrastech velkolepých fortissimo a lyrických komorních dialogů si šéfdirigent Förster počínal zkušeně a suverénně. K přesvědčení to však tentokrát nestačilo.