PROGRAM

Franz Schubert
Klavírní kus es moll D. 946 č. 1 (13´)

Johannes Brahms
Sonáta pro klavír č. 3 f moll op. 5 (40´)

Allegro maestoso
Andante espressivo
Scherzo. Allegro energico
Intermezzo. Andante molto (Rückblick)
Finale. Allegro moderato ma non rubato

/přestávka/

Luboš Fišer
Klavírní sonáta č. 8 (6´)

Gideon Klein
Sonáta pro klavír (10´)

Allegro con fuoco
Adagio
Allegro vivace

Moritz Moszkowski
Španělské capriccio op. 37 (7´)

ÚČINKUJE

Miroslav Sekera – klavír

Rakouskému skladateli Franzi Schubertovi (1797–1828), jenž žil a tvořil na přelomu dvou slohových období – klasicismu a romantismu – nebyla bohužel souzena dlouhověkost. Dožil se pouhých 31 let, zanechal však po sobě bohaté tvůrčí dědictví čítající několik set písní, opery, sedm dokončených symfonií, díla duchovní i scénická a velký počet skladeb komorních a také klavírních. Mezi jeho nejvýraznější opusy patří Klavírní kvintet „Pstruh“, nedokončená Osmá symfonie, písňové cykly Spanilá mlynářka či Zimní cesta a tři poslední klavírní sonáty. Zmíněné klavírní skvosty jako i jeho dva cykly Impromptu a tři Klavírní kusy D. 946 vznikly během posledního roku skladatelova života, kdy na jednu stranu hluboce prožíval úmrtí velikého Ludwiga van Beethovena a na stranu druhou dosáhl svých uměleckých výšin. Schubert napsal Tři klavírní skladby D. 946 v květnu 1828 a ponechal je bez konkrétních názvů. Traduje se, že se mělo jednat o jakési pokračování navazující na cykly jeho čtveřice Impromptu op. D. 899 a D. 935, jež skladatel komponoval pod vlivem českého skladatele a pianisty Jana Václava Huga Voříška a také Václava Jana Tomáška. Tři Schubertovy klavírní kusy byly publikovány teprve v roce 1868, kdy jejich tiskovou podobou připravil Johannes Brahms jako anonymní editor. První skladba v es moll tónině sestává z opakující se neklidné a zlověstné části, kterou v průběhu díla přeruší dva odlišné, klidné meditativní úseky.
Následující opulentní kompozice je snad to nejvýtečnější, co pro klavír vzešlo z pera německého skladatele Johannese Brahmse (1833–1897). Jeho v pořadí třetí a zároveň poslední Klavírní sonáta f moll op. 5 je dílem teprve dvacetiletého autora, který se právě v době jejího vzniku stal téměř přes noc známým skladatelem. Nejzásadnější zásluhu na tom měl Robert Schumann, který jako respektovaný hudební kritik pod dojmem Brahmsových prvních dvou sonát nešetřil ve svém článku slovy chvály na vrub „nového Mesiáše v hudbě“. Brahms tehdy hojně koncertoval a během svých evropských turné, na nichž mimo jiné doprovázel maďarského houslového virtuosa Eduarda Reményiho, potkával mnohé významné osobnosti a budoval si tím umělecké a společenské renomé. Za zásadní lze považovat setkání s Ferencem Lisztem, který v té době komponoval svou jedinou Klavírní sonátu h moll, sblížení se s celoživotním přítelem Josephem Joachimem a zrod jeho náklonnosti k pianistce Claře Schumannové. Popsané životní okolnosti skladatele a také jeho mladická touha vyniknout tvůrčím způsobem měly za následek vznik monumentální cyklické kompozice mimořádných rozměrů o pěti větách a téměř čtyřicetiminutové délky, jejíž obsah srší množstvím vlivů – od neustále se vracejícího Beethovenova motivu osudu, milostných až erotických citů přítomných v druhé pomalé větě, démonické virtuozity ve scherzu, až po nečekaný vzpomínkový charakter smutečního pochodu a komplexnost v závěrečném rozsáhlém rondu. Druhá a čtvrtá věta byly napsány jako první části kompozice. Druhou a třetí větu poprvé před publikem zahrála Clara Schumannová v Lipsku 23. října 1854, aby kompletní sonátu v premiéře uvedl o šest týdnů později v Magdeburgu klavírista Hermann Richter.
Mezi úctyhodné české skladatele 20. století, kteří mimo jiného zanechali výraznou stopu v oblasti klavírní literatury, a zejména hudební formy klavírní sonáty, zajisté řadíme Luboše Fišera (1935–1999). Tento pražský rodák je širšímu publiku znám především díky své filmové hudbě pro legendární domácí snímky, jako jsou např. filmy Petrolejové lampy, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Zlatí úhoři, seriály pro mladší diváky Arabela či Mach a Šebestová nebo populární šansony pro Hanu Hegerovou a Evu Pilarovou. Těžiště jeho kompoziční činnosti však patřilo hudbě artificiální. Zmiňme alespoň jeho oceňovaná a vysoce uznávaná díla – televizní operu Věčný Faust, melodramatickou kantátu Nářek nad zkázou města Ur, orchestrální kompozici Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy a osm klavírních sonát. Poslední Klavírní sonáta č. 8 pochází z roku 1995 a je klavírní labutí písní skladatele. Jde o období, kdy je Luboš Fišer členem skladatelské skupiny Quattro, jež usiluje o bližší kontakt s publikem a výrazovou srozumitelnost svých skladeb. Sonáta č. 8 je svou formou velice koncentrovaná, melodicky vyniká nad jeho předcházejícími sonátami, využívá skromné hudební prostředky a svým výrazem působí poněkud pesimisticky.
Gideon Klein (1919–1945) pocházel z Přerova a je jedním z nejmladších terezínských skladatelů. Vzdělával se v Praze v klavírní třídě Růženy Kurzové a poté u Viléma Kurze. Následně začal studovat hudební vědu na pražské filozofické fakultě a bral lekce skladby u Aloise Háby na pražské konzervatoři. Obojí však trvalo sotva rok, kvůli židovskému původu jej ze všech škol vyloučili a byl nucený přivydělával si pod pseudonymem jako pianista na různých pražských divadelních scénách. Byl mu také znemožněn odjezd do Londýna na úspěšně získané stipendium na Royal Academy of Music. Do Terezína přijel v prosinci 1941 a stal se zde významným klavíristou, dirigentem a organizátorem hudebního života v tzv. Freizeitgestaltung, zřízeném z propagandistických důvodů. Do Osvětimi byl transportován v říjnu 1944 a jako mladý byl vybrán na práci v uhelných dolech v přidruženém pracovním táboře Wesoła (Fürstengrube). Zde zemřel za nevyjasněných okolností na konci ledna 1945 při likvidaci tábora.
Skladby Gideona Kleina mají vesměs experimentální charakter, nechybí dvanáctitónová či čtvrttónová technika. Jeho předválečné kompozice byly objeveny až v roce 1990. Známější proto byla díla z terezínského období, která Klein svěřil své tamní dívčí známosti a ta pak na konci války Kleinově sestře Elišce. Jeho Sonáta pro klavír vznikla v terezínském ghettu předtím, než byl její autor převezen do Osvětimi. Byla napsána v létě roku 1943 a je věnována skladatelově sestře. Původně měla mít čtyřvětou stavbu, Klein však poslední větu nedopsal. Sonátu tak zřejmě nepovažoval za hotovou, a tak ji v Terezíně ani nikdy neinterpretoval. Není jistě bez zajímavosti, že nejdříve zkomponoval třetí větu, poté druhou a nakonec první. Ani v této skladbě autor nezapře, že byl fascinován Druhou vídeňskou školou, zejména dílem Albana Berga, což se projevuje zejména v interpretačně náročné první větě. V adagiové druhé části nalezneme inspiraci hudebním impresionismem. Poslední věta nadepsaná Allegro vivace má nejprůzračnější formovou strukturu a vyznívá jako veselý, přitom však drsný tanec. Sonáta pro klavír, kterou Klein napsal v pouhých čtyřiadvaceti letech, je dnes nejčastěji uváděnou skladbou svého autora.
Moritz Moszkowski (1854–1925) byl pianista, skladatel a pedagog polsko-židovského původu. Koncem 19. století byl natolik uznávaným klavírním interpretem napříč celou Evropou, že vystupoval i po boku legendárního Ference Liszta. Ignacy Jan Paderewski o něm tvrdil, že „po Chopinovi Moszkowski nejlépe rozumí tomu, jak komponovat pro klavír, a jeho psaní zahrnuje celou škálu klavírní techniky“. Svému vyvolenému nástroji, klavíru, věnoval přes dvě stě drobných skladeb, jež mu přinesly značnou popularitu. V dnešní době se nejčastěji uvádějí Virtuózní etudy op. 72, Serenáda op. 15 či Španělské tance op. 12. Jeho efektní, technicky mistrné Španělské capriccio op. 37 pochází z roku 1885, kdy bylo skladateli třicet let a kdy se krátce předtím oženil s mladší sestrou francouzské klavíristky a skladatelky Cécile Chaminadeové. Skladba představuje dokonalou pianistickou tečku uzavírající rozmanitý a hluboce promyšlený program recitálu českého klavíristy Miroslava Sekery.
(Ivana Kalina Tabak)

V roce 2002 se stal Miroslav Sekera vítězem Mezinárodní soutěže J. Brahmse v rakouském Portschachu. Již předtím získal ocenění v mnoha významných soutěžích u nás i v zahraničí, jako například: 1. cenu v soutěži F. Chopina v Mariánských Lázních, 1. cenu v soutěži pořádané HAMU (Stipendium firmy YAMAHA), 2. cenu v mezinárodní soutěži v Gaillardu ve Francii. V New Yorku pak obdržel cenu hudební společnosti “Salon de Virtuosi”. Hře na klavír se věnuje od tří let, kdy jeho nevšední talent objevila vynikající pedagožka Zdena Janžurová. Současně s klavírem započal studium hry na housle. Díky umění hry na klavír a současně na housle byl vybrán do role malého Mozarta v oskarovém filmu „Amadeus“ režiséra Miloše Formana.
Hře na oba nástroje se věnoval až do přijetí na Pražskou konzervatoř, kde dal přednost studiu hry na klavír. Byl přijat do třídy Evy Boguniové. Po celou dobu studií též navštěvoval třídu Martina Ballýho. Dále pokračoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze u Miroslava Langera. Studium dokončil v roce 1999 jako nejúspěšnější student.
V roce 2006 vyšlo za podpory Nadace Českého hudebního fondu jeho sólové CD u společnosti Multisonic s díly J. Brahmse, D. Scarlattiho, M. Moszkovského. Pro soudobého bostonského skladatele Josepha Summera nahrál v USA sedm CD, které vydaly nahrávací společnosti Albany Records a Navona Records.
Jako sólový i komorní hráč účinkoval na prestižních pódiích, zejména ve Vídni (Konzerthaus, Musikverein), ve Washingtonu (Kennedy Center), v Tokiu (Opera City Concert Hall) a dalších městech po celém světě.
Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem. Již podruhé vystoupil jako sólista se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK pod vedením dirigenta Jiřího Kouta. K jeho stálým uměleckým partnerům patří houslista Josef Špaček, s nímž mj. nahrál CD pro Supraphon, mezzosopranistka Dagmar Pecková či hornista Radek Baborák. V roce 2016 debutoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci cyklu “Světová klavírní tvorba”. Vystoupil také na klavírním festivalu R. Firkušného. V roce 2019 absolvoval turné po Japonsku s legendárním cellistou Tsuyoshim Tsutsumim a v témže roce vystoupil jako sólista na mezinárodním festivalu v japonské Karuizawě, kde provedl Druhý klavírní koncert J. Brahmse B dur op. 83.