fbpx

Janáčkova filharmonie OstravaRežná nit neztratila a Bartlett ke klavíru přece jen trefil

Režná nit neztratila a Bartlett ke klavíru přece jen trefil

Koncert mladých s ostravskými filharmoniky měl humor a šarm

recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz,  19.4.2019, autor Milan Bátor  

Mladí a nadějní muzikanti opět vystoupili s Janáčkovou filharmonií. Oblíbená koncertní řada Jeunesses Musicales tentokrát přivítala ostravskou rodačku, flétnistku Lucii Režnou, a britského pianistu Martina Jamese Bartletta. Provedení ve čtvrtek řídil italský dirigent Claudio Vandelli.

Lucií Režnou jsme nedávno přinesli rozhovor, proto jen připomenu, že tato talentovaná flétnistka je letošní absolventkou Janáčkovy konzervatoře. Současně studuje Lékařskou fakultu Ostravské univerzity a hodlá pokračovat ve hře na flétnu na Janáčkově akademii múzických umění. Lucie Režná si pro svůj debut s Janáčkovou filharmonií vybrala Concertino pro flétnu a orchestr op. 107 francouzské skladatelky Cécile Chaminade.

Zhruba deset minut trvající skladbu zahájily smyčce, nad nimiž se protipohybem rozezní flétnové téma v překrásně barevné melodii. Téma je následně opakováno ve vyšší tónině a v kratším evolučním díle zpracovává pouze hlavu tématu. Modifikovaná sonátová forma (nemohu absolutně souhlasit s rondovou formou uvedenou v programu) překvapuje zejména v harmonickém plánu, který je plný zajímavých odboček a modulací. Zkráceně řečeno, na malé časové ploše je zde skladatelkou nakumulováno značné množství svěží a bohaté hudby.

Také flétnový part je zajímavý a Lucie Režná si s ním poradila dobře a statečně, byť možná trochu opatrně. Její hra potěšila příjemnou neostrou hudební barvou a jistou technikou. Frázím však místy chyběla obratnější a pronikavější charakteristika a drobnokresba.

Francouzská hudba je typická rozmanitou rytmikou a pestrým harmonicko-melodickým vývojem. Flétnový part Concertina se dá krájet jako kniha na kapitoly a každá může nést svůj vlastní příběh. Lucie Režná by ještě měla zapřemýšlet, jak svou hrou vyprávět, opřít se do myšlenkového sdělení a nepřehrávat tóny. Flétnistka zvládla slušně také melodicky houpavou sólovou kadenci, plnou oktávových skoků a virtuózních běhů, než se vrátilo naposledy romanticky vzrušené hlavní téma, které následně zpečetil orchestr. Její interpretace byla v podstatě bez chyb, chyběla jí jen špetka většího entuziasmu, s nímž by se sólový part zřetelněji vyjímal a nesl nad orchestrálním plénem.

Mladý britský pianista Martin James Bartlett započal své entrée komickou etudou, při níž si spletl cestu a místo na pódium si to s vervou zamířil rovnou mezi diváky. Tato událost jej trochu vykolejila a tak se na další cestu pódiem ke klavíru už raději svěřil do péče dirigenta Vandelliho, který byl ve skvělé náladě. Musím uznat, že tato nechtěná scénka k následující skladbě přiléhala jako hrnec na jistou část těla. Koncert pro klavír a orchestr G durMaurice Ravela je totiž psán ve stejně rozverném duchu. Jeho první věta Allegramente hýří hudební parafrází neoklasicismu, jazzu, estetiky Šestky, civilismu a radostí života. Je to dílo mistrné instrumentace, oslnivých španělských barev, impresionistických nálad a francouzského sentimentu, který ve druhé větě odrovná i největší mrzouty tak, že se jim roztřesou kolena či brady.

A kučeravému Bartlettovi se skutečně podařilo takového Ravela i zahrát. Mladý Brit překvapil názorovou vyzrálostí, s níž všechny rejstříky a výrazové polohy Ravelova koncertu G dur dokázal prezentovat. Potěšil citlivým úhozem, velkorysou souhrou s orchestrem a technickou suverenitou. Nejvíc se mu dařilo v první a třetí větě. Lyrické a výrazově náročné Adagio assaivěty prostřední by ještě sneslo lepší výstavbu, zejména figurace ve střední části byly dosti nezřetelné a jejich srozumitelnost slabá. Přes tuto drobnost zahrál Bartlett v celkovém pohledu opravdu brilantně a sklidil v Ostravě velké ovace a uznání, na kterém se rovným dílem podepsala také skvělá Janáčkova filharmonie, z níž musím vyzdvihnout hlavně nádherné flétny a hoboje (druhá věta), žestě a fagoty (třetí věta) a pronikavé a rezolutní perkuse.

Druhá část programu byla vyhrazena Symfonii č. 1 d moll, op. 75 italského skladatele a pianisty Giuseppe Martucciho. Jeho skladba je pro mne osobně velkým objevem. Pozdní příklad wagnerovského symfonismu s heroickou první větou, lyricky vášnivým Andante s opojným zpěvem violoncella, záhadným Allegrettem na způsob scherza a velkolepým Allegrem závěrečné věty. Vše v zajímavém podání, servírováno s hmatatelným talentem, velkou fantazií i smyslem pro proporce.

Martucci dokonale ovládl řemeslo, jeho symfonie má skvělou stavbu, stmelenost, rozhodně se nejedná o klasický plagiát či imitace, kterých je např. česká hudba po Smetanovi, Dvořákovi a Fibichovi (s výjimkou Suka, Nováka, Ostrčila a zejména pozdějšího Martinů) poměrně plná. Díky perfektně šlapající Janáčkově filharmonii pod taktovkou Claudia Vandelliho se neznámá symfonie italského skladatele vyloupla jako zralé, životné a nápadité dílo, které si rozhodně zaslouží poznání.

Filharmonický koncert s mladými umělci stál opět za to. Janáčkova filharmonie dává neocenitelnou zkušenost, z které mohou hudebníci těžit a čerpat hodně dlouho. To, jestli se někomu povede víc nebo méně, není v tuto chvíli relevantní. Už dlouhý a náročný proces konkurzu (který předcházel koncertu, stejně jako hodiny cvičení), je jasnou vizitkou, že má smysl bojovat a nebát se ukázat své dovednosti. Oba interpreti čtvrtečního večera si zaslouží velké uznání a povzbuzení do další praxe. Jen tak dál!