Setkal jsem se v životě s mnoha skladateli, kteří hovořili o Temperovaném klavíru Johanna Sebastiana Bacha s bezmeznou úctou. Jeden z nich, ostravský skladatel Eduard Dřízga, mu říkal „hudební absolutno“ a ještě před koncem života s láskou vzpomínal na hodiny se Zuzanou Růžičkovou, v kterých jej hrál. Temperovaný klavír se stal kauzální rovnicí Dmitrije Šostakoviče v červenci roku 1950, kdy ho slyšel jako člen poroty soutěže v Lipsku v provedení fenomenální Taťiany Nikolajevy.

Šostakovič znal Bachovy klávesové skladby velmi dobře už od školních let. Ale pohnutka, pokusit se o konfrontaci s mistrem, se mu usídlila v hlavě až po lipské soutěži. Přitom se inspiroval 24 preludii op. 28 Fryderyka Chopina, které kráčí tóninami v kvintovém kruhu (Bach je řadil chromaticky po půltónech). 24 preludií a fug, tedy rovných osmačtyřicet skladeb, Šostakovič zkomponoval mezi 10. říjnem 1950 a 25. únorem 1951. Během práce na preludiích a fugách se svou typickou tvůrčí hypertrofií pracoval na dalších komorních skladbách i na 10. symfonii e moll. Oficiální premiéry se ujala Taťiana Nikolajeva, jejíž provedení se na dlouho stalo interpretačním kánonem.

foto: Ivan Korč

Kaleidoskop nálad Šostakovičových preludií a fug je velmi obtížné „trefit“ a bohužel ne v každé skladbě se to ruskému klavíristovi podařilo. V několika málo okamžicích se Melnikov nemohl opřít o svou jinak znamenitou techniku: rytmika některých motorických pasáží vyzněla trochu „rozmazaně“, za problematičtější považuji častější nekonkrétní vedení melodie a detailnější strukturaci fugových hlasů, které se pod složitým kontrapunktickým předivem místy ztrácely. V takových okamžicích jsem měl pocit, že pianista Šostakoviče pouze přehrává bez promyšlenější snahy o iniciativnější ponor do hudební syntaxe. Melnikov hrál preludia a fugy bezprostředně za sebou, vždy po několika dvojicích skladeb si otíral ruce, čelo a klaviaturu kapesníkem. S dokonalou profesionalitou se vypořádal s nečekanými potížemi, to když se mu v závěru prvního sešitu začaly zvedat jednotlivé stránky partitury.

Provést komplet Šostakovičových preludií a fug je ekvilibristika hodná velkého uznání. A Melnikov i přes zmíněné detaily zahrál fenomenální dílo ruského skladatele se ctí. Některým starším generacím v jeho provedení možná chyběl onen sovětský důraz na patos, mladší posluchači patrně čekali větší kontakt s publikem. V porovnání s nedávným ostravským recitálem Simona Trpčeského, který si diváky elegantně získal pro sebe, aniž by ztratil na vteřinu kontakt s hudbou, působil Melnikov trochu odměřeně. Ale slyšet tak dobrého Šostakoviče smazalo všechny námitky. Po naprosto unikátním nastudování Lady Macbethv Národním divadle moravskoslezském to byla pro ostravskou kulturní veřejnost další ojedinělá možnost nahlédnout pod pokličku skladatele, který se svým dílem stal nejpřímějším a nejryzejším svědkem své doby. A to není málo.