Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 20. 9. 2022, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč.

Jedinečná, podmanivá, hypnotická, ale i zdrženlivá, racionální a empirická. Lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča je fenoménem světové operní scény a její jediné vystoupení v rámci České republiky se konalo právě v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu. Janáčkovu filharmonii Ostrava řídil její manžel a dirigent Karel Mark Chichon.

Lze se oprávněně domnívat, že operní hvězda formátu Elīny Garanči by bez problémů naplnila větší halu. Nicméně její koncert se konal v sakrálním prostoru Evangelického Kristova Kostela uprostřed Ostravy. Další námět k zamyšlení nad současnou situací ostravské kultury. Impozantní diva se zkušeností z nejprestižnějších světových operních scén představila nový program „plný křehké něhy a jemnosti, kdy duše každého bude moci konečně najít zastavení a spočinout…“, jak uvedla poeticky sama mezzosopranistka k svému opernímu gala. Dar formulovat myšlenky nejen hudbou, nýbrž i slovy je dalším z aspektů, který Garanču odlišuje od svých kolegyň. Dokumentuje to už druhá její kniha Mezi dvěma světy, v níž odhaluje zkušenosti, postřehy a myšlenky, které z operního jeviště předávat nelze.

Garanča se představila dramaturgicky vyladěným programem sestávajícím z méně známých, ale překrásných árií, reprezentujících tradiční operní země Itálii, Francii, Rusko a Španělsko. Operní výstupy byly vhodně doplněny efektními orchestrálními čísly, které konvenovaly s konkrétní národní entitou. Do posledního punktu vycizelovaný program rozhodně nepatřil ke konvenčním a lacině podbízivým. Garanča vedla publikum i tajnými a neznámými stezkami, o to větší překvapení některá čísla vyvolala. Nejprve cesta vedla do Itálie. Nedostižný příklad kantabilní melodiky zazněl v orchestrálním zvuku předehrou z opery Luisa Millerová Giuseppe Verdiho. Gibraltarský dirigent Chichon si s orchestrem ohlídal nejen přesnou souhru, ale i rafinované akcenty a agogické členitosti.

Garanča se uvedla árií Voi lo sapete, o mamma z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. Její schopnost vymodelovat překrásně tvarované a smysluplné fráze byla zřejmá od prvního okamžiku. Podobně impozantně, přitom s nestrojenou přirozeností a lehkostí si mezzosopranistka počínala ve francouzském repertoáru. Umělecky odpovídající protějšek k jejímu zpěvu zde zajistil houslista Jakub Černohorský, který přednesl houslové sólo Meditace z opery Thais Julese Masseneta. Svou nenápadně a pokorně stylizovanou hrou koncertní mistr JFO přesně pochopil význam slova meditace.

Garanča pokračovala ruským repertoárem z opery Panna orleánská Petra Iljiče Čajkovského. S vynikající výslovností a vášnivou senzitivitou, která se ovšem vyznačovala logickým odstíněním napětí i výrazu. Její pružný hlas dokázal zaplnit velký prostor sakrálního interiéru bez stopy námahy a úsilí. Dlužno říci, že orchestr pod taktovkou Chichona hrál nadmíru zdrženlivě a ohleduplně.

Janáčkova filharmonie se prezentovala v plném lesku v orchestrálních číslech, která byla skvostně gradována. Od předehry k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky až po ukázky temperamentního španělského repertoáru hra filharmoniků potěšila  rostoucí přesností, razancí a jistotou v souhře i instrumentálních sólových výkonech.

Garanča svou spanilou ostravskou premiéru zakončila po více než dvou hodinách bouřlivými ovacemi diváků, kteří ji odmítli pustit z pomyslného pódia. Tak intenzivní aplaus zcela vyprodaného kostela Ostrava už dlouho neslyšela. Následoval první přídavek v podobě romance Carceleras od Ruperta Chapí a frenetická odpověď obecenstva, které si po nekončícím potlesku neodbytně vyžádalo ještě jeden návrat divy. Tentokrát Garanča odměnila nadšené publikum něčím, nač určitě mnozí čekali. Árií její nejslavnější postavy Carmen. S elegantní hereckou tečkou to byl dokonalý konec dokonalého koncertu.

Skvěle připravená Elīna Garanča se v Ostravě představila jako špičková interpretka nejen operních árií, ale též nevšedních děl, které nelze nařknout z operní rutiny. Vzrušující bylo její věrohodné ztvárnění španělského repertoáru, protkaného lidovým koloritem.

Obecně je Garančina schopnost nalézt a vystihnout interpretační klíč každé prezentované kompozice nedostižná. Její intuice je naprosto neomylná, neboť se opírá o několik důležitých aspektů: důslednou racionální úvahu, respekt k vlastnímu hlasu a důmyslné rozvržení sil, šetrnou a přesnou volbu výrazových prostředků, včetně vibrata, a expresi a filigránskou modulaci její znepokojivé hlasové barvy. Garanča svůj jedinečný hlas skutečně otevřela v bohaté paletě barev: čistá, temná i svůdná, vášnivá i nebezpečná, mazlivá, zdrženlivá a odtažitá. Co je podstatné, vždy v dokonalém konsenzu s konkrétní skladbou. Sluší se dodat, že Karel Mark Chichon jí pochopitelně rozumí a souzní s ní víc než kterýkoli jiný dirigent. Po celou dobu byl “své” operní hvězdě spolu s báječně hrající Janáčkovou filharmonií oporou.

Koncertem Elīny Garanči Svatováclavský hudební festival nastolil laťku, kterou bude velmi obtížné byť jen napodobit. Takto skutečně vypadají koncerty světové úrovně. Každopádně, ať už se o to někdo bude snažit či nikoli, je to krásný příklad, že když se chce, tak to opravdu jde!