PROGRAM

Martin Klusák
Lignis (8´)

Ludwig van Beethoven
Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 (35´)

Allegro con brio
Largo
Rondo: Allegro

/přestávka/ 

Krzysztof Penderecki
Symfonie č. 4 „Adagio“ (30´)

Adagio
Pi? animato
Tempo I
Allegro
Tempo II

ÚČINKUJÍ:

Lukáš Vondráček – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Lawrence Foster – dirigent

Pražský rodák Martin Klusák (*1987) patří stále ještě k mladé české skladatelské generaci. Jeho tvorbu charakterizují především experimenty nejrůznějšího druhu i intermedialita, která nezřídka překračuje hranice hudby a často se uplatňuje ve filmu, ve specifických audiovizuálních projektech nebo v počítačových hrách. Od roku 2013 jeho skladby pravidelně uvádí Orchestr Berg, spolupracoval však také s dalšími významnými domácími tělesy a festivaly, jako je Pražský filharmonický sbor, Komorní filharmonie Pardubice, Pražské jaro, Janáčkův máj apod. Značných úspěchů již dosáhl i v zahraničí včetně zámoří, kde byl opakovaně oceněn. Martin Klusák vystudoval FAMU v oboru zvuková tvorba a kompozici na HAMU. Na mateřské Akademii múzických umění vyučuje od roku 2022 předměty Filmová hudba, Hudební programování, Dějiny akustických umění a Základy audiovizuální techniky. Působí rovněž v Českém rozhlase jako hudební producent.

Klusákova skladba Lignis vznikla přímo na objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava, která ji ve světové premiéře uvedla na loňském 13. ročníku festivalu Emanacje, konaném v Evropském centru hudby Krzysztofa Pendereckého, což je vrcholně moderní hudební centrum v polské obci Lusławice, otevřené především mladým hudebníkům z celého světa. Sám Martin Klusák svou experimentální skladbu, která dnes zazní ve své české premiéře, charakterizoval těmito slovy: „Průběh kompozice může obrazně připomínat pohled na rozložitý dub od koruny až ke kořenům – v první části slyšíme šelest nejtenčích větviček a listů, zpěv ptáků, postupně sklouzáváme pohledem k silnějším větvím, poté k hlavnímu kmeni, a nakonec náš zrak spočine na zemi, u kořenů, pod zemí. Instrumentace kompozice je inspirována rejstříky varhan a hojně využívá kombinace dřevěných dechových nástrojů, vyšších žesťů a melodických bicích nástrojů. Smyčce plní spíše podpůrnou roli a tiše udržují tóny zvýrazněné ostatními nástroji. V průběhu skladby se tak ve smyčcích vrství rozsáhlý klastr, který může v polovině kompozice připomínat majestátní varhanní akord. Ten je v klíčovém místě díla jemně intonačně vychýlen – jako by byl v píšťalách varhan mírně zvýšený tlak vzduchu a celý zvuk se postupně ocitl v jiném ladění a podivuhodných intonačních vztazích. Obrazně řečeno – jako by se mohutný, živoucí „kmen stromu“ začal sám od sebe nepatrně pohybovat, aniž by to bylo vůbec lidským okem postřehnutelné.“

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) přikročil ke kompozici Klavírního koncertu č. 3 c moll op. 37 v době, kdy prožíval vážnou duševní krizi, jelikož mu byla čtyři roky předtím diagnostikována porucha sluchu a jeho zdravotní problémy se stále zhoršovaly. Tyto potíže mu později zcela zabránily v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění a také mu velmi znesnadňovaly společenský život. Výrok lékařů byl jasný: choroba je nevyléčitelná a dříve či později povede k celkové ztrátě sluchu. Podobný verdikt je zdrcující pro každého člověka; pro muzikanta je to pak naprostá tragédie. V říjnu 1802 napsal Beethoven svým bratrům velmi emotivní dopis, který zakončil slovy: „Dokonáno jest – s radostí spěchám smrti v ústrety. Objeví-li se dříve, než budu mít ještě příležitost rozvinout všechny své umělecké schopnosti, tak mi to i vzdor mému krutému osudu přijde ještě příliš brzo, a přál bych si ji přece jen později. Než i pak jsem spokojen: což mne nevysvobodí z mých nekonečných útrap? – Přijď tedy, smrti, jak míníš: kráčím Ti zmužile vstříc. – Žijte blaze a nezapomeňte na mne docela v mé smrti. Zasloužil jsem si toho od Vás, neboť jsem na Vás ve svém životě často myslil, abych Vás učinil šťastnými; staň se!“ Smrt si však naštěstí pro skladatele přišla až za dlouhých 25 let. Svou hluchotu statečně snášel a naučil se s ní žít i tvořit. Dopis Beethovenovým bratrům vstoupil do dějin pod názvem Heiligenstadtská závěť. Označení je odvozeno od jména vesnice, ve které tehdy skladatel pobýval.

Nedlouho poté dokončil svůj Třetí klavírní koncert. Z celkem pěti Beethovenových koncertantních děl pro klavír je tento jediný v mollové tónině. Skladba má logickou stavbu připomínající symfonii a její sólový part je oproštěn od vyprázdněné virtuozity. Dlouhý orchestrální úvod, který zabírá téměř čtvrtinu první věty Allegro con brio, nese typické znaky beethovenovského heroismu. Sólový nástroj pak přednese kontrastní lyrické téma. V dalším průběhu této sonátově vystavěné části vede klavír s jednotlivými nástrojovými skupinami orchestru dialog v podobě výměny úderných motivů. Sólová kadence naplněná rychlými běhy a trylky ve vysokých polohách ústí v reprízu úvodního zpěvného tématu a první věta končí podobně jako začala – rázně, odhodlaně a pateticky. Zasněnou druhou část Largo naopak zahajuje sólový nástroj. Tato věta má místy charakter třídobého tance a oproti první části vyznívá vyrovnaně a smířlivě. Hravá nálada závěrečného ronda v tempu Allegro ani celkově optimistické završení koncertu ničím nenasvědčuje tomu, že by jeho autor právě prožíval jedno z nejtěžších období svého života. Mimo jiné i v tomto tkví mimořádná síla Beethovenovy osobnosti a jeho hudby.

Světová premiéra Třetího klavírního koncertu se uskutečnila 5. dubna 1803 v Divadle na Vídeňce se skladatelem u klavíru; součástí večera byly i další Beethovenovy žhavé novinky – Druhá symfonie a oratorium Kristus na hoře Olivetské.

Před šesti lety zesnulý Krzysztof Penderecki (1933–2020) se spolu s Witoldem Lutosłavským a Henrykem Góreckým řadí k předním skladatelům polské hudební avantgardy 20. století. Penderecki studoval skladbu na hudební akademii v Krakově, kde po absolutoriu zůstal pracovat jako učitel a v letech 1972–87 zde zastával funkci rektora. Do širšího povědomí hudebních znalců vstoupil roku 1959, kdy získal všechny první tři ceny na soutěži pořádané Svazem polských skladatelů. Od 70. let se začal profilovat rovněž jako dirigent specializující se zejména na díla Dmitrije Šostakoviče a také na vlastní díla. Penderecki jako skladatel využíval nejrůznější vyjadřovací prostředky, zasáhl do elektroakustické hudby, do atonality, serialismu i aleatoriky, experimentoval se zvukovými barvami i s interpretačními technikami hry na tradiční hudební nástroje, používal grafické partitury, ale rád se také nechával inspirovat formami staré hudby. Pro mnohá jeho díla je typická duchovní nadstavba v podobě humanitních myšlenek, témat války či lidské svobody. K jeho nejznámějším kompozicím patří skladba pro 52 smyčcových nástrojů Žalozpěv obětem Hirošimy, osm symfonií, instrumentální koncerty, opery Ztracený ráj, Černá maska nebo Král Ubu. Napsal také řadu duchovních skladeb, především Lukášovy pašije, Polské Requiem, Stabat Mater či Te Deum, které věnoval papeži Janu Pavlu II.

Jeho Symfonie č. 4 je pro své celkově poklidné až meditativní vyznění a podle tempa, které ve skladbě převládá, označovaná též jako Adagio. Pochází z roku 1989, kdy v Polsku vrcholily dlouholeté politické turbulence, jež vyústily v pád komunistického režimu. Ten byl v den premiéry  29. listopadu 1989 již minulostí. Penderecki v díle zdaleka ne poprvé polemizuje s romantickou symfonickou tradicí a skladbu koncipuje jako koncertantní symfonii s častými sóly a dialogy jednotlivých nástrojů na úkor orchestrálního tutti. Skladba je sice formálně rozdělena do pěti vět, jejich hranice však posluchač bez pohledu do partitury nesnadno rozezná – jednotlivé části jsou na sebe navázány naprosto plynule a tvoří tak jednolitý hudební proud.

(Petr Ch. Kalina)

Během své více než dvě desetiletí trvající kariéry Lukáš Vondráček, nesporný vítěz Grand Prix z Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty 2016, procestoval svět a vystupoval s předními orchestry, jakými jsou Philadelphia Orchestra, Boston Symphony, Cleveland Orchestra, Chicago Symphony, Baltimore Symphony, Los Angeles Philharmonic, Sydney Symphony, West Australian Symphony, Tokyo Metropolitan, Česká filharmonie, Varšavská filharmonie, Frankfurt Radio Symphony, Dresden Philharmonic, Bamberg Symphony, Lucerne Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, London Symphony a Oslo Philharmonic. Často spolupracuje s dirigenty, jakými jsou Jakub Hrůša, Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach, Klaus Mäkelä, Michael Tilson Thomas, Giancarlo Guerrero, Manfred Honeck, Xian Zhang, Pietari Inkinen, Vasily Petrenko a Stéphane Den?ve, dirigentkou Marin Alsop a mnoha dalšími.

S recitály vystoupil v hamburské Elbphilharmonie, bruselském Flagey, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu, amsterdamském Concertgebouw a na renomovaných festivalech, jako je Menuhin Festival Gstaad, Edinburský mezinárodní festival, Chopin and his Europe, Le Piano Symphonique v KKL, PianoEspoo ve Finsku, Pražské jaro a Lille Piano Festival.

Mezi vrcholy sezóny 2025/26 patří jeho spolupráce s Torontským symfonickým orchestrem pod taktovkou Elima Chana, Belgickým národním orchestrem pod taktovkou Antonyho Hermuse, Bruselskou filharmonií pod vedením Kazushi Ona, Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem řízeným dirigentkou Marin Alsop a Západoaustralským symfonickým orchestrem s dirigentem Asherem Fischem, kde uvedl celý cyklus Beethovenových klavírních koncertů. Mezi další spolupráce s orchestry v této sezóně patří spolupráce s orchestrem opery v Malmö, Slovinským symfonickým orchestrem RTVE, Rumunským národním rozhlasovým orchestrem a Janáčkovou filharmonií. K recitálům v této sezóně se mimo jiné řadí jeho návrat do Carnegie Hall (Zankel Hall) v New Yorku.

Ve čtyřech letech vystoupil poprvé veřejně, jako patnáctiletý v roce 2002 debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym, potom v roce 2003 následovalo velké turné po USA. Jeho přirozená a sebevědomá muzikálnost a pozoruhodná technika jsou již dlouho znakem tohoto nadaného a zralého hudebníka. Celosvětového uznání dosáhl díky mnoha mezinárodním oceněním, zejména prvním cenám z mezinárodních klavírních soutěží v Hilton Head a San Marinu a z Mezinárodní klavírní soutěže Unisa v Pretorii v Jižní Africe, a také ceně poroty Raymonda E. Bucka z Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna v roce 2009.

Získal umělecký diplom na bostonské konzervatoři New England pod vedením Hung-Kuan Chena, kterou v roce 2012 absolvoval s vyznamenáním.

Lawrence Foster je známý svými strhujícími a expresivními výkony v širokém spektru repertoáru a těší se významné mezinárodní kariéře zahrnující USA, Evropu a Asii. Uznáván jako jeden z nejvýznamnějších dirigentů Enescuovy hudby, je oslavován pro svou věrnost partituře a hlubokou uměleckou oddanost: „Lawrence Foster, jako by byl na tuto planetu poslán, aby dirigoval Enescuovu hudbu. Rozumí každé technické nuanci a každému expresivnímu zvratu.“ – The Telegraph.

V sezóně 2025/26 přijal angažmá mimo jiné u Londýnské filharmonie po boku Evgenyho Kissina, u Královské liverpoolské filharmonie, Filharmonie George Enescu v Bukurešti, Orchestru NCPA v Číně, absolvuje turné po Polsku s Janáčkovou filharmonií a další. Vrátí se také k Polskému národnímu rozhlasovému symfonickému orchestru, Filharmonickému orchestru Marseille a Filharmonickému orchestru Monte Carlo. Po svém působení ve funkci hudebního ředitele Opéry v Marseille a uměleckého ředitele a šéfdirigenta Polského národního rozhlasového symfonického orchestru je i nadále žádaný pro operní i symfonické programy. K jeho nedávným i nadcházejícím spolupracím patří uvedení děl Brahmse, Prokofjeva, Enescua, Coplanda, Korngolda, Kurta Weilla, Beethovena, Strausse, Čajkovského, Mozarta, Mahlera, Berga a Pendereckého s orchestry, jakými jsou Bruckner Orchester Linz, Würth Philharmonic Orchestra a Záhřebská filharmonie, a to kromě jeho pravidelné spolupráce s Opérou Marseille a Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem. Foster, dlouholetá a ikonická osobnost světa klasické hudby, získal v roce 1966 Koussevitzkého cenu v Tanglewoodu, stal se asistentem dirigenta Zubina Mehty v Los Angeles Philharmonic a v roce 1969 hlavním hostujícím dirigentem Royal Philharmonic Orchestra. Od té doby zastával hudební pozice v Houston Symphony, Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Orchestre de Chambre de Lausanne, Orquestra Simf?nica de Barcelona i Nacional de Catalunya, Gulbenkian Orchestra, Orchestre Philharmonique de Montpellier a v Aspen Music Festival and School a mnoha dalších.

Je obzvláště ceněn jako interpret děl George Enescua a také provedl komplexní průzkum komerčních nahrávek Enescuovy hudby. V letech 1998 až 2001 působil jako umělecký ředitel Festivalu George Enescua, čímž znovu po pádu komunismu otevřel brány této velké kulturní události v Rumunsku. V roce 2023 byl vyznamenán rumunským Národním řádem za zásluhy, uděleným za jeho přínos rumunské kultuře a propagaci hudby Enescua.

Díky mimořádně široké a uznáníhodné diskografii se etabloval jako jeden z nejvýraznějších dirigentů současnosti. Ujal se děl napříč symfonickým, koncertním a operním repertoárem a získal mnohá ocenění. Jeho nahrávka Enescuova Oidipa (EMI) získala Grand Prix du Disque od Académie Charles Cros ve Francii.

V posledních letech intenzivně nahrával pro Pentatone, včetně Schumannových symfonií, orchestrálních děl Kodálye, Bartóka a Ligetiho, stejně jako koncertů Brucha, Korngolda, Rachmaninova, Griega a Chopina ve spolupráci s předními sólisty. Mezi jeho operní projekty pro Pentatone patří mimo jiné Othello, Madama Butterfly, Netopýr a Děvče ze Západu.

Skladba  Lignis Martina Klusáka zazní v české premiéře a je finančně podpořena Ochranným svazem autorským.