Recenze převzata z webu Klasikaplus.cz, 11. 1. 2021, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč.

V rámci klavírní řady Janáčkovy filharmonie Ostrava se 10. ledna představil mladý gruzínský pianista Sandro Nebieridze. Je řazen k nejzajímavějším klavíristům nejmladší generace a profiluje se též jako pozoruhodný skladatel. Jeho sólový recitál nabídl sonáty Fryderyka Chopina a Sergeje Prokofjeva. Nechyběla ani vlastní skladba mladého Gruzínce, který ostravské publikum hned napoprvé zaujal.

Nebieridze začal originálně. Nejprve totiž přišel na pódium v doprovodu ředitele Janáčkovy filharmonie Jana Žemly povědět obecenstvu pár vět. Došlo i na pár vtipných bonmotů o Ostravě, kterou pianista označil za „malé město“. Hlavně však Nebieridze kultivovaně pozdravil publikum a uvedl svou autorskou Sonátu pro klavír č. 1 c moll, kterou napsal v pouhých čtrnácti letech. Určitá nedůvěra, kterou jsem na počátku pojal, byla velice rychle rozptýlena.

Nebieridzeho kompozice mě příjemně překvapila svou vyzrálostí, svěží rytmikou, barevností a výstižností formální zkratky. Jeho dvouvětá sonáta nabídla hudbu oduševnělou a současně interpretačně znamenitě střiženou. Brzy bylo zřejmé, že ji Nebieridze zamýšlel jako svébytný tvůrčí počin, kterým chtěl vyslovit něco důležitého, v žádném případě mu nešlo pouze o ukázku technické ekvilibristiky. Stylově bychom jeho sonátu mohli situovat mezi Sergeje Prokofjeva a velkého předchůdce mladého pianisty Giju Kančeliho.

Nebieridze pokračoval Sonátou č. 2 b moll Fryderyka Chopina, ikonickou kompozicí, která prověří kvality i těch nejzdatnějších pianistů. A kupodivu si poradil dobře i s ní. Nejen, že s nadhledem vyřešil technickou stránku, ale jeho pojetí mělo krásný výraz, který konvenuje klavírní interpretaci hudebních romantiků. Nebieridze zaujal důrazně členitou úhozovou paletou, v níž si vedl nejpřesvědčivěji v dynamicky silných rejstřících. Nevím, zda je to zásluhou vynikajícího koncertního piana Steinway, nebo alchymií mladého pianisty, ale ani dynamicky nejbrutálněji forzírované tóny nezněly ostře a řezavě. V jemnějších pasážích jsem sice občas postrádal artikulovanější fráze a jemněji tvarovaná pianissima, ale centrální smuteční pochod pianista nasadil ve spektakulárním pomalém tempu, z něhož neslevil ani o píď. Výsledek byl nad očekávání impozantní!

Nebieridze si pro svůj ostravský debut zvolil program, který rozhodně nepatří k školáckým nebo odlehčeným. Klavírní sonáta č. 8 B dur, op. 84 Sergeje Prokofjeva je považována za jednu z nejtěžších kompozic koncertního repertoáru. Nadějný Gruzínec si s ní ovšem poradil výborně. Ani na okamžik neslevil ze své rytmicky precizní hry a špičkové techniky. Sonátovou formu první věty vymodeloval jako vážnou sofistikovanou reflexi. V Prokofjevově hudbě našel strhující, vášnivé i meditativní elementy a dokázal je vhodnými prostředky vykreslit.

Tušil jsem, že Sandro Nebieridze bude minimálně technicky výborně disponovaný pianista. Gruzínský supertalent se však v Ostravě prezentoval mnohem víc jako po všech stránkách skvěle disponovaný a komplexně připravený pianista, který má jasný interpretační názor a dokáže ho oduševněle a impozantně ztvárnit. Když říkám impozantně, myslím pouze přiléhavými výrazovými prostředky. Nebieridze totiž nepatří ke klavírním exhibicionistům, kteří poutají pozornost více na sebe spíše než na hudbu. Jeho kontakt s publikem byl neokázalý, distingovaný a pokorně profesionální. Potěšily jeho srdečné úklony a také přídavek v podobě elegantního, s virtuózní zkratkou zahraného valčíku Fryderyka Chopina.

Z reakcí obecenstva bylo zřejmé, že Nebieridze v Ostravě jednoznačně zabodoval. Ve svém osobním žebříčku tohoto pro mne dříve neznámého pianistu řadím mezi největší klavírní talenty, které stojí za to sledovat. Mám pocit, že se jménem Sandro Nebieridze se brzy budeme setkávat častěji. Každopádně, dramaturgie klavírní řady Janáčkovy filharmonie si může připsat další úspěšný bod, protože nesází jenom na ověřená stabilní jména, ale dává prostor i nejmladší generaci špičkových sólistů. Za to jí patří velký dík.