Janáčkova filharmonie OstravaSněhobílá Janečková, rozžhavený Kasík a vlažný Čajkovskij

Sněhobílá Janečková, rozžhavený Kasík a vlažný Čajkovskij

28.9.2018, autor Milan Bátor, recenze převzata z ostravan.cz 

Janáčkova filharmonie ve čtvrtek 27. září zahájila pětašedesátou koncertní sezónu. Učinila tak způsobem ctihodným: hudbou moravských skladatelů a symfonickou klasikou. První polovina večera byla působivá díky skvělým sólistům: Jan Martiník, Patricia Janečková a Martin Kasík potěšili svými výkony a ukázali, že tento kraj je skutečnou líhní talentů. Janáčkovu filharmonii na prahu programově atraktivní sezóny dirigoval šéfdirigent Heiko Mathias Förster. Právě jeho osobní vklad byl bohužel největším problémem koncertu.

Ostrava, potažmo celá severní Morava a Slezsko v letošním roce žijí hudbou Leoše Janáčka. Desítky koncertů, projektů a operní inscenace připomínají tento vulkanický skladatelský meteor, který dokázal jedinečným způsobem číst v lidských hlasech, tvářích a duševních pochodech a originálním způsobem je přetavil do sugestivní, exaktní a umělecky úchvatné hudební stylizace. Z Janáčkova díla si publikum vyslechlo nejprve Závěrečnou scénu z opery Příhody lišky Bystroušky.

Jedna z nejsugestivnějších scén Janáčkovy operní tvorby zachycuje, jak se Revírník cestou domů zastaví v lese, vzpomíná na své mládí, usíná a ve snu vidí svá milovaná zvířátka, jen Bystrouška mu chybí. Jan Martiník se v Revírníkovi osvědčil. Jeho vypravěčské nadání, umocněné intenzivním vztahem k písňové interpretaci mu dalo jistotu ve zřetelné artikulaci a skvělém výrazu jeho pružného, barevností překrásně stínovaného basu.

Na svůj věk Martiník dokázal starého Revírníka zazpívat s jasným nadhledem, ale současně s uvěřitelnou a výstižnou psychologií starého člověka, který účtuje a retrospektiva jeho života vyzařuje poctivostí a smířením. Škoda jen, že orchestr pod Försterovým vedením Martiníka v druhé polovině árie dynamicky trochu překrýval. Svých pár tónů si zde odzpívala také sopranistka Patricia Janečková, o které si ještě něco povíme v následující skladbě.

Moraviana Zdeňka Merty vznikla podle slov tohoto skladatele a rodáka z Hranic na Moravě z dvojího popudu. Tím prvním byla klavíristka Olga Kern, která se v Ostravě představila v roce 2014. Druhý impulz přišel od pianisty Martina Kasíka, který skladateli nastolil jasnou predikci: „napiš pro mne něco, já to zahraju, když to bude dobrý…“. Merta se tedy rozkročil a napsal více než půlhodinové orchestrální variace se sólovým klavírem a sopránovým sólem na téma moravské lidové písně Vandrovali hudci.

Po orchestrálním úvodu se do ticha rozprostřel hlas Patricie Janečkové s přirozenou krásou a nevtíravou neokázalostí. Mladá sopranistka zákonitosti písňové interpretace evidentně ovládá a neuhnula ze simplifikovaného a průzračného výrazu ani o píď. Její zpěv se dotknul podstaty archetypální moravské lidové písně. Možná to bude znít zvláštně, ale Janečková Vandrovali hudci zpívala s jakousi odvěkou krásou, která smazala věkové hranice.

Nástup sólového klavíru v podání Martina Kasíka vpadl jako blesk z čistého nebe. Téma písně bylo Mertou napěchováno do ostré rytmizace, kterou zahrál pianista báječně, přitom s temperamentní energií vysázel všechny šestnáctinové figurace, které ukončilo gradačně perfektní sólo bicích nástrojů.

Následoval kontrast v podobě opakování hlavy tématu „Ej, vandrovali hudci“, ovšem v naprosto odlišném harmonickém podloží a takřka filmovém hávu, který se později objevil ještě mnohokrát (možná až příliš). Mertova Moraviana dává největší příležitost klavíru, soprán Patricie Janečkové měl spíše epizodní roli v dalších slokách, které vrcholily závěrečným čistým vokálem, i přesto se dokázala mladá sopranistka prosadit a pěvecky svou úlohu ztvárnila jedinečně. Největším favoritem večera však byl Martin Kasík.

Energie, prýštící z Kasíkovy dravé, rytmicky naprosto přesvědčivé a výrazově hýřivé interpretace byla pojícím tmelem celé skladby. V některých momentech se díky přesnému Kasíkovi podařilo ustát náročné pasáže. Jeho entuziasmus sršel toho večera jako gejzír, přesto tomuto pianistovi zbylo dost energie i na barevnou artikulaci jemnějších míst, které Merta pojal jako již zmíněnou postromantickou filmovou hudební stylizaci, včetně citátů z moravského folkloru (mihnul se v nich i tradiční lydický modus).

Důležité je, že Moraviana nezní jako konglomerát nesourodých stylů, má svou vnitřní logiku, směřování a gradaci. Právě ta podle mého názoru neústí v závěru v přesvědčivý výsledek. Hlas Janečkové a klavír Kasíka tvořily zřetelný protiklad, střídání ženského a mužského principu však v závěru nevedlo k něčemu objevnému. Vypadalo to, že Merta napsal příliš mnoho not a dle mého názoru skladba mohla být téměř poloviční a měla by stejnou a sevřenější hudební výpověď. Jinak řečeno, Moraviana by mohla evokovat tematickou pestrost zakomponováním většího spektra lidových inspirací než jen úzkostlivé lpění na melodickém stigmatu jedné písně.

Skvělou práci odvedl v Janáčkovi i Mertovi orchestr. Janáčkova filharmonie se vyřádila zejména v bicích a dřevech (Merta v tomto ohledu opravdu nešetřil v instrumentaci!) a zahrála s vitalitou, která zračila pohodu, radost a potěšení. Škoda, že Förster nepomohl jistější souhře v rytmicky pregnantních pasážích, kde se synergie sólisty, smyčců a dechových nástrojů někdy trochu rozbíhala a daleko více pro větší jednotnost udělal Martin Kasík. Moraviana i tak vyvolala svou nenáročnou, pozitivní atmosférou dojem. Bohužel tyto atributy zůstaly během poslední skladby večera, která zazněla ve druhé půlce, kdesi v zákulisí.

Vznik šesti symfonií Petra Iljiče Čajkovského vymezuje téměř shodné období s tvorbou Antonína Dvořáka. Jeho 5. symfonie e moll z roku 1888 spadá do druhého období, které charakterizuje především vyzrálost monotematického scelení, sílící dramatismus a tragika se subjektivními rysy.

Nastudování Förstera se bohužel nezapíše k těm, na něž by se mělo vzpomínat s uspokojivým výsledkem. Neznamená to, že by filharmonici zahráli špatně. Sólový klarinet s akordickými přiznávkami smyčců první věty měl přiléhavou atmosféru a odevzdaný, lyrický výraz. Lyrické kantiléně lesního rohu pomalé věty chyběla větší jistota, finále svou energičností a bojovným odhodláním vypadalo na první pohled sveřepě a vítězně. Jenže hlubší dramaturgie Čajkovského neobyčejně niterné hudby tentokrát vůbec nefungovala.

Förster jako by vůbec neukáznil a nevypíchnul si z orchestrálního zvuku stěžejní melodické nástroje. Výsledný vjem na řadě míst působil jako vřava a instrumentální chaos, z kterého nebylo zřetelné, kde je hlavní hlas a kde jeho doprovodné atributy. Dirigentovo pojetí připomínalo práci rutinéra s jediným emocionálním cílem: vysázet vše s co největší zvukovostí a gradací, které však v opozitních pasáží postrádaly prokreslenou čistotu, něžnější tvarování frází a smysluplnější výstavbu. Když slyšíte za sebou stejný figurální motiv, který si předávají tři různé melodické nástroje a hráči tento motiv zahrají naprosto omšelým, dynamicky jednotvárným způsobem, který neústí k následujícímu fortissimu celé sekce, je něco špatně.

Z Čajkovského symfonie se stala jakási nabubřelá karikatura jindy krásných a hudebně rozmanitých myšlenek a nálad. Provedení nebylo zdaleka optimální, přesto bych rád zdůraznil, že výkon filharmoniků (až na občasné intonační kiksy v žestích) nebyl špatný. To jen celek tentokrát, díky podivnému, řekl bych téměř nulovému osobnostnímu vkladu dirigenta, který si na stupínku Čajkovského doslova „odmával“, nedržel vůbec pohromadě.

Takový závěr pěkného zahajovacího večera příliš nepotěšil. Věřím, že pan dirigent Förster příště prokáže svou erudici a nebude si z koncertu, kam se lidé vypraví za esteticky působivým zážitkem, dělat domácí tělocvičnu.