PROGRAM

Leoš Janáček
Předehra a Pantomima z opery Příhody lišky Bystroušky, I/9     (7´)

Max Bruch
Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26  (24´)

     Předehra: Allegro moderato

     Adagio

     Finale. Allegro energico

/přestávka/

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič
Symfonie č. 10 e moll op. 93  ( 51´)

     Moderato

     Allegro

     Allegretto

     Andante. Allegro

ÚČINKUJÍCÍ

Jennifer Pike – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent

Hukvaldský rodák Leoš Janáček (1854–1928) ve své tvůrčí činnosti postupně dospěl k několika podstatným prvkům, ke kterým se pravidelně vracel. Příhody lišky Bystroušky (1922–23), jež otevírají finální trojici jeho oper, jsou průsečíkem tří jeho témat. Prvním je příroda. Chápal ji komplexně jako emoční záležitost, duševní relaxaci, estetický vzor i zcela věcně jako zdroj četných hudebních podnětů. „Lesy hukvaldské“ ještě jako jedenáctiletý chlapec proti své vůli mění za neméně čarovné severní okolí Brna, tedy Vranovsko, Bílovicko a Křtinsko, nával aktivit jej však spíše přesměruje do městského parku v Lužánkách. Jakmile to však kariéra, profesní status a množící se úspěchy dovolí, utíká se Janáček častěji do lůna přírody, vedle Brněnska též do okolí Luhačovic a samozřejmě především domů, na Hukvaldy, kde odkoupil domek po svém bratru Františkovi, po zbytek života zde pravidelně odpočíval a prožil zde v plném zdraví i pár posledních šťastných dovolenkových dní v srpnu 1928, než si uhnal zápal plic a pár kilometrů odsud v sanatoriu na Fifejdách umírá. Když v roce 1916 po úspěšné pražské premiéře Její pastorkyně dostává čestné občanství Hukvald, poděkuje se obecnímu výboru se svojí typickou poetickou přímočarostí: „Vždyť víte, že s celou duší lnu k těm našim chaloupkám, k těm lesům, ku všemu jak to leží a běží pod Hukvaldy!“ Bystroušku lze z posluchačského hlediska brát i jako impresionistickou fresku, sled fantazií při bloumání přírodními scenériemi.

Druhým „Bystrouščiným“ tématem je satira a komedie. Janáčkův smysl pro humor je střízlivý, poetický, hledá realistické situace, zbytečně nepřehání. Zůstává k lidem laskavý, dokáže ale i nacházet nové humorné situace nad rámec už tak nebývale „praštěné“ Těsnohlídkovy předlohy. Je vlastně překvapivé, že augustiniánskou intelektuální vážností odkojený Janáček, který se jen tak něčemu nesmál, postavil na komických výstupech čtyři ze svých vrcholných oper, přičemž jeho komika má pokaždé jiné parametry: bizarní strojené promluvy v Osudu, směšná vznešenost postav v Broučkovi, prostupování zvířecího a lidského světa v Bystroušce a společenský sitcom v Makropulos.

Třetí typicky janáčkovský vklad do Bystroušky těžko pojmenovat, spojuje hloubku emočních aspektů lidství: lásku, víru, souznění, smíření, každý v osobitém podání Janáčkova ducha. V této opeře jde o koloběh zrození, života a smrti, ne však jako počátku a konce, nýbrž jako jednoho nepřerušeného toku života, který je poháněn láskou v mnoha roztodivných polohách.

Nebylo by úplně seriózní srovnávat Janáčka s Wagnerem, nicméně ve své šesté a sedmé opeře, tedy v Káti Kabanové a právě v Bystroušce, je orchestr nejen součástí dramatu, nýbrž často dokonce samostatným nositelem děje včetně jeho zvratů, a to díky nezvykle obsáhlým orchestrálním mezihrám. „Bystrouščina“ předehra je neokázalá, spojuje ale všechny uvedené aspekty opery, a to v dramatickém detailu, nikoliv staticky ani schematicky – v tom se Janáčkův impresionismus liší od Debussyho. V Pantomimě osamocená Bystrouška v lese vyspívá, mění se z dítěte v ženu a uvědomuje si nové aspekty krásy života všude okolo i uvnitř sebe.

Bylo by snadné označit německého romantika Maxe Brucha (1838–1920) za typického druhořadého skladatele, a to nikoliv v pejorativním významu: sice jen obtížně vystupuje ze stínu Johannese Brahmse, na dobových pódiích ovšem bylo málokdy slyšet skvělejší plnokrevnou romantickou hudbu, a kupříkladu tolik oblíbená koncertantní hudba pro housle v 19. století jen stěží nachází atraktivnější hit, než je Bruchův oblíbený První koncert pro housle a orchestr g moll op. 26 (1866–67) z autorových tří. Bohužel však vedle něj a neméně oblíbené houslové Skotské fantazie veškeré ostatní Bruchovo dílo, čítající na 200 opusů, zapadlo.

Koncert působí dokonalou vyvážeností bez výstřelků, kaž-

dá věta trvá mezi sedmi a devíti minutami, vzájemně jsou propojené. Vznikl vcelku rychle počátkem roku 1866 a už v dubnu Bruch dirigoval premiéru. Až po ní se díla ujal vyhledávaný brahmsovský specialista Joseph Joachim (1831–1907) a podnítil jeho zásadní přepracování – do značné míry se ho ujal sám a šlo spíše o stylovou aktualizaci. Tímto počinem a zařazením koncertu do svého koncertního repertoáru mu zajistil nehynoucí popularitu.

Důležitým lyrickým epicentrem koncertu je pomalé Adagio, celý jeho efekt spočívá na schopnosti sólisty vytvořit tklivý lyrický tón. Je sledem zasněných romantických epizod, nechybí ani jistý kontrast. Úvodní věta je charakterem i názvem předehrou k Adagiu. Většinu napětí nesou housle, je tu i několik drobných kadencí. Probuzení po pomalé větě přinese krátké víření ve smyčcích a následně atraktivní rondové téma, nejprve v houslích. Kontrastní vznešené chorální téma se též objeví opakovaně, pokaždé aby umocnilo efekt návratu hlavního tématu. A ani závěr nezklame: roste tempo, dynamika, virtuozita i celkový pohyb, a to až k závěrečným konvenčně pojatým akordům.

Když Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975) v srpna 1975 uzavřel svoji životní dráhu, deník Pravda jej ve svém oficiálním nekrologu nazval „věrným synem komunistické strany, výjimečným veřejným a státním činitelem a umělcem“. Pořadí priorit je příznačné pro oficiální orgán státní propagandy. Pozadu ale nezůstala stanoviska britských The Times („přesvědčený zastánce komunismu a sovětské moci“) a The New York Times („přesvědčený komunista, který přijímal často dosti tvrdou ideologickou kritiku“). O čtyři roky později však byly v USA publikovány údajné skladatelovy paměti Svědectví, které měly vzniknout zápisem rozhovorů poskytnutých tajně novináři Solomonu Volkovovi nedlouho před smrtí. Volkov emigroval za oceán a vydáním Svědectví šokoval svět. Pohled na Šostakoviče se rázem otočil o 180 stupňů a jeho dílo začalo být chápáno především jako svědectví ruské tragédie dvacátého století. Pád železné opony dal navíc mnoha skladatelovým blízkým možnost svobodně promluvit a vzpomenout na skladatele, jenž se navzdory hrůzám stalinismu občas dopouštěl malých „drzostí“. Přesto nebyl „odstraněn“ a nikdy ani uvězněn, jen byl v době Velkého teroru několikrát předvolán k výslechu.

Šostakovič patřil k těm, pro které Stalinova smrt 5. března 1953 znamenala obrovskou úlevu. Právě v této době vzniká jeho Symfonie č. 10 e moll op. 93. Není však pouze osobitým skladatelovým rozloučením s obávaným tyranem, nýbrž také jedinečným svědectvím o jeho bohatém milostném životě, ve kterém byl Šostakovič zastáncem „polyfonie“. Desátá patří k Šostakovičovým nejoblíbenějším a nejčastěji hraným symfoniím. Je tomu tak i díky pečlivě vystavěné formě.

První věta symfonie je mohutným romantickým obloukem, připomínajícím obdobné kreace Mahlerovy. Spěje od rozjímavé lyrické kontemplace až k mohutným výbuchům postupně kumulovaného tragického napětí. V ostrém kontrastu poté následuje ničivý uragán v podobě druhé věty. Toto démonické „zlé scherzo“ se během svých čtyř minut přežene s ubíjející agresivitou. Podle Svědectví jde o sžíravý portrét Stalinův. V každém případě je tato věta působivou erupcí hrůzy.

V druhé polovině autobiografické symfonie se dostáváme do enigmatického světa Šostakovičových hudebních tajemství. Hlavní postavou se tu stává sám autor. Důležitým hudebním motivem je podpis tvořený tóny jeho iniciál v německém jazyce – D eS C H. Ten se ve třetí větě po zádumčivém třídobém úvodním valčíku opakuje mnohokrát v rozličných souvislostech. Tvůrce však nezůstává jedinou postavou mimohudebního děje. Poklidný průběh věty je totiž celkem dvanáctkrát, náhle a jakoby bez souvislosti přerušen záhadným útržkem melodie hraným na lesní roh. Do tohoto motivu (tóny E A E D A) skladatel kombinací různých tónových názvosloví zakódoval slovo „Elmira“, křestní jméno své pětadvacetileté studentky kompozice (použité názvy tónů: E La Mi Re A). Elmira Nazirova (1928–2014) byla Šostakovičovou tajnou láskou v roce 1953, kdy Desátá symfonie vznikala. Seznámila se s ním během studií na moskevské konzervatoři, kam odešla jako talentovaná skladatelka studovat z rodného Baku. Pro českého posluchače se nabízí zajímavá paralela se vztahem Leoše Janáčka k jeho osudové lásce Kamile Stösslové. I Šostakovičovi byla Elmira múzou a vrbou, kterou skladatel zejména v době vzniku Desáté doslova bombardoval dopisy popisujícími jeho každodenní počínání. V období od dubna do listopadu 1953 jich bylo celkem 27 a neustaly, ani když někdy Elmira Nazirova dlouhou dobu neodpovídala.

Po téměř půlstoletí prolomila mlčení o svém vztahu k Šostakovičovi a v roce 2000, když už žila v Izraeli, o něm poskytla obsáhlý rozhovor, v němž také říká: „Náš vztah se neomezoval pouze na dopisy. Setkávali jsme se, kdykoliv jsem přijela z Baku do Moskvy. Chodila jsem vždycky do jeho bytu a na provedení jeho nejnovějších kvartetů a Desáté symfonie. Naše setkání byla velice zvláštní. Psával mi dopisy a k smrti toužil, abych odpověděla, ale kdykoliv jsem přijela osobně, často mě po takových deseti minutách žádal, abych odešla. Chvíli poté ale zase vyběhl na ulici a psal a telefonoval, že mě všude hledá. Bylo to totálně ztřeštěné. Ani chvíli nebyl schopen ke mně klidně mluvit. Neustále si zapaloval cigaretu, vstával, aby otevřel nebo zavřel okno, a zase si sedal, a pak opět vstával, aby jen tak pocházel po místnosti. Po pár minutách jsem z celé jeho osobnosti mívala smíšené pocity.“ Celá působivá intimní výpověď třetí věty po posledním Elmiřině signálu v sólové sordinované horně odplouvá v drženém akordu smyčců, do kterého ještě flétna s pikolou třikrát nesměle zopakují tóny D-eS-C-H. Šostakovičem detailně hudebně líčená milostná epizoda není něžná ani drásavá, spíše kunderovsky směšná.

Nezvykle obsáhlé pomalé Andante, otevírající čtvrtou větu, nedává tušit, k čemu dojde v kterémkoliv následujícím momentě. Po řadě teskných variací přichází zlom do Allegra avizujícího příchod jednoho z nejdivočejších Šostakovičových finále. Nervní průběh je umocněn rychlým sledem rondové formy, v níž se návraty i nové epizody liší rozsahem a mírou vtipu i tragičnosti, a to až do nepřehledné změti kontrastů. Hudba postupně graduje až do katarze, v níž se osmkrát zopakuje dvoudobý “Stalinův” motiv ze druhé věty, aby byl posléze smeten podpisem D eS C H v nejmohutnějším orchestrálním tutti, forte fortissimo, unisono. Jako by tu bylo zpodobněno vítězství tvůrce nad tyranem. Po krátké lamentaci, z níž jsme několikrát vytrženi dalšími autorovými podpisy, pak ve fagotu a následně dvakrát rychleji v klarinetu přiskotačí neurotický kvapík plný interpretačně nesmírně obtížných přiznávek a také dalších a dalších autogramů – úplně naposledy se v této symfonii skladatel šestkrát podepíše ve fortissimovém tympánovém sólu. Dílo končí divoce vířícím veselím, které má jistě značný podíl na oblíbenosti celé skladby. Skladatel Jurij Šaporin (1887–1966) napsal, že „duchovní svět ruského člověka dvacátého století by nemohl být plně pochopen bez Šostakovičovy Desáté symfonie stejně tak, jako se Rusku století devatenáctého nedá porozumět bez Dostojevského“.

„Pike se ponořuje do podstaty hudby, aby vyjádřila její charakteristické emocionální rysy.“ The Telegraph

Jennifer Pike, proslulá svým jedinečným uměleckým projevem a přesvědčivým vhledem do hudby od baroka až po současnost, se etablovala jako jedna z nejzajímavějších instrumentalistek současnosti.

První mezinárodní uznání získala v roce 2002, kdy se ve 12 letech stala nejmladší vítězkou ceny BBC Young Musician of the Year a nejmladší držitelkou hlavní ceny v Menuhin International Violin Competition. V 15 letech debutovala s velkým úspěchem na BBC Proms a Wigmore Hall a mezi její četné následné koncerty na Proms patří i vystoupení jako „featured artist“ v roce 2009. Byla přizvána mezi  BBC New Generation Artist (2008–2010), získala první cenu International London Music Masters Award a stala se jedinou klasickou umělkyní, která kdy vyhrála cenu South Bank Show/Times Breakthrough Award.

Hojně vystupuje jako sólistka s významnými orchestry po celém světě, k nimž patří koncerty se všemi orchestry BBC, Londýnskou filharmonií, Philharmonia, Symfonickým orchestrem města Birminghamu, Královskou liverpoolskou filharmonií, Hallé, Bruselskou filharmonií, Drážďanskou filharmonií, Curyšským komorním orchestrem, Štrasburskou filharmonií, Osloskou filharmonií, Tamperskou filharmonií, Malmöskou filharmonií, Královskou stockholmskou filharmonií, Pražským symfonickým orchestrem, Českým národním symfonickým orchestrem, Aucklandskou filharmonií, Singapurským symfonickým orchestrem, Tokijským symfonickým orchestrem a Nagojskou filharmonií. Vystupovala jako hostující dirigentka s BBC Philharmonic a Manchester Camerata. Debutovala v Carnegie Hall se skladbou Vaughana Williamse The Lark Ascending s Komorním orchestrem New Yorku nahranou pro společnost Naxos.

Mezi významné dirigenty, s nimiž spolupracovala, patří Jiří Bělohlávek, Martyn Brabbins, Sir Mark Elder, James Gaffigan, Richard Hickox, Christopher Hogwood, Andris Nelsons, Sir Roger Norrington, Michael Sanderling, Jukka Pekka Saraste, Leif Segerstam, Tugan Sokhiev, John Storg?rds nebo Mark Wigglesworth.

Jako recitálová a komorní hudebnice spolupracovala s umělci, jakými jsou Anne Sophie Mutter, Nikolaj Znaider, Adrian Brendel, Nicolas Altstaedt, Maxim Rysanov, Ben Johnson, Igor Levit, Martin Roscoe, Tom Poster, Ayaan a Amaan Ali Bangashovi a Mahan Esfahani. V roce 2016 byla série jejích recitálů v LSO St Luke’s vysílána stanicí BBC Ra-

dio 3. Pravidelně vystupuje ve Wigmore Hall a v roce 2017 kurátorsky připravila a provedla během jednoho dne tři recitály věnované polské hudbě, včetně děl speciálně objednaných. V lednu 2019 nahrála CD s houslovými díly polských autorů pro společnost Chandos, který byl kritikou velmi pozitivně hodnocen.

Je nadšenou propagátorkou nové hudby a nechala si napsat mnoho děl, včetně Houslového koncertu Haflidi Hallgrimssonové, který premiérovala se Skotským komorním orchestrem, skladby Scény z říše divů Charlotte Brayové, kterou uvedla poprvé s Londýnskou filharmonií v Royal Festival Hall nebo Houslového koncertu a Sonatiny pro sólové housle Andrewa Schultze.

Její uznávaná diskografie pro společnosti Chandos, Sony a ABC obsahuje mj. Sibeliův Houslový koncert s Bergenskou filharmonií a Sirem Andrewem Davisem, Houslový koncert Miklóse Rózsy s BBC Philharmonic a Rumonem Gambou, Bachovy skladby se Sinfoniettou Cracovia a Schultzova díla s Tasmánským symfonickým orchestrem. Nedávno nahrála Mendelssohnův Houslový koncert se Symfonickým orchestrem města Birminghamu a dirigentem Edwardem Gardnerem pro Chandos. Toto CD je ceněno pro „její vrozenou muzikálnost a precizní techniku“.

Byla oslovena, aby se stala ambasadorkou Prince’s Trust and Foundation for Children and the Arts a je patronkou Lord Mayor’s City Music Foundation. Hraje na housle 1731 Antonio Stradivarius.

Díky svému nezaměnitelnému uměleckému rukopisu se Daniel Raiskin stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápadně koncipovaných programech rozvinul široký repertoár přesahující rámec hlavního proudu. Vyrůstal jako syn renomovaného muzikologa v Sankt Peterburgu. V rodném městě navštěvoval slavnou konzervatoř, poté Rusko opustil a ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. K jeho nasměrování na dirigentskou dráhu jej inspirovala zejména osobnost vynikajícího pedagoga L. Savicha, jakož i mistrovské kurzy slavných dirigentů, jakými jsou M. Jansons, N. Järvi, M. Horvat, W. Nelsson a J. Panula.

V minulosti s Janáčkovou filharmonií pravidelně spolupracoval a orchestr zná velmi dobře. Je také velkým fanouškem hudby Leoše Janáčka. Se zájmem rovněž sleduje výstavbu nového koncertního sálu, kam, jak doufá, se s orchestrem ještě během svého působení v Ostravě přestěhuje. Jeho jmenování bylo oznámeno v květnu 2024 a v současné době působí jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru, přičemž oficiálně se ujme funkce v sezóně 2026/2027. Již nyní však velmi úzce spolupracuje s orchestrem a jeho vedením: plně se podílí na dramaturgii a aktivně se zapojuje do koncertních a nahrávacích projektů. Během pěti sezón v letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezóny 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent v Orquesta Sinfónica de Tenerife (sezóna 2017/2018), šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi (2005–2016) a šéfdirigent Filharmonie Artura Rubinsteina v Lodži.

Vytrvale se snaží sdílet své znalosti a vášeň pro hudbu s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemí, Polsku a Jihoafrické republice. Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například. E. Ax, R. Buchbinder, C. Crozman, X. de Maistre, R. Fleming, N. Freire, M. Fröst, A. Gerhardt, V. Gluzman, N. Gutman, D. Hope, K. Kriikku, S. Lamsma, L. Lang, D. Lazić, F. Leleux, F. A. Mayer, D. Müller-Schott, O. Mustonen, J. Rachlin, B. Schmid, J. Steckel, A. Vinnitskaya, L. Vondráček a A. Volodin.

V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta se sólistou J. Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií L. Glasse (Cena Dánského rádia) a cyklus koncertů a rapsodií A. Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl (Dux) a CD Prorok Izaiáš s díly A. Tansmana. Se Slovenskou filharmonií nahrál CD s tvorbou P. I. Čajkovského a J. L. Belly, ve spolupráci se společností CPO začal v červnu 2024 nahrávat kompletní cyklus symfonií bratislavského rodáka F. Schmidta.

V současnosti žije nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. S ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které nyní studují na univerzitách v New Yorku a Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.