S maďarskými melodiemi se německý skladatel Johannes Brahms (1833–1897) poprvé setkal pravděpodobně prostřednictvím svého přítele, maďarského houslisty Eduarda Reményiho, v jehož repertoáru zaujímaly významné místo. Když Reményi v roce 1853 podnikl turné po Německu, tehdy dvacetiletého Brahmse přizval jako svého doprovazeče. Brahmsův zájem o maďarskou lidovou hudbu ještě více podnítil další houslový virtuos Joseph Joachim, tehdejší hudební ředitel hannoverského dvorního orchestru, který pocházel z Kittsee na rakousko-slovensko-maďarském pomezí. Brzy poté Brahms začal komponovat vlastní úpravy maďarského hudebního materiálu: jeho klavírní verze Rákoczyho pochodu pochází z roku 1853, stejně jako jeho klavírní Variace na maďarskou píseň. Maďarskou lidovou hudbou se samozřejmě nechávala inspirovat také řada dalších komponistů od Haydna a Dittersdorfa až po Franze Liszta či Roberta Volkmanna. Brahms si však tento styl osvojil natolik důkladně, že mohla vzniknout řada děl naplněných jedinečnou energií a výrazovou intenzitou.Nevíme přesně, kdy Brahms začal komponovat první desetidílný soubor svých Uherských tanců, který byl původně určen čtyřručnímu klavíru. Poprvé byl však pravděpodobně uveden v Oldenburgu v roce 1868 v podání Brahmse a Clary Schumannové a v tištěné podobě se objevil v následujícím roce v berlínském nakladatelství Fritze Simrocka. Tance měly nebývalý úspěch a vydavateli vynesly nemalé jmění. Brahms nepovažoval Uherské tance za své původní skladby, nýbrž za úpravy, proto jim také nepřidělil žádné opusové číslo. A přestože některé z melodií mohou být skutečně jeho vlastní, většina z nich vychází z lidových „cikánských“ melodií čardášového typu, z nichž mnohé lze nalézt v maďarských edicích připisovaných jednotlivým skladatelům. Brahms však své zdroje neuvedl, a proto byl obviněn z plagiátorství, ačkoliv je pravděpodobné, že si většinu melodií zapsal podle sluchu, některé od kavárenských hudebníků, zatímco jiné pravděpodobně pocházely z repertoáru, který slyšel od Reményiho (pozn. red.: vlastním jménem Eduard Hoffmann, 1828–1898, maďarský houslista a skladatel). Reményi byl také jedním z prvních, kdo Brahmse označil za plagiátora, jelikož některé z Brahmsem použitých melodií byly patrně Reményiho vlastní. Navzdory tomu, že se jednalo o převzaté melodie, Brahms své Uherské tance dokázal obdařit zcela osobitou formou a kompozičním zpracováním. Podnícen obrovskou popularitou cyklu, zkomponoval Brahms později druhou, jedenáctidílnou řadu Uherských tanců, která vyšla v roce 1880. Již roku 1873 upravil Brahms některé tance pro orchestr (č. 1, 3 a 10), zbylé části pak postupem času oděli do orchestrálního roucha Brahmsovi následovníci, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Dvořák.

Jestliže pro Brahmse byla maďarská lidová hudba spíše exotickým kořením, které propůjčilo jeho hudbě rozmanitost a svěžest, pro skladatele Bélu Bartóka (1881–1945) představovala inspirace maďarskou lidovou hudbou podstatně výraznější a hlubší zdroj inspirace. Od roku 1905 se Bartók ve spolupráci se skladatelem Zoltánem Kodálym věnoval intenzivnímu sběru lidových písní na maďarském, ale i rumunském a slovenském venkově. Během svého života pořídil více než 10 000 zápisů nejen lidové hudby maďarské, ale i rumunské, slovenské, turecké a arabské. Nešlo však jen o shromažďování lidových melodií a nápěvů. Bartók prováděl také jejich vědeckou analýzu, klasifikaci a vzájemné srovnávání, což přineslo celoživotní podněty pro jeho kompoziční práci. Jednalo se zvláště o využití pentatoniky a dalších modů obsažených ve východoevropském folklóru nebo o uplatnění složitých a nepravidelných metro-rytmických struktur. Zatímco před 1. světovou válkou lákal Bartóka symbolismus, straussovská zvukomalba a impresionistická zvukovost, ve 20. letech byla jeho hudba inspirována spíše expresionistickou syrovostí, intenzitou, zkratkovitostí a ve svých harmonických výbojích se leckde přiblížil atonalitě.Bartókův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 z roku 1926 představuje fascinující syntézu barokní polyfonie s vlivy tehdy nesmírně módního díla Igora Stravinského. Drsně a perkusivně pojatý part sólového klavíru odkazuje nejen k Bartókovu předválečnému „stylu barbaro“, vycházejícímu z maďarské lidové hudby, ale přejímá také techniku tónových shluků (clusterů), kterou Bartók poznal roku 1923 při setkání s americkým skladatelem Henry Cowellem. Premiéra Bartókova Prvního klavírního koncertu se uskutečnila na Festivalu Mezinárodní společnosti pro současnou hudbu (ISCM) ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1927, kde se klavírního partu ujal skladatel pod taktovkou proslulého Wilhelma Furtwänglera. Téhož roku koncert zazněl vedle Londýna a Varšavy také v Praze, kde 16. října 1927 dílo dirigoval Stefan Strasser a Bartóka jako sólistu doprovodila Česká filharmonie. Podle tehdejšího kritika Lidových novin Boleslava Vomáčky dosáhl Bartók ve svém koncertu „zvláštní temné barvitosti, divošské neurčitosti, něčeho, co vydražďuje smysly.“

Hudební jazyk Johannesa Brahmse sahá svými kořeny až k Beethovenovi a raným romantikům, Schubertovi a Schumannovi. Brahms podrobně studoval starší hudební slohy a formy, k nimž se jeho skladby nezřídka upínají, ať už šlo o formy původně barokní (fuga, passacaglia) či klasicistní (sonáta, symfonie, variace). Johannes Brahms je autorem celkem čtyř symfonií. Třetí symfonie F dur, op. 90 vznikla v létě roku 1883 v německém Wiesbadenu, šest let po dokončení posledního Brahmsova díla tohoto druhu. Premiéra skladby se konala 2. prosince 1883 ve Vídni, kde zazněla v provedení místních filharmoniků pod taktovkou Hanse Richtera. Při koncertě údajně wagnerovské publikum projevovalo svou nelibost nad dílem hlasitým syčením na začátku každé věty. Symfonie i přesto slavila úspěch a záhy pronikla na koncertní pódia řady evropských měst. K jejím velkým obdivovatelům patřil též Antonín Dvořák, který pro ni nalezl slova chvály v dopisech berlínskému hudebnímu nakladateli Simrockovi. Dle názoru Brahmsova životopisce Maxe Kalbecka použil skladatel při kompozici díla některé nápady z hudby komponované v letech 1880–1881 ke Goethovu Faustovi, nicméně stěží zde můžeme vidět nějaké přímé spojitosti s tímto Goethovým dramatem. Dirigent Hans Richter přirovnal po premiéře hrdinský charakter třetí Brahmsovy symfonie k Beethovenově Eroice, avšak i tato analogie je pouze velmi přibližná. Právě v tom však tkví kouzlo absolutní hudby: v různosti a rozmanitosti náhledů, názorů a představ, které to či ono dílo u každého z posluchačů vyvolá. Krásné svědectví o prožitcích z poslechu Brahmsovy symfonie představuje pasáž z dopisu klavíristky a manželky slavného skladatele Clary Schumannové z roku 1884: „V první části mne uchvacuje už hned ta záře probuzeného dne, jako když paprsky probleskují skrze stromy, všechno je živé, dýchá veselím, to je rozkošné! V druhé větě čistá idyla, naslouchám modlícím se u malé lesní kapličky, zurčení potoku, hemžení broučků a mušek – to je poletování a bzučení kolem dokola, že se člověk cítí zapředen do vší blaženosti přírody. Třetí část se mi jeví jako perla, avšak šedá, obklopená slzou zármutku; ta modulace na konci je prostě báječná. Znamenitě pak následuje věta poslední se svým vášnivým průběhem: vzrušené srdce je však brzy ukonejšeno, konečné zjasnění, jež v jednom z motivů provedení vystupuje v nádheře, pro niž nenacházím odpovědi.“

Cestu na mezinárodní pódia otevřelo Anně Vinnické v roce 2007 vítězství v renomované Soutěži královny Alžběty v Bruselu, kde zvítězila jako teprve druhá žena v historii. Na svých koncertech strhává publikum svou dokonalou technikou, nezdolnou energií a schopností proniknout hluboko do nitra děl, která interpretuje. „Její přístup je poeticky tvárný, aniž by sklouzl do sentimentality,“ napsal o ní časopis Gramophone. Nechybí jí ovšem ani vášeň. „Vinnická je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou,“ popsal její hru deník Washington Post. Spolupracuje s nejlepšími orchestry a dirigenty světa. Z jejích nedávných vystoupení zmiňme koncerty s Orchestre de Paris a Klausem Mäkeläm, Tonhalle-Orchester Zürich a Paavem Järvim či Bostonským symfonickým orchestrem a Joanou Malwitz.V uplynulé sezóně hrála mimo jiné Rachmaninovovy klavírní koncerty s Orchestre de Paris a Klausem Mäkeläm, s Londýnskou filharmonií a Vladimirem Jurowskim a s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem a Evou Ollikainen. S Bernským symfonickým orchestrem a jeho šéfdirigentem Krzysztofem Urbańským dokonce uvedla všechny Rachmaninovovy klavírní koncerty ve dvou po sobě jdoucích večerech. Ravelův Koncert pro levou ruku byl na programu 125. výročního koncertu Vídeňských symfoniků v Musikvereinu pod taktovkou šéfdirigenta Petra Popelky, po němž následovalo turné po Evropě (hamburská Elbphilharmonie, Müpa Budapešť, Essenská filharmonie a Konzerthaus Freiburg). S recitály se představila mimo jiné v Bordeaux, Tokiu, Paříži, Lucembursku, Madridu a Hamburku. Spolu s Jevgenijem Koroliovem a Ljupkou Hadzi-Georgievovou uvedla Bachova díla ve Vídni a Basileji a s Kolínským komorním orchestrem v Kolíně.

Působila rovněž jako rezidenční umělkyně ve filharmonii v Essenu. Kromě série komorních koncertů a recitálů zde vystoupila s orchestrem Tonhalle Zürich pod vedením Paava Järviho, s Mahlerovým komorním orchestrem pod vedením Elima Chana a také s Bochumským symfonickým orchestrem a Herbertem Grönemeyerem.

Nesmírně ceněné jsou i její nahrávky, za které získala nejprestižnější ocenění včetně francouzského Diapason d’Or a Editor’s Choice britského časopisu Gramophone. Její chopinovské album označil časopis Fono Forum jako „nahrávku, kterou byste si vzali na pustý ostrov“. Nahrála mj. i Ravelovu slavnou skladbu „La Valse“ a jeho „Valses nobles et sentimentales“ v kombinaci se Šostakovičovými „Puppet Dances“ a „Circus Dances“ Jörga Widmanna. Skvělého hodnocení se dočkala i nahrávka Bachových klavírních koncertů společně s Jevgenijem Koroliovem, Ljupkou Hadzi Georgievovou a Kammerakademie Potsdam.

Narodila se v Novorossijsku. Studovala u Sergeje Osipienka v Rostově a poté u Jevgenije Koroljova v Hamburku, kde sama od roku 2009 působí jako pedagožka. Je stále častěji porotkyní renomovaných klavírních soutěží, jakými jsou soutěž královny Alžběty v Bruselu nebo Mezinárodní hudební soutěž ARD.

Daniel Raiskin je jedním z nejuznávanějších a nejvšestrannějších dirigentů své generace. Má nezaměnitelný umělecký rukopis a ve svých promyšleně koncipovaných programech vytvořil široký repertoár, který výrazně přesahuje hlavní proud.
V minulosti s Janáčkovou filharmonií Ostrava pravidelně spolupracoval a orchestr velmi dobře zná. Je také velkým obdivovatelem hudby Leoše Janáčka, kterou označuje za dílo sobě velmi blízké a kterou často zařazuje do svého repertoáru. Se zaujetím sleduje výstavbu nového koncertního sálu, do něhož se orchestr během jeho působení v Ostravě přestěhuje.
Jmenování Daniela Raiskina bylo oznámeno už v květnu 2024. Od té doby s orchestrem úzce spolupracuje jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel. V této roli se plně podílí na výběru repertoáru a tvorbě koncertních programů, a to jak pro dočasné působiště ve Vesmíru, tak pro nový koncertní sál, a aktivně se zapojuje do koncertních i nahrávacích projektů. Od sezony 2026/27 oficiálně nastupuje do funkce šéfdirigenta a uměleckého ředitele JFO.
V letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde nyní působí jako stálý hostující dirigent. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezony 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie.
V minulosti působil také jako hlavní hostující dirigent Orquesta Sinfónica de Tenerife nebo jako šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi a ve Filharmonii Artura Rubinsteina v Lodži.
Pravidelně spolupracuje s předními světovými orchestry, mezi něž patří například Athens State Symphony Orchestra, Copenhagen Philharmonic, Hong Kong Sinfonietta, Indianapolis Symphony Orchestra, Jerusalem Symphony, National Symphony Orchestra of Taiwan, Orchestre National de Belgique, Orchestre National de Lyon, Residentie Orkest, Sinfonia Varsovia, Stuttgarter Philharmoniker, Swedish Chamber Orchestra, Vancouver Symphony či Varšavská filharmonie.
Mezi sólisty, s nimiž vystupoval, patří mimo jiné Emanuel Ax, Rudolf Buchbinder, Renée Fleming, Nelson Freire, Martin Fröst, Vadim Gluzman, Daniel Hope, Lang Lang, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Anna Vinnitskaya, Lukáš Vondráček a Alexei Volodin.
Na svém kontě má rozsáhlou diskografii a v současnosti se věnuje dvěma významným nahrávacím projektům: kompletu symfonií Dmitrije Šostakoviče s JFO a kompletní orchestrální tvorbě Franze Schmidta se Slovenskou filharmonií.
Vyrůstal a studoval v Petrohradě, který opustil před více než 35 lety. Ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. V současnosti bydlí nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. Se svou ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které studují na univerzitách v New Yorku a v Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.