Sedím v Gongu a pozoruju, jak lidé postupně obsazují všechna sedadla. Obliba Jaromíra Nohavici nijak neslábne, protože v neděli odpoledne i večer to zde bude vypadat úplně stejně. A já si v duchu kladu otázku, který současný český autor hudby a textů by dokázal vyprodat Gong třikrát najednou. Mé úvahy přeruší příchod orchestru, který zaujal svá místa. Za posledních pár let se Janáčkova filharmonie vyprofilovala jako výtečný crossoverový orchestr, který zvládá různé hudební styly a nepůsobí na scéně jako křoví.

Jako první skladba večera zazněla orchestrální předehra na téma písně Ostravo, kterou zahájily perkuse v pochodovém rytmu malého bubínku. Pak se už objevil Jaromír Nohavica a zahájil písní Těšínská z vrcholného alba Divné století. Skladba potěšila nádherným rozhovorem jeho zpěvu a dřevěných nástrojů, zejména fagotu, hoboje a flétny. Od prvních okamžiků bylo zřejmé, že aranžmá nevytvořil žádný amatér horkou jehlou, ale hudební profesionálové, kteří instrumentaci opravdu rozumí.

„Vítejte všichni v Gongu, jsem moc rád, že jste si udělali čas a že jste přišli“, pozdravil po písni diváky Nohavica: „Jsem moc rád, že je tu dnes večer společně s námi Janáčkova filharmonie pod vedením Marka Ivanoviće.“ A pokračoval písní Bláznivá Markéta s pizzicaty smyčců v bizarním valčíkovém rytmu, který prostupovaly sólové melodie žesťů, dřev i odpovědi smyčců. Velkou sílu a gradaci měla píseň Z minula do budoucna z alba Tak mě tu máš, kterou Nohavica zpíval s prožitkem velice sugestivně.

„Nebudu zdržovat dlouhými proslovy“, řekl posléze a pokračoval písní Podzemní prameny z alba Divné století. Jednu z nejkrásnějších aranží, jaké jsem kdy slyšel, si ostravský bard evidentně užíval a zvýraznil píseň také vizuálně svými pažemi, což se v dalších písních v jiných kontextech a odlišnými způsoby opakovalo. Dobrou čtvrtinu koncertu Nohavica působil soustředěně a téměř nemluvil. Píseň střídala píseň a atmosféra byla poněkud vážná. Nebyl by to ale právě Nohavica v jeho šíři a pestrosti, kdyby v dramaturgii koncertu pokračoval jen jedním směrem.

Klarinetové sólo trudnomyslnou kantilénou uvedlo další song, který se bleskurychle překulil do divoké dryjáčnické polky Petěrburg s břesknými vojenskými fanfárami v žestích a strhující balkánskou rytmikou. Po této písni dal Jarek k dobru první bonmot, jak jej před koncertem oslovil cizí člověk ve Futuru: „Ty, Jarku, jak jsi to myslel s tím kopcem, jak ho nesmím přelézt“, napodobil Nohavica společensky unaveného Ostraváka. A dodal výchovně a s nadhledem: „Děcka, bacha na ten kopec alkoholický. Nepřelézat!“ A zazpíval jednu z písní, která o tom děsivém sisyfovském kopci vypráví, Peklo a ráj z očistného alba Mikymauzoleum. Delirické, děsivé vize člověka spoutaného závislostí a sugestivní svědectví o těžké bitvě v krajině básníkovy duše.

Nezůstalo ale „pouze“ u spolupráce Nohavici s „Janáčkovci“, jak orchestr ostravský bard pro tento i následující večery překřtil. „Na pódiu vítám svého nejlepšího přítele, kamaráda a muzikanta Roberta Kusmierského“, přivítal bard svého polského kolegu a dlouholetého spoluhráče a akordeonistu. „Následující písnička je jazykově-hiphopová eskamotáž, chceme vám ukázat, že česky se dá zpívat i v prestu“, uvedl Nohavica píseň Himalájez aktuálního alba Poruba, v níž se zpěvák obdivuhodně vypořádal s vysokým tempem spádu řeči a srozumitelnou artikulací. Kusmierski sázel do kytarového backlightu své melodické kaskády a oba muzikanti opět důrazně potvrdili, že jsou za ta léta spojení doslova pupeční šňůrou a opravdu skvěle sehraní.

Následující píseň Ještě mi scházíš z Divného století zaujala překrásně tesknými smyčci, současně Nohavica představil zvuk své druhé kytary, která zněla více klasicky a upoutala měkčím tónem.

„Vybral jsem si kolegu, který to napsal skvěle, jeho melodie je úžasná, já jsem to pouze nově otextoval“, okomentoval Nohavica další skladbu, kterou byla árie Leporela z Mozartovy opery Don Giovanni. Kdo by neznal Jarkovu překladatelskou vášeň, díky níž se objevilo už několik Mozartových oper a aktuálně se v Národním divadle moravskoslezském daří i jeho překladu Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho! Árii si Nohavica vystřihnul s velkou chutí, přitom překvapil dobrou intonací a výrazem, který měl sice k opernímu přednesu daleko, ale právě zdůrazněním perzifláže v textové rovině se ukázalo, že je k tomu tato árie jako stvořená.

Zazněly také písně Ženy a Já chci poezii z alba Tak mě tu máš, v které si Nohavica zahrál sám opět jen s Kusmierským.

Během následující písně vyzval ke společnému zpěvu i publikum. „Gong má velmi zajímavou akustiku, tady umí zpívat i ten, kdo zpívat neumí. Jako já“, rýpnul si do sebe Nohavica a začal zpívat píseň Až to se mnu sekne s přiznávkovými basy dechové sekce hráčů JFO. V následujícím songu si přišel zahrát i Pavel Plánka na nástroj, který se podle Nohavici svým tvarem Gongu podobá. Sugestivní píseň Jako jelen když vodu chce pítvychází z biblického Žalmu 42, začínajícího obrazem jelena, který běží hustým lesem a hledá pramen čisté vody. Při té příležitosti Nohavica dodal: „V naší současné Evropě mi tato píseň připadá velmi podstatná.“

Následovala píseň Napořád z aktuálního alba Poruba. Po tomto songu se Nohavica rozpovídal více. „Byl bych moc rád, aby naše dnešní setkání bylo pestré. Takže jsem si dovolil malý úkrok a snad mi filharmoničtí muzikanti odpustí, když následující číslo nebude mít s muzikou nic společné. Ale oni to mají rádi, oni jsou právě proto velcí muzikanti. Teď vám zazpívám velký politický song, protestsong. A nejenže ho zazpívám, ale vy ho zazpíváte společně se mnou. Janáčkovci, vy tež“, obrátil se důrazně Jarek i na orchestr a pokračoval v jízdě: „Všichni tady v Gongu budete zpívat se mnou a tím vyjádříte svůj občanský postoj“. A následně rozčísl Gong na polovinu, přičemž jedna půlka zpívala v refrénu „hanba“ a druhá „sláva“. „Aby to bylo realistické, doporučuji, abyste k tomu přidali osvědčená gesta rukama“, poradil ještě Nohavica. „V té české kotlině je to tisíc let pořád stejné“, uzavřel následně svůj osobní komentář k současné politické situaci.

Potom se celý Gong s Nohavicou ponořil do Velké tmy. Jedné z nejkrásnějších a nejobnaženějších písní, které kdy napsal. Citlivé aranžmá orchestru ji prokreslilo nádhernými barvami a myslím, že s Nohavicovým básnickým obrazem dostoupilo rozmítání o zázraku stvoření a lidském údělu svého vrcholu. Následující píseň Fotbal zněla v instrumentaci jako filmová hudba, kterou rozvířil Ivanović v kontrastech sólových nástrojů (fléten a hoboje) i dramatických odpovědích celého orchestru. Odlišnou poetikou zaujala i píseň Ty ptáš se mně.

„Moci si s Janáčkovci zazpívat Mozarta, to je zázrak na druhou“ uvedl Nohavica svou další překladatelskou vášeň. „Pro tuto příležitost uslyšíte árii z Kouzelné flétny. Při vší úctě k Mozartovi veřejně prohlašuji, že Kouzelná flétna je geniální muzika na blbé libreto,“ dodal s nadsázkou. „Říkám to zodpovědně, a proto jsem se rozhodl, že do toho vstoupím a udělám evropský skandál. Přepíšu celou Kouzelnou flétnu, dá-li čas, a přemístím ji úplně do jiného prostředí. Mozartova každá nota tam zůstane, slova přepíšu.

No a hned bylo jasné, že z ptáčníka Papagena se stal ostravský revizor jménem Jiří Surůvka, kterého Nohavica uvedl textem: „Mé jméno Jiří Surůvka a jezdím přímo z Hrabůvka a práce mám až nad hlavu, vždyť znáte naši Ostravu“. Kdo zná ostravského výtvarníka a performera Jiřího Surůvku, musel se skvěle bavit. Kdo ne, bavil se ale také textem: Tu všeci jezdí načerno, no tramvajové inferno.“ A Nohavica svého revizora také herecky perfektně ztvárnil vyhazováním z tramvaje.

Schylovalo se k závěru, zazněla ještě píseň Jiné to nebude a Nohavica se rozloučil s Gongem písní Darmoděj, jednou z nejlepších, kterou napsal. Jenže obecenstvo ho nechtělo pustit domů a vytleskalo si přídavek. „Hlavně na nás nekřičte nějaké písničky, protože my zas neumíme tolik písní, abychom mohli splnit každé vaše přání“ reagoval elegantně Nohavica na hlasitý požadavek nějaké ženy z hlediště. „Asi jste si všimli, že tady nemám na mobilu žádné čtecí zařízení, takže celý koncert dávám tady z toho hardisku“, poťukal si Nohavica na čelo. „Zahrajete trošičku ostravsky?“, obrátil se pak na Ivanovice? „Švihneme kuplet?“ A už to jelo a „Ostrava černa, děvucha věrna, revize jízdenek“ křičel beznadějně vyprodaný Gong.

Lidi si vestoje vytleskali ještě další přídavek, kterým se muž mnoha uměleckých talentů, Jaromír Nohavica vrátil ke své lyricky jemné, básnické struně, s níž se ztotožní každé pozorné srdce. Předtím se Nohavica naposledy rozloučil s publikem, které za hodinu a půl dokonale uchvátil a získal: „Tahle píseň, ať je vám v srdci poselstvím do dalších dní“ znělo poslední přání Jarka. Signalizovaly ji čisté prameny fléten a pak už se ozvalo nadčasové: „Vlaštovko, leť…“

Jaromír Nohavica v Gongu navázal na svůj koncert z roku 2012, kdy se postavil na stejné pódium se stejným orchestrem a tímtéž dirigentem. Také playlist večera byl téměř identický s tím před šesti lety, jen jej doplnily písně z aktuálního alba a potěšivé novinky z neutuchající překladatelské aktivity Nohavici v oblasti operních libret. Bard také potvrdil, že je skvělý psycholog a moderátor, který dokázal lidi pohnout k zamyšlení, pobavit je a spontánně zapojit do děje.

Všechno v jeho podání znělo přirozeně a nenuceně, skvěle pracoval s publikem a celý večer odezpíval ve výborné hlasové i hráčské kondici. Je zřejmé, že Nohavica neponechává ve svém životě nic náhodě a veškerou svou energii, po vypořádání se se svými chimérami a osobními peklíčky, vrhnul směrem k jazyku jako fenoménu, který nás spojuje. A naučil se jej zaklínat skutečně obdivuhodně. Nohavica ve svých pětašedesáti letech (které oslavil před pár dny) prokázal životní formu a nadělil sobě i svým divákům krásný dárek v podobě retrospektivní procházky celou jeho tvorbou. Orchestr s Markem Ivanovićem i oba hosté mu byli výbornými sekundanty. Jedním ze stěžejních faktorů dokonalého zážitku bylo nádherné aranžmá pro orchestr, které vytvořili Marko Ivanović, Ondřej Brzobohatý, Roman Pallas a Václav Návrat.

Když jsem se v neděli ráno probudil a otevřel oči, v hlavě mi opět zněla Jarkova svíravá píseň Peklo a ráj. Ať už to bylo s jeho osudem v minulosti jakkoliv, svou tvorbou a tím, kolik neopakovatelné krásy, něhy a úsměvů za ta léta do tváří a myslí zasel, se pro mne osobně nastokrát vykoupil.

Recenze je psána ze sobotního koncertu, další dva stejné koncerty se v Gongu konaly v neděli 17. června 2018.