Janáčkova filharmonie OstravaPianista Grigory Sokolov v Ostravě. Tichý velikán bez teatrálních manýr okouzlil publikum

Pianista Grigory Sokolov v Ostravě. Tichý velikán bez teatrálních manýr okouzlil publikum

Recenze převzata z webu Klasikaplus.cz, 20. 3. 2021, autor Milan Bátor, foto Martin Straka.

Grigory Sokolov vystoupil v Ostravě. Klavírní recitál jednoho z nejrespektovanějších pianistů planety se odehrál 18. března v Domě kultury města Ostravy v rámci klavírní řady Janáčkovy filharmonie Ostrava. Muž, kterého předchází pověst interpreta osobitých, nekompromisních kvalit, bez nadsázky uchvátil publikum. Po každém z přídavků obecenstvo tleskalo vestoje.

Pokud dosud někdo nebral kulturní potenciál moravskoslezské metropole vážně, přišel čas to přehodnotit. Něco takového se zřejmě už nebude opakovat. Grigory Sokolov v Ostravě! Pianista, jehož hra dojímá publikum celého světa, se představil v programu z německých skladatelů hudebního klasicismu a romantismu.

Můžeme si položit otázku, jak vzniká a čím se vyznačuje jeho fenomenální umění, které nelze zaměnit s kýmkoli jiným na světě. Jeho výjimečnost je třeba hledat v celém souboru faktorů, které zahrnují psychologii osobnosti, inteligenci, fyzickou konstituci, povahové vlastnosti a další aspekty, které se podílejí na způsobu jeho klavírního přednesu a celostního pojetí jednotlivých skladeb.

Sokolov je už od pohledu muž patřící jiné epoše. Na pódium přišel ve fraku, s kamennou tváří bez náznaku úsměvu se stroze uklonil, usedl ke klavíru a bez sebemenší přípravy zahájil první skladbu. Během koncertu nepromluvil jediné slovo, dokonce ani u přídavků, které obvykle bývají uvozeny zmínkou názvu skladby a jejího autora. Od počátku do konce Sokolov působil asketicky a koncentrovaně v jakémsi vnitřním pohroužení do světa hudebních tónů a harmonií. V jeho vnějším hráčském projevu nebyla křiklavá gesta, herecké pózy či okatá komunikace s publikem.

Jediné, co upoutalo na jeho zevní fyziognomii pozornost, byly vzdušné a ladné pohyby jeho paží, které se vznášely během uvolnění vysoko nad klaviaturu, a především rychlá mimika pianistova obličeje, která zrcadlila intenzivní vnitřní prožitek. Jako by Sokolov každou frázi neslyšně a úpěnlivě zpíval. Jako by hudbu zaklínal. Jinak bylo brzy zřejmé, že současné interaktivní mantry Sokolova vůbec nezajímají. Přesto pianista nepůsobil dojmem introvertního umělce či odtažitého rutinéra a našel si cestu do srdce posluchačů. Snad bychom jeho přístup mohli označit jako neokázalou, zanícenou, ale i patřičně sebevědomou službu umění.

Nejprve zazněla hudba Ludwiga van Beethovena. 15 variací a fuga Es dur, op. 35 byly napsány v době, kdy skladatel velmi intenzivně pocítil neodvratný osud v podobě nevyléčitelné ušní choroby. Téma variací má rozhodující vliv pro celkové ovzduší díla. Sokolov je předestřel jako něco naprosto samozřejmého, tak přirozeně, jak jen je to možné. Žádné manýry, ale elementární vystižení prostinké melodie a jednotlivých kontrastních variací. Sokolov hrál s přesvědčením, že tato Beethovenova skladba není monumentální plátno ani dekorativní obraz, ale jakýsi prostředek k hledání lidské identity. Permanentně podstupovaný pokus o redefinici lidskosti.

V lehkosti a jasném typologickém rozlišení jednotlivých nálad bylo něco bezprostředního a hravého. Žádný antikvární kousek, ale živý, zábavný a vzrušující portrét skladatele, který se dostal do nové životní situace a objevuje nové výrazové možnosti. Takový byl Sokolovův Beethoven op. 35: hravý, sebeironický, bodrý, rozmarný, sebekritický, trpký i roztoužený. Pokud by se o něčem dalo polemizovat, byla by to mírná dynamická disproporce pravé a levé ruky, která se několikrát projevila silnějším doprovodem a méně konkrétním ztvárněním melodie.

Obecně hra Sokolova získávala na přesvědčivosti, což potvrdila následující kompozice. Johannes Brahms napsal tři Intermezza Es dur, b moll a cis moll, op. 117 v roce 1892. Vznikla podobně jako Fantazie op. 116 v Ischlu. Ve stejném roce univerzita v Cambridgi opět navrhla Brahmse na titul čestného doktora „honoris causa“, ovšem s podmínkou osobní účasti na slavnostním ceremoniálu. Brahms odmítnul. Nepotrpěl si na ceremoniály, kromě komponování navíc pracoval na novém vydání Schumannových děl, kterým chtěl svému dávnému mentorovi vzdát hold.

Hra Sokolova okouzlila především naprosto odlišnou a jedinečnou barevností. Ta nebyla způsobena toliko pouze odlišnou, nostalgicko-elegickou atmosférou, typickou pro Brahmsova díla, jako spíše neuvěřitelnou kreativitou klavírního úhozu. Sokolov neomylně cílil k pojetí, které bezpečně našlo v hudbě německého mistra stopy osamělosti, otisky reflexivní poezie a signály filozofického zamyšlení. Pianista ví, že v Brahmsovi není třeba si něco dokazovat. Naopak je naprosto nezbytné všímat si úžasné hloubky a smutné vznešenosti hudby samotné. Nalezení klíčových vyjadřovacích prostředků věnoval tento pianista svůj obrovský talent a fenomenální mistrovství. A podařilo se mu to dokonale!

Po přestávce následovalo už jen jediné dílo. Ale jaké! Kreisleriana. Fantazie op. 16 Roberta Schumanna vznikla v roce 1838 v době skladatelových vyčerpávajících psychických bojů o Claru Wieckovou. V období vysilujících nejistot, obav a obrovské lásky… Však také Schumann své životní lásce Claře o Kreislerianě psal jako o díle, „v kterém hraješ hlavní roli Ty a myšlenka na Tebe.“ Hudba této více než půlhodinové dechberoucí kompozice je magická, nekompromisně výmluvná a emocionálně žhavá. Sálá přímo z hlubin srdce. Sám Schumann se o tomto díle vyjádřil slovy: „Ze všech mých skladeb je mi nejmilejší Kreisleriana.“ Programní náplň v podobě postavy kapelníka Kreislera z románu E. T. A. Hoffmanna přišla Schumannovi na mysl, až když bylo dílo hotovo.

A jak si s hudbou jednoho z nejradikálnějších romantiků poradil Grigorij Sokolov? Pianista rozezněl Kreislerianu jako dílo plné barev, které se v dřívějších Schumannových skladbách do té chvíle neobjevily. Sokolov bez nejmenších pochybností vystihl tempové a dynamické rozvržení díla. S neomylnou racionální úvahou odhalil a bezchybně vytvaroval tektonický vrchol díla. Rozezněl klavír v takové zvukové škále barev, která opravňuje k domněnce, že se Schumann inspiroval u největších mistrů minulosti (Bacha a Beethovena), aby našel svou vlastní techniku, novou akordiku a poetickou sílu fantazie. Jako hudební rebel bourající konvence. Jako posel jednoty v mnohotvárnosti.

Sokolov přednesl Kreislerianu tak věrohodně a přesvědčivě, jako by v duchu viděl Schumannovo krédo: „Jen to, co přichází ze srdce, jen to, co je uvnitř vytvořeno a vyzpíváno, má trvání a přetrvá čas.“ Pianista představil ostravskému publiku dílo od prvního do posledního tónu přelomové: přechody nálad a vynikající načasování, naprosto dokonalé rozvržení temp, agogiky a dynamiky, expresivní náboj v dramatických partiích a lyrické kontrasty, které nikdy neuvízly na povrchu laciné sentimentality. V jeho hře bychom našli pravdivost, možná i tragičnost údělu. Sokolov nikdy nepreferuje ryze virtuózní stránku, ale vytváří celostní koncepci, které nelze upřít intelektuální apercepci.

Po neuvěřitelném Schumannovi následovaly přídavky, během kterých obecenstvo povstalo. Brahms, Chopin, Rachmaninov. Co přídavek, to standing ovation. Něco takového jsem ještě nezažil. Po třetím přídavku už někteří pochopili a odcházeli domů, snad proto, aby lidé už nechali mistra vydechnout a odpočinout.

Grigory Sokolov během svého koncertu neřekl jediné slovo. Na jeho tváři se neobjevil úsměv ani žádné jiné emoce. Ale jeho hra má něco, co hovoří za slova všech jazyků této planety. Dokáže vstoupit do srdce a je srozumitelná všem. Díky Janáčkově filharmonii za tento neopakovatelný a bezprecedentní zážitek!