Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 4. 11. 2022, autor Milan Bátor, foto Martin Straka / Eliška Straková.

Mladý violoncellový fenomén Yibai Chen a charismatický dirigent Daniel Raiskin se spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava postarali o solidní zážitek. Na programu koncertu ze 3. listopadu byla Sinfonia Concertante pro violoncello a orchestr Sergeje Prokofjeva a Sedmá symfonie Antonína Dvořáka. Zadání, které bylo provedeno do důsledku.

O asijských dravcích se v minulosti tradovaly různé věci. Třeba, že jsou technicky erudovaní, ale neumí pochopit a ztvárnit emoce typické pro evropskou hudbu. Pověra je potvůrka. Není dobré na ni spoléhat a myslet si, že platí natrvalo. Generace asijských klasických muzikantů vyrostly na pilířích evropské hudební kultury a tuším, že někteří ji mají v krvi víc než mnozí Evropané. Názorným příkladem může být třeba čínský violoncellista Yibai Chen, který patří k nepřehlédnutelným talentům současné klasické scény. To, že má na svém kontě famózní výsledky z prestižních soutěžních klání, je celkem pochopitelné. Ale to, že jeho hra bývá líčena odbornou kritikou jako něžná a citlivá, dokonalá a upřímná, už je v přímém rozporu s tradovanou zkazkou. Není pověra jako pověra.

Yibai Chen si pro svou ostravskou premiéru vybral mistrovský opus Sergeje Prokofjeva Sinfonia Concertante pro violoncello a orchestr. Prokojfev na nové redakci tohoto velkorysého díla úzce spolupracoval s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, zaznamenával si pečlivě jeho „výroky“ a tříbil dílo do výsledné podoby. Osobní zážitek: v sále ostravského koncertu byli přítomni lidé, kteří Rostropoviče v roli interpreta Prokofjevovy skladby osobně zažili. Jde o profesora Rudolfa Bernatíka, který je houževnatým a vytrvalým návštěvníkem nejen klavírních koncertů Janáčkovy filharmonie.

A jaký byl Prokofjev čínského violoncellisty? Jeho nástup v Andante první věty byl impozantní, nesmlouvavý a široce rozmáchlý. Violoncellu z dílny Josepha Guadagniniho se po zvukové stránce jen tak něco nevyrovná. Chen svůj nástroj dokázal rozeznít v pestré škále hudebních barev. O jeho technické výbavě lze napsat pouze jediné slovo: neuvěřitelná. Zahrát s takovým nadhledem všechny šílené běhy, intervalové pasáže a skoky je nad možnosti standardně disponovaného hráče. Tak čistou a přesnou hru v nejvyšších polohách violoncella jsem dlouho neslyšel.

Chen ovšem potěšil i neokázalým a intimním prožitkem. Jeho interpretace šla od srdce a vyhnula se obloukem frapantním gestům. Z jeho projevu plynula velká pokora, ale i odvaha, s níž si nekompromisně šel za svým. Virtuózní kadence, kterou violoncellista zahrál v závěru jedné věty, byla až masochistická. Po celou dobu koncertu si Chen rovněž bedlivě hlídal souhru s orchestrem, která byla až na několik detailů spolehlivá a precizní. Přijetí zcela zaplněným sálem kina Vesmír bylo jednomyslně kladné. Violoncellista musel po dlouhém a intenzivním potlesku přidávat a projevil i dost osobního šarmu v komunikaci a volbě tanečně stylizovaného elegantního přídavku.

Daniel Raiskin ukázal, že Prokofjevova hudba je mu bytostně blízká. Jeho pojetí nechyběl smysl pro vytříbené vedení melodie, rytmus i mnohotvárnou hudební charakteristiku díla ruského klasika 20. století. S další skladbou večera, Symfonií č. 7 d moll Antonína Dvořáka, už našel styčných bodů trochu méně. Jeho koncepce sice nebyla poplatná běžnému pojetí, ale ctižádost udělat některé věci „jinak“ ve výsledku vyzněla mírně přehnaně. Prostoru kina Vesmír především neprospěla poněkud mohutná dynamika postrádající jemnější kontrasty. Otázkou ovšem je, jak by takové pojetí znělo ve větším sále. To, co působilo ve Vesmíru místy trochu drsně, by možná jinde mělo optimální parametry. Nicméně, Raiskinovi se také podařilo najít a vystihnout typické dvořákovské elementy.

Vyloženě stěžejní funkci sehrála druhá věta Poco adagio, kterou dirigent správně vyhodnotil jako nejhlubší vyznání skladatele v kontextu celého díla. Ostatně, je to příznačné také pro další Dvořákovy symfonie: stačí si poslechnout třeba druhou větu Šesté nebo Osmé symfonie. Nádherné agogické členění nechybělo třetí větě, která oplývala i decentní taneční rytmikou. Bezvýhradně potěšila Janáčkova filharmonie, která v souhře i jednotlivých individuálních výkonech okouzlila skvělými výsledky, jednotným tahem a muzikálním cítěním.