Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava, konaný 14. ledna pod taktovkou Daniela Raiskina a se sólistou Alexeiem Volodinem na klavír, potvrdil, že tento typ hudebního večera má povahu společenského rituálu. Program s hudbou Petra Iljiče Čajkovského a George Gershwina nabídl slavnostní, interpretačně soustředěný vstup do nového roku a ukázal, že dramaturgicky přístupný repertoár může nést kvalitu, hloubku i schopnost oslovit široké publikum.

Novoroční koncerty mají v sobě cosi z rituálu. Nejen proto, že symbolicky otevírají kalendářní rok, ale především proto, že na několik desítek minut vytvářejí iluzi – či spíše vzácné kouzlo – společného začátku. Sdíleného času, v němž se setkávají lidé různých generací, společenských vrstev i hudebních zkušeností. Právě zde tkví jejich mimořádná obliba: Na novoroční koncert přicházejí i ti, kteří jinak do koncertního sálu zavítají přes rok jen sporadicky, někdy dokonce vůbec. Hudba se v těchto večerech nestává pouze objektem estetického hodnocení, ale společenskou událostí v původním slova smyslu – místem setkání, společného prožitku a tichého sdílení naděje, že nový rok může znít alespoň o něco harmoničtěji než ten předchozí.

Janáčkova filharmonie Ostrava tento fenomén evidentně chápe a dokáže s ním pracovat. Program novoročního koncertu 14. ledna 2026 byl vystavěn s dramaturgickou jistotou i zdravým citem pro publikum: Čajkovského hudba z baletu Labutí jezero, Gershwinova Rapsodie v modrém a Američan v Paříži vytvořily spojnici mezi evropskou baletní tradicí, americkým jazzovým idiomem a lehce nostalgickou poetikou první poloviny dvacátého století. Odlehčený program? Bezpochyby. Povrchní? Rozhodně nikoli. Otázka, proč bychom ,lehčí’ repertoár neměli publiku dopřát, se zde vlastně ani nenabízí. Právě tento typ koncertů může být vstupní branou k hlubšímu, trvalejšímu vztahu k symfonické hudbě, bez pocitu elitářství, bez obav z neporozumění.

Celou recenzi si můžete přečíst zde na portále Klasikaplus.cz

Autor: Martina Farana, 17. ledna 2026