PROGRAM

Bohuslav Martinů
Skála, symfonické preludium pro velký orchestr H 363 (10´)

Witold Lutosławski
Koncert pro violoncello a orchestr (24´)

Introduction – Four Episodes – Cantilena – Finale

/přestávka 10 minut/

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur op. 60 B 112 (41´)

Allegro non tanto
Adagio
Scherzo. Furiant
Finale. Allegro con spirito

ÚČINKUJÍ

Johannes MOSER – violoncello
Alban GERHARDT – violoncello
Janáčkova filharmonie Ostrava
Ingo METZMACHER – dirigent

Skladba pro orchestr Skála Bohuslava Martinů (1890–1959), v originále The Rock, vznikla roku 1957 za skladatelova pobytu v Římě na objednávku Cleveland Orchestra k jeho 40. výročí. Připomíná přistání anglických puritánů v Severní Americe v listopadu roku 1620 v Plymouthu (Massachusetts), kde se tito přistěhovalci – Otcové poutníci – stali zakladateli Nové Anglie. Martinů ono místo znal, příběh, který zahrnuje třicet let existence osady, si přečetl v deníku vůdce kolonie v Plymouthu Williama Bradforda (1590–1657) a nacházel v něm paralely se svým vlastním životem. Také on se musel několikrát v životě sžívat s novým prostředím a obstát v něm. Bradford uprchl za vlády krále Jakuba I.
Stuarta, který pronásledoval církevní reformátory, nejprve do Nizozemska a roku 1620 se spolu se stovkou dalších uprchlíků přeplavil přes oceán. Bradford uvedl své zápisky přáním, aby děti prvních osadníků poznaly, s čím se museli potýkat jejich otcové. Jeho moudrost a organizační schopnosti z něj učinily prvního guvernéra Plymouthu.
Začátkem roku 1957 přinesly americký i český tisk zprávu, že Cleveland Orchestra se šéfdirigentem Széllem přijedou na festival Pražské jaro a proskočila i nepodložená zpráva, že se chystá do Čech také Martinů, který domov neviděl od roku 1938. Zájezd orchestru se však neuskutečnil (na Pražském jaru hostoval Clevelandský orchestr až roku 1965) a Martinů už vlast nikdy nespatřil. Světová premiéra Skály se uskutečnila 17. dubna 1958 v Clevelendu za řízení Georga Szélla (1897–1970), jehož umělecké začátky byly spojeny s Prahou a stejně jako Martinů jej z Evropy vyhnal nacismus; Széllovi je dílo věnováno. Martinů se premiéry neúčastnil, v té době ještě pobýval v Římě. Českou premiéru Skály provedl 22. května 1961 na Pražském jaru Symfonický orchestr FOK s dirigentem Bohumírem Liškou a roku 1993 na něm zazněla také s Českou filharmonií za řízení Václava Neumanna. V symfonickém preludiu Skála se střídají vznešené a dramatické plochy s meditativními; chorálové téma závěru využil Martinů v první větě své symfonické básně Paraboly z téhož roku.

Umělecký nástup Witolda Lutosławského (1913–1994) přerušilo vypuknutí druhé světové války, během níž si spolu s kolegou Andrzejem Panufnikem vydělával hraním v kavárnách v klavírním duu. Po roce 1945 nalezl uplatnění v rozhlase, psal hudbu k divadelním představením a taneční skladby. Roku 1947 dokončil první symfonii, kterou estetika socialistického realismu ještě ostře odsoudila jako „formalistickou“. Ve spojení s festivalem Warszawska Jesień, který se poprvé konal roku 1956, se už Lutosławski prosadil mezi nejavantgardnější polské skladatele.
Koncert pro violoncello vznikl na objednávku britské Královské filharmonické společnosti a portugalské Gulbenkianovy nadace pro Mstislava Rostropoviče. Skladatel dílo s jeho příštím interpretem konzultoval, jak však později vzpomínal, Rostropovič řekl: „Nemysli na violoncello, to je moje věc. Ty piš hudbu.“ Světová premiéra se uskutečnila 14. října 1970 v Londýně s Bournemouth Symphony Orchestra za řízení Edwarda Downese. Koncert je jednovětý v pěti oddílech. Lutoslawski uplatnil kompoziční metodu aleatoriky, již přirovnával ke stavbě sochy z tekuté hmoty. Princip „náhody“, který je podstatou této techniky (alea – hrací kostka) jako „kontrolovaný chaos“, poskytuje interpretům volnost k vlastnímu dotváření díla. Sólový part využívá veškeré možnosti nástroje po technické i výrazové stránce, dílo je virtuózně brilantní, je v něm uplatněna lyričnost i energická síla, dramatičnost, melancholie i groteskní prvky. Začíná dlouhým sólem violoncella, do nějž zasáhnou žesťové nástroje. V dalším průběhu vede sólový hlas s orchestrem dialog, který Lutoslawski přirovnal k rozhovoru dvou lidí, v němž se jeden snaží druhého překřičet; oba mluví, ale neposlouchají, co říká ten druhý. Datum londýnské premiéry se časově shodovalo s případem sovětským režimem pronásledovaného Alexandra Solženicyna. Rostropovič Solženicyna podporoval, sám upadl v nemilost a Sovětský svaz musel opustit. Dílo bylo proto snadno vnímáno jako reflexe tehdejší politické situace v Polsku a celém východním bloku, jako konfrontace masy a individua. Ve čtyřech epizodách se zdá sólový hlas být zatlačován do pozadí, znovu se však prosazuje kantilénou a dav – orchestr, nelibě reaguje. Hlas jednotlivce se však nedá umlčet. Lutosławski později zúžení na pouze politický výklad díla odmítal, přiznal však, že vlastní prožitky nutně do díla pronikají a cítil by se poctěn, kdyby dokázal vyjádřit něco, co prožívají i ostatní.

Symfonii D dur op. 60, v konečném pořadí šestou, komponoval Antonín Dvořák (1841–1904) na přání šéfa Vídeňských filharmoniků Hanse Richtera. Skladatel začal na symfonii pracovat v létě 1880, už 28. září sděloval Hansi Richterovi její brzké dokončení. V prosinci 1880 však Richter Dvořákovi oznámil, že plánovanou premiéru musel odložit, neboť „orchestr byl v poslední době tak přetížen prací, že jsem musel volit (abych ušetřil zkoušky) pouze známé skladby“. Dodal, že symfonii zařadil do programu svého hostování v Londýně, avšak první provedení by přece jen rád uvedl s Vídeňskými filharmoniky. Ani v dalším slíbeném termínu však k vídeňskému provedení nedošlo a premiéra díla se uskutečnila 25. března 1881 v Praze za řízení Adolfa Čecha. Richterovy snahy prosadit dílo u Vídeňských filharmoniků neměly úspěch a unikla mu i londýnská premiéra. Richter symfonii v Londýně řídil 15. května 1882, když už o tři týdny dříve v tomto městě zazněla ve Filharmonické společnosti pod taktovkou dirigenta Augusta Mannse. Ve Vídni se symfonie dočkala provedení teprve 18. února 1883 orchestrem Společnosti přátel hudby, dirigoval Wilhelm Gericke. Dvořákův příznivec Eduard Hanslick na adresu Vídeňských filharmoniků napsal, že se o symfonii „bohužel málo starají“ a dílo přiřadil „k tomu nejtalentovanějšímu a nejcennějšímu, co na tomto poli přineslo posledních třicet let“. Hans Richter a Vídeňští filharmonikové se nicméně později zasloužili o vídeňské premiéry všech tří posledních Dvořákových symfonií. Jako první z Dvořákových symfonií byla Symfonie D dur vydána berlínským nakladatelem roku 1881 tiskem a také jako „první“ označena; za nejasnosti v číslování mohl částečně i skladatel sám, který své první symfonické pokusy nezveřejnil (Dvořákova skutečně první symfonie byla objevena až v jeho pozůstalosti). V šesté symfonii se skladateli úspěšně podařilo vyrovnat se čtyřvětým symfonickým rozvrhem a připravit si tak cestu ke svým vrcholným symfoniím. V symfonii vytvořené na podnět Hanse Richtera neváhal zanechat jasnou českou vizitku, když místo scherzové věty zařadil český tanec furiant, jemuž symfonie mohla vděčit za oblibu, kterou si vzápětí získala. Brzy se objevila v programech koncertů v řadě německých měst a roku 1883 měla americkou premiéru v New Yorku.

(Vlasta Reittererová)

Violoncellista Alban Gerhardt si získal uznání jako jeden z nejvšestrannějších violoncellistů světa, vysoce ceněný pro své technické mistrovství, hlubokou muzikálnost a nenasytnou uměleckou zvědavost. Mezi významné orchestry, s nimiž spolupracoval, patří mj. Royal Concertgebouw Orchestra, všechny britské a německé rozhlasové orchestry, Berlínská filharmonie, Tonhalle-Orchester Zürich, Orchestre National de France, Orquesta Nacional de España, stejně jako Clevelandský orchestr, Filadelfský a Chicagský symfonický orchestr a Newyorská filharmonie pod taktovkou dirigentů, jakými jsou Ch. von Dohnányi, K. Masur, K. Mäkelä, Ch. Thielemann, S. Young, S. Mälkki, V. Jurowski a A. Nelsons.
Jeho široký repertoár zahrnuje všechny klíčové koncerty a je také vyhledávaným interpretem děl současných skladatelů.
K vrcholům sezóny 2025/26 se řadí koncertní vystoupení s Royal Stockholm Philharmonic, RTVE Symphony Orchestra, NOSPR Katowice, National Symphony Orchestra Taipei a Korean National Symphony Orchestra, ve spolupráci s dirigenty, jako Mario Venzago, Delyana Lazarova, Ryan Wigglesworth, Olari Elts a další.
Mezi nedávné vrcholy pak patří spolupráce s Boston Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra Washington, Munich Philharmonic, Hallé a BBC Philharmonic, Orchestre de Chambre de Paris, Varšavskou filharmonií a dalšími.
Je rovněž vášnivým komorním hudebníkem a pravidelně vystupuje s klavíristy Stevenem Osbornem a Alexejem Volodinem a také s Alliage Saxophone Quintet. V probíhající sezóně vystoupí v Muziekgebouw Amsterdam, kde si zahraje mimo jiné po boku Pavla Kolesnikova a Aliny Ibragimovové, v Montrealu v rámci Ladies Morning Musical Club se Stevenem Osbornem a v londýnské Wigmore Hall, kde uvede sólový recitál všech Bachových suit.
Jeho album kompletních Bachových suit, které nahrával pro společnost Hyperion, se zařadilo mezi 100 nejlepších nahrávek roku 2019 deníku The Sunday Times. Jeho album Šostakovičových violoncellových koncertů s WDR Sinfonieorchester a Jukkou-Pekkou Sarastem získalo v roce 2021 cenu ICMA. Obdržel i několik dalších ocenění a jeho nahrávka violoncellového koncertu Unsuk Chin, vydaná společností Deutsche Grammophon, získala cenu BBC Music Magazine Award a v roce 2015 se dostala do užšího výběru na cenu Gramophone Award.
V uplynulé sezóně vystoupil jako Artist in Focus na SchumannFestu v Düsseldorfu. Od srpna 2025 je také uměleckým ředitelem Young Euro Classic Festival po boku skladatele Mathiase Hinkeho. Vášnivě se věnuje osvětě a sdílí své zkušenosti a talent s publikem ve školách, nemocnicích a také zařízeních pro mladistvé delikventy.
Hraje na violoncello Matteo Gofrilleri z roku 1710.

Ingo Metzmacher byl v letech 1997 až 2005 hudebním ředitelem Státní opery v Hamburku, šéfdirigentem Nizozemské národní opery (2005–2007) a poté šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Německého symfonického orchestru v Berlíně (2007–2010). V letech 2016 až 2025 působil jako umělecký ředitel KunstFestSpiele Herrenhausen v Hannoveru.
V uplynulé sezóně absolvoval mj. páté turné s Gustav Mahler Jugendorchester, řídil koncerty Gewandhausorchestru, Orquesta Sinfonica de RTVE, Wiener Symphoniker, SWR Symphonieorchester, NDR Elbphilharmonie Orchester a Arménského národního filharmonického orchestru. Dirigoval světové premiéry oper Il nome della rosa Francesca Filideiho v Teatro alla Scala a …heraus in Luft und Licht… Georga Friedricha Haase s Klangforum Wien a také koncerty České filharmonie a Mládežnického orchestru České filharmonie v rámci festivalu Dvořákova Praha. Letos v květnu a v červnu se pod jeho uměleckým vedením uskutečnil desátý a zároveň poslední ročník KunstFestSpiele Herrenhausen a v červenci pak dirigoval operu Das Floß der Medusa Hanse Wernera Henzeho s ORF Radio-Symphonieorchester Wien na zahajovacím večeru Salcburského festivalu.
K vrcholům posledních sezón patří nové inscenace Rihmovy opery Dobytí Mexika, OEdipe E. Eunescua, Intolleranza 1960 L. Nona a Verdiho Falstaffa v rámci Salzburger Festspiele, dále Straussovy Salome během Festivalu d‘Aix-en-Provence, Enescuova OEdipe a Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Paříži, Braunfelsových Ptáků v Bayerische Staatsoper a nejnověji Magnardovy opery s názvem Guercœur v Opéra national du Rhin. Kromě toho dirigoval Cleveland Orchestra, Wiener Philharmoniker, Orchestre Philharmonique de Radio France, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Filharmonii Oslo, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Helsinskou filharmonii nebo Ensemble Modern.
Na KunstFestSpiele Herrenhausen spojil NDR Radiophilharmonie s řadou regionálních sborů, aby společně provedli Schönbergovy Gurre-Lieder, Berliozovo Requiem, Mahlerovu Symfonii č. 8 a Bernsteinovu Mši a se souborem Ensemble Modern zde uvedl světovou premiéru opusu rwh 1-4 Marka Andrého.