Janáčkovu filharmonii Ostrava jsem neslyšel hrát živě několik let. Moje chyba! A její provizorní domovský stánek v legendárním ostravském kině Vesmír působí až na skromné zázemí a nevyhnutelné akustické limity koncertního sálu docela reprezentativně. Žádné obavy! Čekal jsem již delší čas na příležitost vypravit se opět za filharmoniky z metropole Moravskoslezského kraje, pro něž již je stavěn nový koncertní stánek. Až jsem se konečně dočkal.

Jména německého dirigenta Inga Metzmachera, který se etabloval jako odborník na německou a evropskou hudbu 20. a 21. století, a jeho krajana, violoncellisty Albana Gerhardta zněla dostatečně atraktivně. Zvláště když oba renomovaní umělci vystupovali v rámci běžné abonentní sezony, a to v přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu. Nepopiratelným lákadlem byla i dramaturgická kombinace Martinů – Lutoslawski – Dvořák, která se ukázala být posluchačsky přitažlivou a náročnou současně.

V úvodu večera zazněla dramaturgická lahůdka, Bohuslava Martinů jednovětá orchestrální skladba Skála (1957), jedno z posledních skladatelových orchestrálních děl vůbec, zkomponované v sousedství známějších Parabol či Rytin. Martinů programní desetiminutové dílo oscilující mezi předehrou a symfonickou básní balancuje i mezi světy skladatelových amerických a českomoravských inspirací. Hymnická kompozice evokuje jak protestantský étos autorovy domoviny, tak víru a náboženské ambice prvních amerických osadníků. Rozhodně není jednoduché všechny tyto konotace publiku zprostředkovat. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že umělci na pódiu obsahově poněkud tápali. Skladbu pojali podle mého názoru amorfně, bez silnějšího vnitřního tahu, bez jasnějšího interpretačního názoru na skladbu, v níž „stačilo“ akcentovat unisono pasáže hymnického díla. Přesto jsem byl upřímně rád, že kompozice zazněla. Bůhví, kdy ji Ostravané slyšeli naposledy?

Celou recenzi si můžete přečíst na portále Polyharmonie.cz zde.
Autor: Martin Jemelka, 21. 10. 2025