Převzato z internetového portálu klasikaplus.cz, autor Jiří Vejvoda, 29. 6. 2021, foto Martin Straka.

Nedělním koncertem v hukvaldské oboře vyvrcholil letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry vystoupila Janáčkova filharmonie Ostrava, která v písňové části programu citlivě doprovodila Kateřinu Kněžíkovou.

Tak, jako se z larvy vyklube motýl, překlopil se poslední festivalový víkend ze sobotní frustrace do nedělní euforie. Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, loni stíhaný covidem v závěru jara i na podzim, se letos po třinácti koncertech, průlomově uskutečněných s diváky, chystal na dva poslední podvečery pod širým nebem v Hukvaldech. Zájmu publika se v předprodeji těšil především ten sobotní. V podání operního souboru Národního divadla Brno je měla potěšit nejhranější česká opereta Polská krev Oskara Nedbala. Jenže…

Na festivalovém webu se v pátek odpoledne objevila strohá informace, za níž šlo vytušit nejednu emoci: „Sobotní program na Hukvaldech se ruší, nedělní závěrečný koncert se uskuteční podle programu. Důvodem je obava operního souboru Národního divadla Brno z nestálosti počasí.“ Marně argumentoval ředitel festivalu Jaromír Javůrek tím, že místní meteopředpověď z mošnovského Letiště Leoše Janáčka Ostrava odporuje těm obecnějším. A dá se na ni víc spolehnout. Možná, že na brněnské dolehly čerstvé pocity z jihomoravské tragédie, během pátku médii naplno zobrazované. A zalekli se možného problému s počasím i v podhůří Beskyd. Ředitel Martin Glaser, kterého jsem požádal o vyjádření, mi k tomu napsal: „Vedení operního souboru rozhodlo o zrušení zájezdu v pátek odpoledne, kdy předpověď ukazovala v Hukvaldech na celé sobotní odpoledne pravděpodobnost deště a bouřek okolo 70 %. Vedení souboru tak vyhodnotilo, že bychom riskovali znehodnocení majetku a přístrojů NdB vysokých hodnot.“ Jednu z festivalových dominant tak uzavřely na webu MHF Leoše Janáčka pokyny, jak postupovat při vrácení vstupného.

Život tím ale neskončil, hudba neutichla. A to, čeho jsme byli svědky v neděli, napsalo za festivalem vydařenou tečku. Zároveň šlo o vyvrcholení etapy, která začala loni v nahrávacím studiu a nyní byla převedena na pódium. Jak mi potvrdil dirigent Robert Jindra, zásadní obsahová část koncertu se zrodila už před rokem a čtvrt. „Vlastně ji způsobil loňský jarní lockdown. Najednou byl čas přemýšlet a kout plány. A tak se mi ozvala Kateřina Kněžíková s tím, že se chystá na své premiérové album. Písňové album. Což jsem velmi ocenil, protože se jedná o náročnou, ale krásnou disciplínu, u nás nespravedlivě opomíjenou. Měla už políčeno mimo jiné na písňový cyklus Bohuslava Martinů Kouzelné noci. A já jsem Kateřině nabídl skvělé písně mého oblíbence, u nás naprosto neznámého francouzského skladatele Henriho Duparca, které jako by oscilovaly kdesi mezi Richardem Wagnerem a Claudem Debussym.“

Henri Duparc, narozený v Paříži na prahu revolučního roku 1848, byl rozhodně zvláštní umělec i člověk s nesnadným osudem. Ač se dožil požehnaného věku pětaosmdesáti let, s komponováním skončil v sedmatřiceti. Jsa mylně přesvědčen, že jeho skladatelské umění nestojí za nic, většinu svého díla navíc spálil. Včetně své opery Rusalka, zkomponované na stejnojmennou Puškinovu báseň. Zbylo po něm údajně kolem čtyřiceti skladeb, z nichž takřka polovinu tvoří právě písně. Ve druhé polovině života se vrhl na malování, které mu ale zhatila postupující slepota…

Duparcovo zhudebnění básně skladatelova současníka Leconta de Lisle zaujalo Kateřinu Kněžíkovou i textem: „Vychází z Horatiovy ódy, vzniklé zřejmě roku 23 před naším letopočtem a zobrazující prostou, pracovitou venkovanku Phidylé, která si každý den moudře našla čas i na rozhovor s Bohem a se sebou samotnou,“ uvedla v interview na supraphonském webu. Jméno Phidylé bylo nakonec zvoleno i jako název celého alba s touto etiketou, natočeného pod Jindrovou taktovkou a s citlivým, empatickým doprovodem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Nyní bylo pokřtěno a celkově sedm písní – čtyři Duparcovy a tři Martinů – zaznělo 27. června také pod širým nebem v Hukvaldech.

Byl jsem zvědav, jak na ně zareaguje publikum, které se nakonec v docela hojném počtu pohodlně rozsadilo na lavicích i rozložilo na trávě. Přece jen je odvaha oslovit posluchače v takto doširoka rozevřeném prostoru intimní písňovou zpovědí, jakkoli zarámovanou do dvou zvukově hřmotnějších předeher. Dvořákova Karnevalu, op. 92, a Berliozova Římského karnevalu, op. 9. Ovšem Kateřina Kněžíková opanovala hukvaldskou oboru tak suverénně, že snad zbystřilo i nedaleké stádo daňků a zaposlouchalo se do jejího zpěvu, nedávno tak obdivovaného v anglickém Glyndebourne: „Její hlas,“ napsala tamní kritika, „je vyrovnaně sladký a v horních polohách jiskřivý.“ S tím, že „přesvědčivé je i její herectví“, což se při ztvárnění titulní role v Janáčkově Kátě Kabanové určitě hodilo. Zde, ve skladatelově rodišti, si vystačila se sugestivním, ale zároveň procítěným projevem. Posílené sebevědomí pěvkyně, jaké se po triumfu ve světě vždy dostaví, z ní přímo prýštilo. Zároveň však umně skloubené s pokorou ženy, navštěvující svůj rodný kraj.

Pochvalu ovšem zaslouží i řada dalších aspektů hukvaldského podvečera (koncert začínal už v 18 hodin). V první řadě výkon dirigenta Roberta Jindry, kterého čeká 18. července osobní premiéra v Bavorské státní opeře u příležitosti Mnichovského operního festivalu. Janáčkova filharmonie Ostrava reagovala na jeho gesta s citem pro písňový žánr, barevný ve zvuku, ale přiměřený v jeho síle. Všem nesporně pomáhá k soustředěnému výkonu i taková maličkost, jakou se může jevit vylepšené hukvaldské zázemí. Tytam jsou doby, kdy ani pro sólisty, dirigenta či moderátora nebylo na převlečení k dispozici nic jiného než kolektivně sdílený stan. Nyní vzniklo díky svažitému terénu pod pódiem několik regulérních šaten a sociální zařízení s tekoucí vodou. To vše nebylo po desetiletí žádnou samozřejmostí. Vždyť jde o nehlídaný areál v oboře, kde byla roku 2015 ukradena i kultovní socha lišky Bystroušky. Přestože nebylo snadné vytvořit novou jen podle letitých fotografií, už znovu svítí na svém místě v podhradí. A snad nikdo, kdo přicházel na festivalové finále, si ji nezapomněl pohladit.