PROGRAM

Aaron Copland
Apalačské jaro, orchestrální suita z baletu (25´)

Aaron Copland
Koncert pro klarinet a orchestr (17´)

Slowly and expressively. Cadenza
Rather fast

/přestávka/

Jean Sibelius
Symfonie č. 1 e moll op. 39 (38´)

Andante, ma non troppo. Allegro energico
Andante (ma non troppo lento)
Scherzo: Allegro
Finale: Andante. Allegro molto. Andante assai. Allegro molto come prima. Andante (ma non troppo)

ÚČINKUJÍ

Pablo Barragán – klarinet
Janáčkova filharmonie Ostrava
Tania Miller – dirigentka

Během své více než padesátileté skladatelské dráhy si Aaron Copland (1900–1990) vydobyl pozici jednoho z nejuznávanějších a nejznámějších amerických skladatelů 20. století. Vyrůstal v prostředí newyorského Brooklynu jako nejmladší z pěti dětí. Již jako malý toužil naučit se hrát na klavír, ale musel se spokojit pouze se skromnými lekcemi od jedné ze svých sester. V patnácti letech se Copland rozhodl věnovat hudbě profesionálně. Během prvních let své hudební kariéry zažil řadu neúspěchů a Coplandův první učitel kompozice, Rubin Goldmark, považoval jeho modernistické akordy za falešné tóny. Teprve během studijního pobytu v Paříži, kam odcestoval roku 1920, nalezl Copland pochopení pro svou avantgardní orientaci, a to u proslulé učitelky pařížské konzervatoře Nadii Boulangerové. „Bylo pro mě úžasné najít učitelku s takovou otevřeností mysli, která zároveň měla pevné představy o tom, co je v hudbě správné a co špatné. Důvěra, kterou vkládala do mého talentu, a její víra ve mě byly přinejmenším lichotivé, a ještě více – byly klíčové pro můj rozvoj v této fázi mé kariéry,“ hodnotil skladatel zpětně její přínos. Po třech letech se Copland vrátil z Evropy do Spojených států, kde však na jeho skladatelské snahy čekala další zklamání. Rozhodl se proto spokojit s prací klavíristy v jednom z pensylvánských hotelů a ve volných chvílích pracoval na své První symfonii. Když toto dílo mělo v roce 1925 zaznít v premiéře v podání Newyorského symfonického orchestru, dirigent Walter Damrosch Coplandovu kompozici zhodnotil slovy, že „pokud mladý muž (ve věku 25 let) dokáže napsat takovou symfonii, za pět let bude připraven spáchat vraždu.“ Lékem na duši skladateli mohlo být pozitivní přijetí jazzové Hudby pro divadlo o několik měsíců později v Bostonu pod taktovkou Sergeje Koussevitského, které podnítilo skladatele k dalšímu experimentování s jazzem. Od roku 1936 pak podstatně proměnil svůj styl a nechal se výrazně inspirovat lidovou hudbou amerického venkova.

Balet Apalačské jaro patří ke Coplandovým nejznámějším kompozicím, která skladateli v roce 1945 dokonce vynesla Pulitzerovu cenu. Dílo vzniklo v letech 1943 a 1944 pro Marthu Grahamovou a její baletní soubor, jenž je v premiéře scénicky uvedl 30. října 1944 v sále Knihovny Kongresu ve Washingtonu. Apalačské jaro završuje volnou baletní trilogii skladeb inspirovaných lidovou taneční hudbou a duchem amerického Divokého západu. Tato trilogie byla v roce 1938 započata dílem Billy the Kid a pokračovala skladbou Rodeo z roku 1942. V červnu 1943 začal Copland v Hollywoodu pracovat na tehdy ještě bezejmenném scénáři Marthy Grahamové a balet dokončil o rok později v Cambridge v Massachusetts. „Poté, co mi Martha dodala hrubý náčrt, věděl jsem s jistotou zásadní věci – že to má co do činění s pionýrským americkým duchem, s mládím a jarem, s optimismem a nadějí,“ napsal později Copland. Titul díla Apalačské jaro převzala autorka z básně amerického spisovatele Harta Cranea, nikoliv však libreto, které zachycuje den svatební oslavy na pensylvánské farmě na počátku 20. století. Publikem bylo Coplandovo dílo hned při premiéře pochopeno jako odraz národní identity, naděje a naplnění v těžké době druhé světové války. Skladba byla původně komponována pouze pro komorní ansámbl 13 nástrojů. V létě 1945 však Copland z hudby k baletu sestavil suitu upravenou pro obsazení velkého orchestru. Ta poprvé zazněla 28. února 1946 v interpretaci orchestru Los Angeles Philharmonic a dirigenta Alfreda Wallensteina.

Druhá polovina 40. let přinesla v USA na poli jazzové hudby definitivní konec slavné éry swingu a velkých big bandů. Část jazzmanů se přeorientovala na komorní bebop, jiní viděli budoucnost jazzu ve spojení s klasickou hudbou. Podobně jako slavný swingový klarinetista Woody Herman požádal Igora Stravinského, aby pro něj napsal Ebony Concerto, tak i jeho neméně slavný kolega Benny Goodman, často označovaný za „krále swingu“, si tehdy objednal novou skladbu u neméně význačného skladatele – Aarona Coplanda. Goodman požádal Coplanda o napsání Klarinetového koncertu v roce 1947 a skladatel dílo dokončil na podzim roku 1948, krátce po návratu z turné po zemích Latinské Ameriky. Výsledkem byl dvouvětý koncert, který ve svých technických nárocích odrážel Goodmanův široký rozsah a schopnost pohybovat se s jistotou ve vysokých klarinetových rejstřících. První část se řadí k Coplandovým nejlyričtějším a nejmelodičtějším kompozicím, druhá se nese v ryze jazzovém duchu, obohaceném o rytmy latinskoamerické hudby. Po obeznámení se s partiturou koncertu se však Benny Goodman zdráhal dílo kvůli jeho náročnosti hrát a skladatele vyzval, aby některé pasáže zjednodušil. Goodman koncert premiéroval teprve v roce 1950. Stalo se tak 6. listopadu v New Yorku za doprovodu NBC Symphony Orchestra a maďarsko-amerického dirigenta Fritze Reinera.

Přestože skladatel Jean Sibelius (1865–1957) patří k finským národním hrdinům a tvůrcům finské národní hudby, finštinu začal poznávat až ve svých 11 letech. Rodina, do níž se ve finském provinčním vnitrozemském městě Hämeenlinna narodil, totiž ke komunikaci upřednostňovala švédštinu. Během studií na gymnáziu se Sibelius zamiloval do veršů severského národního eposu Kalevala a k srdci mu přirostla také finská příroda s nekonečnými lesy a rozlehlými jezery. Již v raném věku se rovněž projevil jako nadějný skladatel a houslista. V roce 1885 nastoupil sice jako student práv na helsinskou univerzitu, brzy ale přešel na Helsinský hudební institut, kde se v letech 1885–1889 připravoval na dráhu houslového virtuosa. Prošel však krizí sebedůvěry a myšlenku na virtuózní kariéru opustil, což si dlouho vyčítal. Rozhodl se nakonec pro dráhu skladatele. Do tajů kompozičního řemesla začal Sibelia v Helsinkách zasvěcovat Martin Wegelius, širší umělecký rozhled však získal až během studií v Berlíně u Alberta Beckera v letech 1889–1890 a ve Vídni u Roberta Fuchse a Karla Goldmarka v letech 1890–1891. Zde se Sibelius důvěrně seznámil se soudobými hudebními proudy a ve Vídni se také zrodily první myšlenky na kompozici rozsáhlé programní symfonie Kullervo pro sóla, mužský sbor a velký orchestr, dokončené roku 1892. V následujících letech Sibelius podrobně studoval finskou lidovou hudbu a na řadě orchestrálních děl, mezi něž se řadí suita Lemminkäinen či symfonické básně En Saga a Finlandia, si vybudoval svůj vlastní symfonický jazyk.

Když Sibelius začal v roce 1898 pracovat na své První symfonii, nebyl tedy již žádným nezkušeným skladatelem, ale mohl se opřít o pevné hudební základy a důkladné tvůrčí znalosti. Na rozdíl od dřívějších symfonických děl nečerpá Sibeliova První symfonie svůj program z finských mýtů a ság, ale je čistě osobní zpovědí, kterou skladatel vtělil do absolutní hudební formy. V 90. letech měl Sibelius možnost seznámit se s vrcholnými symfoniemi Petra Iljiče Čajkovského, které na něj udělaly mohutný dojem a představují nejzřetelnější zdroj inspirace tohoto díla. Přestože ohlas ruských novoromantiků je v První symfonii skutečně silný, stejně tak výrazně se v ní prosazuje také Sibeliova jedinečná umělecká osobnost. A to již od samého počátku. Dlouhé, zamyšlené klarinetové sólo nad jemným tremolem tympánů – hlas osamělé a nezkrotné přírody, představuje na svou dobu opravdu nekonvenční úvod symfonie. Po premiéře, která se konala 26. dubna 1899 v podání Helsinské filharmonické společnosti pod taktovkou skladatele, Sibelius svou První symfonii podstatně revidoval. V této přepracované podobě slavila záhy úspěch na významných evropských pódiích – ve Stockholmu, v Christianii (jak se tehdy nazývalo norské hlavní město Oslo), Hamburku, Amsterdamu a dokonce také na Světové výstavě v Paříži v roce 1900.

„Dnes večer vás okouzlil Pablo Barragán. Kromě jeho dokonalého stylu hry ve všech ohledech to byl právě jeho procítěný tón, který vás udržel v napětí se zadrženým dechem.“ (Westdeutsche Zeitung)

Klarinetista Pablo Barragán je uznáván pro svůj vytříbený zvuk, spojený s technickou dokonalostí hry, charismatem a vynalézavou dramaturgií svých vystoupení.

Studoval na sevillské konzervatoři u Antonia Salguera a poté u Matthiase Glandera na Fundación Barenboim-Said, rovněž v Seville. V roce 2013 se stal vítězem soutěže Prix Crédit Suisse Jeunes Solistes a úspěchy slavil i v dalších soutěžích.

Spolupracoval s orchestry, jako jsou Brucknerhaus Orchester Linz, Barcelonský symfonický orchestr, Hamburský symfonický orchestr, Orquesta Sinfónica de Radio Televisión Española, Slovenská filharmonie, a s dirigenty, jako Anja Bihlmaier, Thomas Dausgaard, Daniel Raiskin a Zsolt Hamar.

Je jedním z nejvyhledávanějších klarinetistů a komorních hráčů. Má tu čest pravidelně spolupracovat s vynikajícími hudebníky, jakými jsou Elena Bashkirova, Beatrice Rana, Kian Soltani, Juliana Avdeeva, Emmanuel Pahud, Modigliani Quartet, Sitkovetsky Trio, Cremona Quartet a Schumann Quartet. Komorní koncerty absolvoval mj. v Elbphilharmonie Hamburg, Philharmonie Köln, Konzerthaus Dortmund, na Rheingau Musik Festivalu,  Martha Argerich Festivalu, ve Wigmore Hall London a v Tonhalle Zurich.

Sezónu 2025/26 zahájil dvěma klarinetovými koncerty (Hartmannovým a Mozartovým) s Kolínským komorním orchestrem pod vedením Christopha Poppena. Následovala další orchestrální angažmá s Baden-Baden filharmonií a s Orquesta Sinfónica de Castilla y León pod vedením Vasilije Petrenka. Dále jej čeká vystoupení s NFM Leopoldinum Orchestra Wrocław pod vedením Michaela Collinse a s Komorním orchestrem Ference Liszta v Jižní Americe.

Jako vyhledávaný komorní hudebník vystoupí s Modiglianiho kvartetem v Elbphilharmonie Hamburg a Alte Oper Frankfurt a také s Jeruzalémským komorním hudebním festivalovým souborem na Stradivariho festivalu v Cremoně a v Mariboru. V souvislosti se svou nejnovější nahrávkou „Balagan“, která se těší velké oblibě u mezinárodní hudební kritiky, bude hostovat v Brucknerhausu v Linci, Lugano Arts Centre a Wigmore Hall v Londýně společně s Noou Wildschut a Amadeem Wiesenseem.

Jeho zvídavost a tvůrčí duch se odrážejí i ve dvou nedávno vydaných nahrávkách Szinergia a Balagan. Balagan, vydaný v červenci 2024 labelem Accentus, se zaměřuje na díla židovských skladatelů 20. století, včetně Paula Schoenfielda, Ernesta Blocha, Clauda Viviera a Dariuse Milhauda. Szinergia, vydaná v říjnu 2024, představuje Barragánovu první nahrávku s komorním orchestrem, v tomto případě s Komorním orchestrem Ference Liszta. Na CD najdeme Hartmannův Komorní koncert a vzrušující aranžmá Bartókových Rumunských tanců, Weinerova Divertimenta, Kodályho Double Dance a Callejón del Muro od Paca de Lucii.

Od roku 2020 vyučuje na Akademii Barenboim-Said v Seville a účastní se mistrovských kurzů, jako je Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu. Je také ambasadorem klarinetů Buffet Crampons a hraje na nástroj RC Prestige.

Kanadská dirigentka Tania Miller se prezentuje jako dynamická interpretka, hudebnice a inovátorka. Na pódiu z ní vyzařuje autorita, energie a čirá láska k hudební tvorbě. Jak to vyjádřil jeden kritik: “… předává klidnou intenzitu… expresivní, barevnou a plnou života… její zkušenosti a charisma jsou vysloveně slyšitelné.“ Jiní se o jejích vystoupeních vyjadřují jako o „technicky bezchybných, živých a strhujících.“

Je uměleckou ředitelkou Brott Music Festivalu v Kanadě a uměleckou ředitelkou a dirigentkou Národního akademického orchestru Kanady a Brott Opera. Nedávno debutovala s Národním symfonickým orchestrem Mexika a má v plánu koncerty s Xalapa Symphony of Mexico a Madison Symphony, představí se i s Eugene Symphony, Winnipeg Symphony a South Bend Symphony. Dirigovala také inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny ve Vancouver Opera a v roce 2024 koncert s uznávanou sopranistkou Sondrou Radvanovsky s orchestrem vancouverské Opera West. Mezi další nedávné debuty patří koncerty s Varšavskou filharmonií, I Musici de Montreal, Baton Rouge Symphony a New Haven Symphony.

Kromě toho dirigovala KBS Symphony v Soulu a Virtuoso Chamber Orchestra na World Orchestra Festivalu v Daegu v Jižní Koreji s koncerty v Daegu, Hwaseongu a Soulu. Vystupovala jako hostující dirigentka v Kanadě, Spojených státech a Evropě s takovými orchestry, jako jsou Bernský symfonický orchestr, NFM Vratislavská filharmonie, Torontský symfonický orchestr, Seattleský symfonický orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Oregonský symfonický orchestr, Chautauqua Symphony Orchestra, Ottawský orchestr Národního uměleckého centra, Metropolitní orchestr Montrealu, Vancouverský symfonický orchestr, Quebecký symfonický orchestr, Naplesská filharmonie, Hartfordský symfonický orchestr, Madisonský symfonický orchestr, Calgaryjská filharmonie, Rhode Island Philharmonic, Louisianská filharmonie a mnoho dalších. Byla 14 let hudební ředitelkou kanadského Viktoriina symfonického orchestru a poté byla jmenována emeritní hudební ředitelkou. Vynikla jako vizionářka a inovátorka s intenzivní vazbou k současným skladatelům.

Na operní scéně se zapsala mnoha úspěšnými inscenacemi. Dirigovala např. inscenaci Lehárovy Veselé vdovy v Calgary Opera a řadu operních inscenací jako umělecká ředitelka Michigan Opera Works a hostující dirigentka Opera McGill v Montrealu. Čtyři sezóny byla asistentkou dirigenta Carmel Bach Festivalu a v letech 2000–2004 asistentkou a zástupkyní dirigenta Vancouverského symfonického orchestru. Byla asistentkou dirigenta operní produkce Jackie O. Michaela Daughertyho, uvedené v rámci letního festivalu umění v Banffu. Má doktorát a magisterský titul v oboru dirigování z Michiganské univerzity. Získala čestný titul z Royal Roads University a čestný diplom z kanadské Královské hudební konzervatoře. V roce 2017 získala ocenění Přátelé kanadské hudby od Kanadské ligy skladatelů za svou oddanost interpretaci současné hudby.

(text: Ondřej Pivoda)