Rachmaninovovův 2. koncert pro klavír a orchestr patří k stěžejním dílům repertoáru každého světového klavíristy. Pozoruhodné je, že tomu tak nebylo vždy. Rachmaninov se narodil v roce 1873 a svá první díla psal v době, kdy už byla pozdně-romantická estetika vnímána jako zastaralá a fádní. Skladatel neopustil tyto „pozice“ po celý život (podobně jako svým způsobem další finský mistr Jean Sibelius) a žádný z nových hudebních stylů začátku 20. století ho nezajímal. Proto byla jeho hudba už během jeho života kritizována jako neaktuální a přežitá. Hudební historiografie s oblibou využívala pro tyto účely slovo eklektická. Takto byla jistými skupinami skladatelů a spřízněných muzikologů vnímána i tvorba českého Vítězslava Nováka nebo také některé stylové fáze Igora Stravinského. O hudbě někdy píšou zvláštní lidé a vnáší si do ní své osobní problémy.

Důležité je říct, že přezíravé hodnocení Rachmaninova nekorespondovalo nikdy s názorem posluchačů a samotných sólistů, pro které tento ruský mistr klavíru představoval a dodnes symbolizuje jednu z nejvyšších interpretačních met. Druhý klavírní koncert c moll, op. 18 vznikl v letech 1900 – 1901 a reprezentuje zralé dílo, které je pro Rachmaninovovův kompoziční styl typické. Připomínat vztah Lukáše Vondráčka k tomuto skladateli by bylo nošením sov do Athén. Snad se jen hodí říct, že opavský rodák je pro tohle stylizačně i stavebně náročné dílo ideálně hráčsky disponovaný. Vládne suverénně mnohotvárným úhozem a jeho dynamická škála a výraz patří k největším ve světovém kontextu.

Vondráček vstoupil do koncertu 1. větou Moderato s velkým zaujetím a energií. Úvodní čtyři akordy však zesílil příliš brzy a než se dostal do hlavní tóniny, neměl dynamicky už kam jít. To byl však pouze okamžik, který se v kontextu dalšího dění dá s lehkým srdcem pominout. Vzájemný poměr sil orchestru a sólisty byl vyvážený a klavír byl adekvátně zřetelný i v pasážích, kdy téma probíhalo ve smyčcové skupině nebo jednotlivých dechových nástrojích. Dlužno podotknout, že dovednost pianisty se v tomto koncertu nezrcadlí ani tak v libovolně subjektivní klavírní introdukci, jako v jeho schopnosti rozezpívat svůj nástroj v širokospektrální dynamice a témbrově poutavém výrazu. Právě v tomto umění Vondráček od nástupu druhého vedlejšího tématu naprosto exceloval. Technicky komplikované pasáže zahrál s obdivuhodným nadhledem, přitom na sebe nijak nestrhával pozornost, jak bývá u některých klavírních excentriků i v ryze technických plochách obvyklé.

Nejlépe se Vondráčkovi podle mého názoru povedla 2. věta Adagio sostenuto. Právě v jejím melancholickém mikrokosmu pianista zazářil v tom nejjasnějším světle. Barevná škála jeho úhozu jakoby neznala žádné meze a limity. Jeho souhra a komunikace s dalšími hráči (znamenitý sólový klarinet) probíhala ve znamení pokorného a ohleduplného dynamického souznění.

Rytmicky ostře vykrojená finální věta Allegro scherzando zastihla pianistu v maximální koncentraci a skvělém technickém rozpoložení. Kombinace not různé délky (čtvrťová, dvě osminy a dvě čtvrtiny) zahrál s obdivuhodnou pregnancí a konsekvencí. U Vondráčka neexistuje žádná klavírní „šmíra“, všechny noty jsou vysázené a vytesané jako útesy v rozbouřeném moři. Buď tam jsou, nebo ne. Toho večera se však tomuto Vondráčkovi dařilo znamenitě: širokodeché téma s východním „akcentem“ tříbil a vyprávěl až k poslední maximální gradaci, kterou celý koncert končí.

Sluší se připomenout, že úvodní skladbou koncertu byla Smetanova symfonická báseň Z českých luhů a hájů. V té naopak excelovala Janáčkova filharmonie, která tuto „apoteózu“ na rodnou zemi, ovšem se všemi jejími klady i zápory (ta upřímnost a drsnost je na Smetanovi ostatně nejcennější!), přednesla s jistotou a interpretační elegancí. Hudební pojetí a výstavba dirigenta Svárovského však nepředstavovaly můj „cup of tea“. Nevadilo mi ani tak statičtější tempo (srovnejme například s vitální nahrávkou této kompozice, kde Janáčkovu filharmonii řídil ukrajinský dirigent Theodor Kuchar), jako spíše slabší prokreslení detailů, logická soudržnost a řetězení větších tektonických celků.

Abychom si rozuměli, tam kde by člověk čekal větší kontrast, protože v hudbě se střídají dojmy, přišlo jen jakési povlovné a opatrné otálení. Vždyť tato Smetanova báseň obsahuje už z logiky své struktury (ty chromatismy v melodii, ta kolosální fuga!) nervy drásající drama! Snad se panu Svárovskému bude příště dařit líp. Na jeho omluvu je zapotřebí připomenout, že zaskakoval za šéfdirigenta JFO Sinajského a patrně neměl tolik času, kolik by byl býval potřeboval.

Vrátím se v závěru k prvotní úvaze o tom, jak Rachmaninovova hudba byla už během jeho života parciálně na pranýři i výsluní. Tato ambivalence nabrala po jeho smrti zajímavé obrátky ve prospěch skladatele. Svědčí o tom nejen znamenité a ikonické nahrávky pianistů Richtera, Horowitze a záplavy dalších, ale i neutuchající obliba jeho díla u posluchačů a současných klavíristů. Lukáš Vondráček je přirozeně pokračovatelem této tradice zvučných jmen světové klavírní hry. A tohoto večera to nekompromisně potvrdil.

Ještě zajímavá douška na závěr, která se týká hudby Sergeje Rachmaninova a jeho percepce. Vlastně se svým způsobem naplnila bizarní, ale poměrně výstižná prognóza Igora Stravinského, který na otázku o hudbě budoucnosti odpověděl: „Většinou bude hudba budoucnosti velmi podobná hudbě přítomnosti: dokonale nahraný Rachmaninov pro člověka na družici.“