Janáčkova filharmonie OstravaŽádná umetená cestička. Originální výlet za poznáním s famózním pianistou Inonem Barnatanem smazal propast mezi minulostí a současností

Žádná umetená cestička. Originální výlet za poznáním s famózním pianistou Inonem Barnatanem smazal propast mezi minulostí a současností

Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 8. 11. 2022, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč.

Inon Barnatan se postaral o senzaci v Ostravě. Jeden z nejzásadnějších pianistů své generace vystoupil v rámci prestižního klavírního cyklu Janáčkovy filharmonie. Barnatan přivezl do Slezska svou Suitu cestovatele časem. Spektakulární výlet fascinující minulostí i současností evropské hudby v druhé půli večera americký pianista ozdobil monumentálními Variacemi a fugou na Händelovo téma Johannesa Brahmse.

 

 

Když se člověk podívá na playlisty tuzemských pianistů, může často jen pokrčit rameny nad konzervativním a zapouzdřeným způsobem jejich dramaturgie. Neříkám vždy, ale často tomu tak je. Chybí odvaha propojit staré a nové do jednoho celku, který dá nový smysl a pomůže mnohé pochopit. Udělat něco nově, jinak, po svém. Inonu Barnatanovi kreativní myšlení naopak nedělá vůbec problém. Pro svou ostravskou premiéru sympatický pianista zvolil nelehký úděl, žádnou umetenou cestičku na pohodu a jistotu.

Suita cestovatele časem je zevrubně promyšlený dramaturgický počin, v kterém Barnatan spojil do jednoho téměř souvislého rámce barokní skladatele s autory 20. století. Pro sestavení suity využil některé části barokní taneční suity, potom se pianista skokem přes dvě staletí přenesl k hudbě Maurice Ravela a hudbě časově bližší naší přítomnosti.

 

 

Musím přiznat, že to byl velmi nevšední zážitek. Barnatan se od svého příchodu na pódium koncertního sálu ve Vesmíru projevoval velmi nenápadně a skromně. Krátká chvíle soustředění před zahájením Toccaty Johanna Sebastiana Bacha a pak už pianistovy prsty začaly modelovat s neobvyklou plasticitou a impozantně vytesanými frázemi příběh plný fascinujících momentů. Allemande ze Suity E dur Georga Friedricha Händela, Courante ze Suity a moll Jeana-Philippa Rameaua, L´Atalante Françoise Couperina… jaká to podivuhodná kolekce vybraných částí z děl barokních mistrů!

Připadal jsem si s mírnou nadsázkou jako na vybrané hostině, jejíž jednotlivé chody jsou servírovány s láskou, vybranou péčí a příjemnou charakteristikou hostitele. Barokní hudba v Barnatanově interpretaci zněla neskutečně čerstvě a živě. Pianista dokázal přesně vystihnout klíčové atributy každé skladby. Nešetřil barevným odstíněním, perfektním rytmickým důvtipem a blýsknul se vynikající prokresleností polyfonní textury každé kompozice. Barnatan nemusel hledat lehkost, jeho hra působila hravě a neotřele, jako by tančila na vlnách radosti, důvěry a vlídného zájmu.

Počínaje Náhrobkem Couperinovým Maurice Ravela zaměřil pianista svůj fokus na 20. století a hudební současnost. Dvě věty z Musica Ricercata Györgye Ligetiho a úžasné evokativní dílo současného britského tvůrce Thomase Adèse Blanca Variations, to byl neuvěřitelný kontrast a nástin, jak neomezená může být svoboda hudebního vyjadřování. Závěr Suity cestovatele časem byl přímo omračující. Věta Fuga: Allegro con spirito z Klavírní sonáty es moll, op. 26 Samuela Barbera byla oslňujícím vrcholem, který si Barnatan až labužnicky vychutnal. Vždyť také nebyla vybrána náhodou, nýbrž na základě správné úvahy jako dílo autora, který propojil postromantickou hudební řeč s novými skladatelskými vizemi.

 

 

První polovinu večera odehrál Barnatan v souvislém sledu, téměř bez pauzy. Dokonale koncentrován a ponořen do výletu hudebními událostmi. Ani přes extrémní náročnost zvoleného cíle se nedá říct, že by jeho koncepce měla vyloženě slabé místo. Možná to bylo jen zpočátku mírně nezvyklé: kaleidoskop vybraných děl v prudkém „filmovém střihu“ působil chvílemi nesourodě, ale v tom to právě vězí! Brzy jsem se přistihl, že moje mysl odmítá řešit detaily, ale soustředí se na celkovou dramaturgii a její smysl. Stejně tak odmítá dělení na minulost a budoucnost. Hudba v Barnatanově podání působila přesvědčením a jistotou, že pochopením minulosti dokážeme najít klíč k současnosti.

Ne náhodou Barnatan situoval do druhé půle večera jedno jediné dílo, které ovšem patří na piedestal klavírní literatury. Variace na Händelovo téma Johannesa Brahmse byly už v době svého vzniku přijaty euforicky jako jedna z nejkrásnějších a nejobtížnějších kompozic. Výzva všem špičkovým interpretům, kteří Bramsovou genialitou mohou prověřit své vlastní cíle a schopnosti. A Barnatan si vedl opět excelentně! Tolik drobnokresby ve všech liniích, tolik krásné hudební charakteristiky a pochopení pro stylové vlastnosti každé z variací se neslyší často. Barnatan svého Brahmse hrál s elegancí a vkusem, vystihl obratně neobarokní prvky, ale nebránil se na vhodných místech ani hraničním tempům, které konvenovaly s romantickou estetikou.

Jeho interpretace byla obecenstvem přijata se zřejmou euforií. Následovaly ještě dva skvostné přídavky, které jen potvrdily, že tento vynikající pianista není „pouze“ klavírní rutinér a mimořádně disponovaný virtuóz, ale ryzí a neokázalý intelektuál, který vnímá věci v hlubokých souvislostech. Hudba v pojetí Inona Barnatana nezná hranice a není třeba jí dávat ani stylové charakteristiky. Buď je, anebo není. Barnatan dokázal, že jeho schopnost vytvořit most mezi minulostí a současností je naprosto jedinečná. Mohli bychom se od něj učit nejen hře, ale i způsobu myšlení.