Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava, který se konal 20. března v sále Vesmír, nabídl posluchačům dramaturgicky zajímavý večer vystavěný na kontrastu mezi symfonickou básní Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany a Klavírním koncertem č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena. Díky legendárnímu dirigentovi Lawrenci Fosterovi a přednímu klavíristovi Lukáši Vondráčkovi se tento večer stal nejen prezentací interpretační kvality, ale i promyšlenou hudební cestou od poetického obrazu krajiny k dramatické výpovědi jednotlivce.

Symfonická báseň Vltava Bedřicha Smetany zazněla v interpretaci, která se vyznačovala hlavně plynulostí a smyslem pro tok hudby. Lawrence Foster zvolil pojetí bez přílišných okázalostí, soustředilo se na hudební strukturu jako takovou. Už úvodní vstupy fléten, evokující prameny řeky, byly vedeny mimořádnou jemností a nevytvářely pouze tematický základ, ale i atmosféru. Jejich tón byl lehký, průzračný a nesený přirozeným dechem fráze. Na ně navazující klarinety postupně rozšiřovaly zvukovou paletu, která dodávala hudbě hloubku. Každý vstup měl svůj charakter a byl pevně zasazen do celkové struktury. Žesťová sekce přispěla celkovému zvuku pevností a leskem, ale nikdy nepůsobila příliš dominantě. Vstupy byly dynamicky kontrolované, což bylo patrné zejména ve vrcholných momentech. Projev smyčcové sekce byl kompaktní, vyrovnaný a dynamicky flexibilní. V lyrických pasážích vytvářely měkký, zpěvný tón, zatímco v dramatických momentech získával zvuk na širokém objemu. Ve střední části orchestr hladce přešel do tanečního charakteru, který měl živou energii, ale zůstal v mantinelech symfonické elegance. Následné napětí bylo budováno postupně s důrazem na rytmickou přesnost a artikulační hravost. Závěr skladby vyzněl majestátně bez zbytečné teatrálnosti, i když se v jeho doznívání objevila drobná nejednotnost. Tento detail však nenarušil celkově velmi přesvědčivý dojem.

Po krátké technické přestávce, která byla nutná k přestavbě pódia, byl uveden Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37, v němž se jako sólista představil Lukáš Vondráček – interpret, který je znám svou technickou precizností i hlubokým prožitkem. Smyčce uvedly téma první věty (Allegro con brio) s pevností a jasnou artikulací, zatímco dechy přinášely barevné kontrasty. Od prvních tónů klavíru bylo jasné, že nepůjde o křehké pojetí, nýbrž o beethovenovské drama v nejčistší podobě. Nástup nebyl jen momentálním technickým projevem, ale logickým vyústěním symfonického napětí. Vondráčkův dokonale znělý úhoz byl bezchybný i v těch nejnáročnějších akordických sazbách, aniž by ztratil brilanci a živost. Každá repetovaná figura a stupnicový běh měly jasný směr a vnitřní dynamickou gradaci. I v těch nejvíce exponovaných místech zůstával tón kulatý, nosný a barevně diferencovaný. V dialogických pasážích s orchestrem prokázal mimořádnou schopnost plasticity, díky drobným časovým posunům v rámci frází. V sólové kadenci nepředváděl pouze excelentní prstovou techniku, ale stavěl impozantní výrazový monolog. Jeho práce s pedálem byla citlivá a dala vyniknout harmonickým proměnám.

Celou recenzi si můžete přečíst zde na webu Klasikaplus.cz

Autor: Tereza Mrázová, 22. března 2026