Rozhovor Milana Bátora s ředitelem JFO Janem Žemlou a koncertním mistrem Jakubem Černohorským pro Ostravan.cz, kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj.

Janáčkova filharmonie po odmlce vynucené pandemií hrát opět vyrazila v zahraničí. Tentokrát jde o Polsko a dva pobaltské státy Estonsko a Lotyšsko. Spolu s ní se představí česká sopranistka Kateřina Kněžíková a klavírista Lukáš Vondráček. K rozhovoru jsme si tentokrát pozvali dva účastníky zájezdu – ředitele Janáčkovy filharmonie Jana Žemlu a koncertního mistra houslí Jakuba Černohorského.

Jak dáváte filharmonické výjezdy? V pohodě, nebo je to pro vás i psychické vypětí navíc?

Jan Žemla: Každý koncert, ať už na domácí půdě či v zahraničí ve mně vyvolává určitou nervozitu. Podaří se to či nikoli? Hovoříme-li o zájezdech, záleží to na situaci. V zásadě si vždy oddechnu až ve chvíli, kdy je orchestr zpět z úspěšného turné doma. Ve hře je vždy velké množství elementů, které musejí bezchybně fungovat. Ovšem pracujeme s lidmi, sólista, dirigent či člen orchestru vždy mohou onemocnět a v tu chvíli hledáte náhradní řešení. Nedávno se ukázalo, že i při krátkém turné po Evropě mohou nastat problémy např. při převozu nástrojů přes hranice. Samostatnou kapitolou jsou delší zájezdy do Asie. Tedy ano, je to vypětí navíc, ovšem asi jiné než zažívá umělec sám.

Jakub Černohorský: Tak záleží, jak se na to člověk podívá. Pro muzikanta je největší porce napětí spojena se samotnými koncerty, na které musí být plně koncentrován, ať už je to na zájezdu nebo na domácím pódiu. Se zájezdem také samozřejmě přichází určitá ztráta zažitého komfortu, se kterou se každý musí nějak vyrovnat tak, aby jeho výkon byl optimální. Jinak zájezd prožívá čerstvý absolvent akademie nebo zasloužilý člen filharmonie. Pro mě osobně zájezd zvýšené psychické napětí nepřináší.

Zažili už jste někdy filharmonickou ponorkovou nemoc?

Žemla: Spíš jsem jí byl kdysi svědkem, než bych ji zažil přímo sám. Zejména v minulosti, kdy zájezdy trvaly například čtyři i více týdnů – desítky koncertů, dlouhý pobyt mimo domov, prakticky každý den na jiném hotelu, to vše je pro hudebníky nesmírně náročné. V poslední době trend extrémně dlouhých zájezdů naštěstí opadl, takže důvod ke vzniku „ponorkové nemoci” v našem orchestru vlastně není. Domnívám se, že zájezdy JFO probíhají v přívětivé atmosféře, hudebníci se vzájemně respektují a k ničemu takovému naštěstí nedochází. Samozřejmě to neznamená, že by tím klesla ona logistická náročnost. Ve chvíli, kdy je turné ze strany managementu pečlivě připraveno, troufnu si říct, že se stává i milou povinností.

Černohorský: Marně pátrám v paměti, ale na nic ponorkového si nevzpomínám. Samozřejmě za ta léta při takovém počtu lidí je jasné, že každý si s každým nesedne, ale že by to mělo vyústit v rámci zájezdu v dusnou ponorkovou atmosféru, to jsem osobně nezažil. Z vyprávění ale vím, že některé komorní soubory ponorku zažívaly často na dlouhých koncertních cestách, tak že po létech společného hraní např. jedno smyčcové kvarteto vyráželo na cesty čtyřmi auty a v podstatě se spolu potkávali až na pódiu. Ale pokud nebudeme koncertovat dva měsíce na Marsu tak nám myslím nic podobného nehrozí (úsměv).

Dá se trávit čas i někde jinde než na zkouškách a koncertech? Máte možnost i něco poznat či objevit?

Žemla: Myslím, že spousta členů orchestru se snaží z každé destinace vytěžit maximum a pokud se najde byť jen půlden volného času, objevů je mnoho. Nejpestřejší jsou v tomto ohledu pochopitelně zájezdy do asijských zemí. Opakuji však, že zájezdy JFO zdaleka nejsou žádná dovolená, jedná se o velmi náročnou práci.

Černohorský: Dá, ale každý si musí zvážit svou míru zodpovědnosti a tomu si svůj čas na zájezdu přizpůsobit tak, aby např. vysokohorská túra s rychlou návštěvou galerie doprovázená ochutnávkou místních asijských specialit nebyla večer na jeho výkonu znát. Na jednom svém prvním zájezdu s komorním orchestrem do Španělska jsem byl ubytován na pokoj k zasloužilému členovi ansámblu. Dokážete si jistě představit, jaké bylo ale moje překvapení, když jako odpověď na mou otázku po příchodu na pokoj, zda se mnou nepůjde do města, otevřel kufr, vyndal pyžamo, zalehnul do postele a odpověděl „Běž sám, já už jsem to všechno viděl“.

Cesty vás přivedou do sousedního Polska a pobaltských zemí. Co si myslíte o polské hudební kultuře? Má k té české stále blízko a je pořád o krok napřed?

Žemla: Těžko říci. Mám pocit, že Poláci si své kultury tak nějak více váží. Dokladem toho může být i množství koncertních sálů postavených v Polsku za posledních cca 10 let. Všichni víme, že nic takového se u nás prostě nestalo a o každou stavbu tohoto typu se musí doslova bojovat třeba i desítky let. V tuto chvíli zatím ještě bez konkrétního výsledku, byť víme, že Ostrava i Brno mají snad dobře našlápnuto. Blízko k sobě máme samozřejmě geografickou polohou obou zemí, Polsko nám však může být v tomto ohledu inspirací. Necítím zde ovšem nějaké výraznější kulturní vazby, protože je prostě cíleně netvoříme. Myslím, že potenciál vzájemné kulturní spolupráce těchto dvou zemí není zdaleka využíván tak, jak by mohl. Pro náš orchestr je to dlouholetá priorita. Samostatnou kapitolou je pak koncertní sál v Ostravě. To, že se na projektu takhle intenzivně pracuje, také svědčí o vztahu Ostravy ke kultuře a obecné kultivaci města. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. A jak víme, není to jen koncertní sál, je to např. i stavba městské galerie Plato, tedy rekonstrukce budovy jatek atd.

Černohorský: Moje nejintenzivnější spolupráce s polskou hudební kulturou je právě v rámci filharmonie. Za poslední roky nám přibylo v orchestru mnoho polských kolegů a myslím, že k nám s nimi přišel svěží vítr. Jsou to výborní muzikanti a skvělí kolegové. Paradoxně budou teď na zahraničním zájezdě jako doma. Je vidět, že naše kultury k sobě mají blízko.

Na zájezdu se ředitel nemá před hráči kam schovat a také naopak. Nevede to nutně i k zajímavým disputacím a výměně názorů například u nějakého národního moku?

Žemla: V zásadě v tomto ohledu necítím rozdíl mezi koncerty na domácí půdě. Na těch se snažím být přítomen, jak mi to jen čas dovolí. K diskusi jsem k dispozici vždy, troufnu si říct, že můj vztah s orchestrem je velmi otevřený, neplýtváme energií a jakýkoli problém řešíme velmi efektivně. Z toho mám dobrý pocit. Samozřejmě si uvědomuji, že se prostě nemohu zavděčit všem a s tím je třeba se neustále smiřovat. To je pro mě někdy obtížné.

Černohorský: Hned se mi vybavuje jeden rozhovor s naším drahým panem ředitelem Janem Žemlou, který jsem vedli v pozdních nočních hodinách před jedním jihokorejským hotelem. Témat bylo mnoho a to hlavně nevážných. Jedním z nich byly naše řemeslné schopnosti, a jakožto hudebníci jsme se rádi jeden druhému s nadsázkou chlubili, co jsme dokázali zbourat či postavit. V tom nejlepším se odněkud vynořil další kolega flétnista a zaposlouchal se probíhajícího rozhovoru o tom, jak si pan ředitel doma postavil krb. Řadou otázek na technologii výstavby se k nám připojil a dále již následoval dlouhý monolog o tom, co vše se dalo udělat lépe a jak to zvládnul udělat doma on sám. Popřál nám dobrou noc a šel spát. A jak jsme tam slov zbaveni stáli, ozvalo se jen: „Tak jsem ti byl tak pyšný, že jsem doma něco dokázal a teď mám pocit, že jsem úplný hubkař.“ A v tomto úsměvném duchu myslím a doufám, probíhá většina zájezdových rozhovoru s naším ředitelem.

Na co je třeba si dát během filharmonických zájezdů pozor?

Žemla: Těch věcí by byla celá spousta, ale pokud to mám velmi zjednodušit sám za sebe – je třeba si hlídat zejména časy odjezdů z a do jednotlivých destinací. Pokud se někdo z hudebníků takříkajíc zapomene, vznikají tím řekněme ne úplně komfortní situace (smích).

Černohorský: Tak tomu jen potvrdit. Při jednom zájezdu do Paříže, kde jsme měli doprovázet francouzskou zpěvačku Patricii Petibon, jsme se s kolegou při čekání na letišti ve Vídni tak vehementně zabrali do rozhovoru, že jsme promeškali nástup do letadla. Rozhovor probíhal v sousedství přepážky, nicméně v době našeho příchodu bylo snad jednu minutu po zavření brány. Ten pocit, kdy vás nechtějí pustit do letadla, kde sedí celý orchestr a zítra v poledne máte sedět na generálce v Théatre des Champs-Élysées, není příjemný. Štěstí však stálo při nás a nám se podařilo za dobrou cenu zajistit si letadlo, které přiletělo do Paříže o několik hodin později.

Co je cílem vaší mise? V programu čteme jména Smetana, Bartók, Dvořák. To vypadá na export české a maďarské národní klasiky!

Žemla: Obecně se snažíme „vyvážet” hudbu, která je blízká našemu naturelu. Vybíráme takový repertoár, o kterém jsme si 100% jisti, že v něm máme co ukázat. Tomu tento výběr autorů odpovídá. Sólistou Bartókova klavírního koncertu je navíc náš rezidenční umělec Lukáš Vondráček, diriguje Risto Joost, s kterým jsme také již spoustu koncertů absolvovali. Vše mi připadá v přirozené symbióze. Cílem tedy je ukázat vynikající kvality našeho orchestru, reprezentovat město, kraj, Českou republiku. Prostě hrát…

Černohorský: Nemám, co bych dodal. Kopat za Ostravu. 

Jaké máte zkušenosti se zahraničním publikem, je disciplinované podobně jako to české?

Žemla: Řekl bych, že polské publikum je velmi disciplinované, rozhodně se podobá českému. Nejvýraznější výkyvy v chování publika jsem opět zaznamenal v  asijských zemích, zejména v Číně. Tam se pohybujeme ve zcela jiném světě. Pokud se však bavíme o evropských destinacích, všimnete si možná drobných nuancí, obecně se však jedná o publikum kultivované, pozorné, reagující většinou adekvátně na konkrétní výkon.

Černohorský: Ano, na čínské publikum si vzpomínám…bylo nám řečeno, že většinou během koncertu volně odchází. Nám se to nestalo a to bylo prý nejvyšší vyznamenání. V souvislosti s čínským zájezdem se mi teď vybavil první zájezd, kdy jsme měli na několika koncertech přednést japonskou filmovou hudbu, ale protože Čína byla krátce v nějakém politickém sporu ohledně území jistého ostrova v moři, zakázal čínský ministr kultury jakoukoliv propagaci japonské kultury v Číně. Komise, která by mohla nový program schválit, se nestihla do koncertu sejít. Vše zlé bylo ale k něčemu dobré. Nastalou situací nám vzniklo několik volných dnů v Pekingu, které jsme příjemně trávili jako turisti.

Na co se nejvíc těšíte?

Žemla: Na hudbu. Je to velmi jednoduché. A také na to, jak bude znít mně známý zvuk Janáčkovy filharmonie v jiných prostorách.

Černohorský: Samozřejmě, že když nás čeká nějaké krásné místo se slavným koncertním sálem, tak vždy se těším na to „zahrát si v něm“. V tomto ohledu byl asi nejzajímavější zájezd do Polska, kde jsme měli šest koncertu a všechny v nově postavených sálech. Bylo zajímavé pocit z hraní a zvuk těchto nových sálů porovnávat. Sál filharmonie ve Štětíně byl mým osobním vítězem. Těším se na dobu, kdy už budeme natolik zhýčkaní vlastním koncertním sálem, že se na zájezdy budeme těšit pouze třeba kvůli místním kulinářským specialitám.

Zeptám se i naopak, na co se nejvíc netěšíte?

Žemla: V zásadě mě nic nenapadá, jedině snad čas strávený v dopravních prostředcích je tou méně příjemnou nutností.

Černohorský: Zájezd bývá naplánován tak, aby žádnou netěšitelnou situaci nezahrnoval, ale stát se může cokoliv. Spíš než netěšení, je to jen přání, aby probíhalo vše tak, jak má být. Jak na zájezdě, tak i v domovině.

Spolupráce s Lukášem Vondráčkem a Kateřinou Kněžíkovou je logickým krokem. Oba pochází z tohoto regionu, oba jsou ve své branži považováni za absolutní špičku. Co přátelské vazby, mají tady své místo?

Žemla: Zcela jistě. Snažíme se o to, abychom zde měli určitý okruh interpretů, kteří se k nám vrací, ke kterým máme vztah. A oni k nám. Víme, co od sebe můžeme očekávat, dává to určitý pocit jistoty, alespoň mně. A pokud se vídáme relativně často, vznikají hudební přátelství, která mě nesmírně naplňují. Není to jen výše zmíněná dvojice, těch osobností je více – všimnete si jistě, že se k nám pravidelně vrací Federico Colli, Simon Trpčeski, Gabriel Bebeselea, Risto Joost, Danjulo Ishizaka a spousta dalších. Nebál bych se je označit za přátele, byť naše setkání jsou vždy výrazně omezena časem. O to jsou možná vzácnější.

Černohorský: Přece jenom muzikantů v orchestru je spousta, a kdyby měl sólista být s každým kamarád, na posledním koncertě by už možná vyčerpáním nic nezahrál. A tak v tomto duchu orchestr reprezentuje management a je dobře, že tato přátelství přerůstají v trvalou spolupráci. Myslím si, že mnoho umělců-sólistů má k muzikantům v orchestru naprosto přátelský vztah. Když na vás promluví například Simon Trpčeski, máte ve vteřině pocit blízkého letitého přátelství a jít s ním po zkoušce na pivo by vám připadalo jako samozřejmost. Myslím, že i sólisté dobře vnímají, je-li k nim orchestr přátelský a cítí se komfortněji a rádi se vrací ke spolupráci.

Možná to bude znít jako klišé, ale co je pro vás největším přínosem zahraničního turné? V čem spatřujete jeho benefity?

Žemla: Mám pocit, že je to jakási taková umělecká hygiena, prubířský kámen, vybočení z určitého stereotypu. Také zde vždy cítím jakési posílení hrdosti na vlastní umění, českou kulturu. To, že je Janáčkova filharmonie Ostrava pozvána např. k tomu, aby zahájila známý mezinárodní hudební festival, je pro orchestr také výrazně prestižní záležitost. Z profesního hlediska je důležité prezentovat vlastní aktivity i mimo domácí půdu. Prostě tím roste povědomí o tom, co se děje, na jaké úrovni jsme. Často slýchám od dirigentů či pořadatelů, kteří se s JFO setkají poprvé, že jsou překvapení mimořádnou úrovní naší hry a srovnávají nás se špičkovými německými orchestry. Obvykle se vracím z turné s pocitem, že to co děláme, má opravdu smysl.

Černohorský: Určitě to, že orchestr vystupuje na zahraničních a ještě lépe zvučných zahraničních pódiích je dobrým vysvědčením pro orchestr v očích veřejnosti. Z toho potom můžou pramenit další možnosti pro orchestr jak ekonomické nebo umělecké. Na pódiu se získávají nepřenositelné zkušenosti a díky nim orchestr může umělecky růst. Jsem rád, že jsme součástí evropské kulturní části světa.

Vaším přáním je zřejmě vrátit se ve zdraví zpátky, zažít příjemné věci a vlídné přijetí, shodneme se na tom?

Žemla: Zcela jistě!

Černohorský: S tím se dá souhlasit (úsměv).

Sdílet na Facebooku