PROGRAM

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“ (39´)

Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov (Allegro ma non troppo)
Scéna u potoka (Andante molto mosso)
Veselé shromáždění venkovanů (Allegro)
Nečas a bouře (Allegro)
Zpěv pastýřů. Šťastné a vděčné pocity po bouři (Allegretto)

/přestávka/

Jan Křtitel Jiří Neruda
Koncert pro trubku a orchestr Es dur (16´)

Allegro
Largo
Vivace

Christian Lindberg
Akbank Bunka pro trubku a komorní orchestr (15´)

Akolebank
Japabunka
Turkjazz

ÚČINKUJÍCÍ

Pacho FLORES – trubka
Janáčkova filharmonie Ostrava
Domingo HINDOYAN – dirigent

Po roce 1792, kdy se Ludwig van Beethoven (1770–1827) usídlil ve Vídni, navazoval postupně kontakty a získal si časem oblibu rakouské aristokracie. Řada jejích příslušníků Beethovena v průběhu života finančně podporovala, díky čemuž se mohl živit jako svobodný umělec. Mezi Beethovenovy nejvýznamnější mecenáše patřili Kinští, Esterházyové, Lobkovicové a také Lichnovští. Ve vztahu s knížetem Karlem Lichnovským však v průběhu let docházelo k postupnému odcizování a zhruba v letech 1806–07 kníže kvůli finančním problémům pozastavil Beethovenovi podporu. Napětí mezi oběma muži eskalovalo na podzim roku 1806, kdy kníže pozval skladatele na svůj zámek v Hradci nad Moravicí. V průběhu Beethovenova pobytu došlo k ostré hádce, když kníže Lichnovský žádal po Beethovenovi, aby koncertoval pro skupinu napoleonských vojáků, kteří navštívili zámek, což se neslučovalo s Beethovenovým politickým přesvědčením. Podle svědectví skladatele Ferdinanda Riese se mezi ně postavil hrabě Franz von Oppersdorff právě, když se Beethoven chystal rozbít židli o hlavu knížete Lichnovského. S hrabětem Oppersdorffem Beethoven následně odjel na jeho panství do nedalekého Głogówku (Horního Hlohova). Hrabě, zanícený milovník hudby, vydržoval na svém zámku orchestr a od Beethovena si objednal dvě symfonie: tak vznikla nejprve Beethovenova Čtvrtá a později Pátá symfonie.
Krátce po dokončení „Osudové“, počátkem roku 1808, začal intenzivně pracovat na další, v pořadí Šesté symfonii F dur op. 68. Již z dřívější doby měl Beethoven krátké náčrtky, které zahrnovaly úvodní téma, motiv potoka a taneční téma budoucí třetí věty, které na jaře a v létě 1808 rozpracoval a rozšířil do podoby velké programní symfonie zachycující romantickou scenérii venkova, díky čemuž si vysloužila přízvisko „Pastorální“. Beethovenova myšlenka napsat programní symfonii nebyla zcela nová. Již v roce 1784 vydal německý skladatel Justin Heinrich Knecht orchestrální dílo s názvem Le portrait musical de la nature (Hudební portrét přírody), které předjímá některé rysy Beethovenovy kompozice, ačkoli jeho struktura má ke standardní symfonii daleko. Také někteří Beethovenovi vídeňští současníci psali programní symfonie. Např. Antonín Vranický, který je autorem programní symfonie Afrodita (1792) a programní symfonie k narozeninám knížete Lobkovice (1796). Beethoven však svou Pastorální symfonii okořenil zcela novým a originálním skladatelským záměrem. Propojil popisné hudební vylíčení venkovské krajiny se symfonickou velkolepostí a promyšleným motivickým vývojem. Položil při tom důraz spíše na vyjádření pocitů než na tónomalbu. Jistou výjimkou může být ptačí zpěv v závěru „Scény u potoka“, kterou Beethoven podle životopisce Antona Schindlera zkomponoval u potoka vinoucího se Heiligenstadtem u Vídně. V závěrečné instrumentální kadenci Beethoven ptačí zpěv dokonce označil v partituře – flétna představuje slavíka, hoboj křepelku a dva unisono klarinety kukačku. A ilustrativní je i prostá a neotesaná hra venkovské kapely ve „Veselém shromáždění venkovanů“, v níž hoboj je neustále pozdě a fagot umí zahrát jen tři tóny, nebo i hřmění bouře, které Beethoven obdařil efektní instrumentací s tympány, pozouny a pikolou a mollovými disonantními harmoniemi. Přes všechnu popisnost má i několik těchto popisných detailů své opodstatněné místo v Beethovenově symfonické struktuře. Premiéra Šesté symfonie se uskutečnila 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce na čtyřhodinovém koncertu, kde pod taktovkou Beethovena zněla výhradně jeho vlastní hudba.

Mezi významné české skladatele 18. století, kteří se prosadili na evropských šlechtických dvorech, patřil také Jan Křtitel Jiří Neruda (1715–1776). Jako houslista a violoncellista byl nějakou dobu členem divadelního orchestru v Praze, roku 1741 nebo 1742 však vstoupil do služeb hraběte Friedricha Augusta Rutowského v Drážďanech a kolem roku 1750 se stal houslistou drážďanské dvorní kapely, v níž působil do roku 1772, kdy odešel na odpočinek. Vedle svých hráčských povinností se Neruda dokázal prosadit také jako skladatel. Zkomponoval přibližně jedno sto děl, která se hrála nejen v Německu, ale pronikla také do Čech či do Švédska. V Nerudově hudbě, která se pomalu vymaňuje z barokního stylu a směřuje k nastupujícímu klasicismu, lze spatřit zejména italské vlivy, ale i některé výdobytky tzv. mannheimské školy. Mezi Nerudova díla se řadí dnes ztracená opera Les troqueurs, 36 symfonií, 33 triových sonát, 10 koncertů pro housle, ale i pro jiné nástroje.
Nerudův Koncert pro trubku a orchestr Es dur byl původně napsán jako koncert pro lesní roh. V drážďanské dvorní kapele tehdy působili tři vynikající hornisté, všichni původem z Čech: Johann Georg Knechtel, Anton Joseph Hampel a Carl Haudeck. Neruda svůj koncert psal nejspíše pro Knechtela, který vynikal mistrovským ovládáním nejvyššího hornového rejstříku. V tomto rejstříku bylo možné na přirozený lesní roh obsáhnout tóny celé diatonické stupnice, ovládání nástroje však vyžadovalo enormní schopnosti. Nerudův koncert vznikl pravděpodobně ve 40. letech 18. století, brzy po jeho příchodu do Drážďan, kdy byl Knechtel na vrcholu své hráčské kariéry. Skladba se dochovala díky dobovému opisu v archivu kláštera v severočeském Oseku. Kvůli své obtížnosti je koncert v originálním znění pro lesní roh hrán jen zřídka. Transkripce pro trubku se však během několika posledních desetiletí stala součástí repertoáru řady světových trumpetistů.

Švédský umělec Christian Lindberg (1958*) je nejen úspěšným soudobým skladatelem a dirigentem, světovou proslulost si získal zejména díky předchozí úspěšné kariéře trombonového virtuosa. Na trombon začal hrát v 17 letech a v 19 již byl přijat jako člen orchestru Královské opery ve Stockholmu. Ve 20 letech se rozhodl opustit místo v orchestru, aby se mohl dále zdokonalovat na hudebních akademiích ve Stockholmu, Londýně a Los Angeles s úmyslem věnovat se posléze naplno sólové dráze. Po svém sólovém debutu v roce 1984 se během několika let stal celosvětově vyhledávaným sólistou. Do dnešní doby premiéroval více než 300 skladeb pro trombon včetně 135 sólových koncertů a nahrál více než 150 sólových alb. Skladby pro Christiana Lindberga napsali mj. Luciano Berio, Michael Nyman, Arvo Pärt, Jan Sandström, Alfred Schnittke, Toru Takemitsu, Mark-Anthony Turnage nebo Iannis Xenakis. V roce 2015 byl zvolen v anketě rozhlasové stanice Classic-FM „největším hráčem na žesťové nástroje v historii“ a v roce 2016 získal prestižní ocenění International Classical Music Awards. Od roku 2000 vystupuje paralelně také jako dirigent.
Jako skladatel je Lindberg neustále zaměstnán zakázkami od doby, kdy v letech 1997–1998 jako čirý experiment zkomponoval svou první skladbu Arabenne pro trombon a smyčcový orchestr. Jeho skladby vznikaly na objednávku mj. Chicagského symfonického orchestru, Rotterdamské filharmonie, Hessenského rozhlasu, Švédského komorního orchestru, Verdiho orchestru v Miláně nebo Královské filharmonie ve Stockholmu. Ve své tvorbě věnuje Lindberg pozornost zejména žesťovým nástrojům. Mezi jeho významná díla patří např. Mandrake in the Corner pro trombon a orchestr (1998–2000), Koncert pro flétnu a komorní orchestr The World of Montuagretta (2001–2002), Suita z Galamanty pro dechový orchestr (2009), Koncert pro tubu a orchestr Panda in Love (2007–2010), Koncert pro violu a orchestr Steppenwolf (2010–2011) nebo Peking Twilight pro symfonický orchestr (2012). O své kompoziční práci Lindberg říká: „Nepíšu v žádném stylu! Prostě jen poslouchám, co mi říká můj mozek a moje duše. A to, co slyším, jednoduše přenesu na papír. Říkat o své práci něco víc by byl domýšlivý nesmysl.“
Kompozice Akbank Bunka vznikla v závěru roku 2003 na objednávku norského trumpetisty Oleho Edvarda Antonsena a Skotského komorního orchestru. Podobu díla ovlivnila nejen krása zvuku Antonsenovy trubky, ale i několik drobných příhod: „Uprostřed psaní rychlé části první věty mě kontaktoval turecký orchestr kvůli koncertu – a pouhá představa procházky istanbulskými ulicemi mi dala námět této části. Během práce na druhé větě jsem plánoval japonské turné pro Nordic Chamber Orchestra. Jedním z našich projektů bylo japonské turné s Ole Edvardem jako sólistou. Když jsem zavřel oči a představil si, jak by se Japoncům líbilo poslouchat severského sólistu a orchestr, nalezl jsem náladu pro tuto větu. Když jsem začínal pracovat na třetí části, zavolal mi Ole, který byl zaměstnán společným projektem s několika mezinárodními jazzovými hudebníky v New Yorku. Byl nadšený z toho, jak dobře znějí na trubku orientální melodie… a tím byl dán zárodek třetí věty.“ Zbývá jen doplnit, že název skladby je kombinací turečtiny a japonštiny: „Akbank“ je název turecké banky a „bunka“ znamená v japonštině kultura. Premiéra skladby v podání Oleho Edvarda Antonsena a Skotského komorního orchestru pod taktovkou John Storgårdse se uskutečnila v únoru 2005.

(Ondřej Pivoda)

K četným oceněním venezuelského trumpetisty Pacha Florese patří např. první ceny z Mezinárodní trumpetové soutěže Maurice André, Mezinárodní soutěže Philipa Jonese a Mezinárodní soutěže Cittá di Porcia a také zlatá medaile od Global Music Awards za jeho album Entropía. Jeho nejnovější nahrávka pro Deutsche Grammophon, Estirpe (2022) byla nominována ve třech kategoriích na Latin Grammy Awards 2023 a jeho záznam Concerta Venezolana Paquita D‘Rivery byl oceněn jako „Nejlepší klasická skladba“.
V roce 2023 provedl Concierto de Otoño od Artura Márqueze s Los Angeles Philharmonic a Gustavem Dudamelem v Hollywood Bowl, následoval sezónní pobyt v Royal Liverpool Philharmonic, kde s tehdejším šéfdirigentem Hindoyanem dostali označení ‚The Dream Team‘. Mezi další nedávné vrcholy patří sólová vystoupení se San Francisco Symphony, Minnesota Orchestra, New World Symphony, Tampere Philharmonic, San Diego Symphony, NHK Symphony, Simón Bolívar Symphony Orchestra, Arctic Philharmonic, Turku Philharmonic, Orchestre National de Lille a Frankfurt Radio Symphony.
V současné sezóně je rezidenčním umělcem u Duisburger Philharmoniker v Německu, kde vystoupil a vystoupí na několika koncertech, komorních vystoupeních a recitálu. Mezi další vrcholy patří jeho debut s Houston Symphony (Hindoyan) a návraty k San Francisco Symphony (Carlos Miguel Prieto) a Royal Liverpool Philharmonic (Hindoyan).
Absolvent průkopnického hudebně-vzdělávacího programu El Sistema ve Venezuele, je doma v mnoha hudebních žánrech a je zastáncem nových zakázek. Mezi nedávné premiéry patří díla skladatelů Efraína Oschera, Giancarla Castra, Santiaga Báeze, Hildy Paredes, Christiana Lindberga, Paquita D’Rivery, Artura Márqueze, Roberta Sierry, Gabriely Ortiz nebo Daniela Freiberga. Je také zakládajícím členem dechového kvinteta Simóna Bolívara a bývalým hlavním trumpetistou Symfonického orchestru Simóna Bolívara. Věnuje se podpoře další generace trumpetistů a je zakládajícím ředitelem Latinskoamerické trumpetové akademie ve Venezuele.
Pacho Flores je tváří firmy Stomvi, hraje výhradně na nástrojích, které byly vyvinuty a postaveny pro něj. Nahrává exkluzivně pro Deutsche Grammophon a jeho diskografie zahrnuje mj. CD Cantara s Konzerthaus Orchester Berlin a Christianem Vásquezem, CD Entropía (zlatá medaile Global Music Awards), Fraktály s Arctic Philharmonic a Christianem Lindbergem a dvojCD-DVD Cantos y Revueltas s Real Filharmonía de Galicia a Manuelem Hernández-Silvou. Zatím poslední album Estirpe s Orquesta Sinfónica de Minería a Carlosem Miguelem Prietem bylo nominováno ve třech kategoriích na Latin Grammy Awards 2023.

Domingo Hindoyan je šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a je jedním z nejzajímavějších dirigentů současnosti. Během své první sezóny v Liverpoolu se uvedl kritikou uznávaným dirigentským debutem na BBC Proms, po kterém se pustil do různých nahrávacích projektů, z nichž první byl vydán v září 2022. Spolupracoval také s osvědčeným liverpoolským vzdělávacím programem ‚In Harmony‘ a svou oddanost nové hudbě nadále prokazoval během různých světových premiér a zakázek. S Royal Liverpool Philharmonic vydal tři alba. První zkoumající hudbu Roberta Sierry za posledních 25 let se na trhu objevilo v dubnu 2023. V říjnu téhož roku bylo vydáno CD s názvem „Verismo“, věnované předehrám a intermezzům z italských oper. Jeho zatím posledním albem je Brucknerova Čtvrtá symfonie, která vyšla v únoru 2024.
Čtvrtá sezóna ve funkci šéfdirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra zahrnuje vrcholné momenty, jako Mahlerovu První a Třetí symfonii a také pokračování v uvádění Brucknerových symfonií, tentokrát to bude Devátá. Kromě toho se v probíhající sezóně vrací do Wiener Staatsoper a debutuje v opeře v Los Angeles a v Paříži. Uskuteční také dlouho očekávané debuty s BBC Symphony Orchestra a Houston Symphony.
K vrcholům uplynulé sezóny patřilo uznávané turné po Japonsku s Royal Liverpool Philharmonic, koncerty v USA s Boston Symphony, LA Philharmonic, Cleveland Orchestra, Minnesota Orchestra a v Evropě s Orchestre National de Bordeaux Aquitaine a Aarhus Symphony Orchestra.
Na operní scéně v posledních sezónách vedl různé inscenace v Metropolitní opeře, Deutsche Staatsoper Berlin, Opera National de Bordeaux, Chicago Lyric Opera, Liceu Opera Barcelona, Wiener Staatsoper, Teatro Real Madrid, Opera du Rhin, Královské švédské opeře, Opera Dijon, Royal Opera House Muscat a Dresden Semperoper.
I nadále se těší četným angažmá u předních uznávaných souborů a orchestrů po celém světě, včetně Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Royal Philharmonic Orchestra, Philharmonia Orchestra, New Japan Philharmonic Orchestra, Orchestre de la Suisse Romande, Kansas City Symphony Orchestra, San Diego Symphony, New World Symphony, České filharmonie, Orchestra National du Capitole de Toulouse a Simón Bolívar Symphony Orchestra. Dirigoval také koncerty a opery na mnoha renomovaných festivalech, jako je např. Menuhin Festival Gstaad a je pravidelným hostem Festival Radio France Occitanie Montpellier.
Narodil se v Caracasu ve Venezuele. Svou kariéru začal jako houslista a člen renomovaného venezuelského hudebního vzdělávacího programu El Sistema, poté byl členem West-Eastern Divan Orchestra Daniela Barenboima. Později pokračoval ve studiu dirigování v Evropě na Haute École de Musique de Genève u Laurenta Gaye a v letech 2013 až 2016 byl prvním asistentem Daniela Barenboima v Deutsche Staatsoper Berlin.