PROGRAM

Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu Má vlast             12´

Ludwig van Beethoven
Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37   35´
Allegro con brio
Largo
Rondo: Allegro

ÚČINKUJÍCÍ

Lukáš Vondráček – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Lawrence Foster – dirigent

Cyklus šesti symfonických básní Má vlast (1874–1879) patří spolu s operou Libuše (1872) ke svrchovaným symbolům české hudby. Jejich autor, Bedřich Smetana (1824–1884), byl při vzniku těchto děl inspirován tématy, jež v druhé polovině 19. století výrazně utkvěla v povědomí české veřejnosti a která hrála symbolickou úlohu při formování českého národního vědomí a později i při budování české státnosti. V Mé vlasti nacházíme hned tři roviny těchto národních symbolů. Jde jednak o rovinu mytologickou, jež se nejvýrazněji projevuje v symfonických básních Vyšehrad a Šárka, dále o plán krajinné krásy, který nacházíme v částech Vltava a Z českých luhů a hájů, a třetí rovinou jsou historicko-politické motivy, jež zaznívají v závěrečných symfonických básních Tábor a Blaník.

Při volbě formy díla byl Bedřich Smetana inspirován tvorbou maďarsko-německého skladatele Ference Liszta, jehož považujeme za „vynálezce“ symfonické básně. Liszt i jeho pokračovatelé chápali tento novátorský útvar jako jednovětou orchestrální skladbu, jež sleduje předem daný program; takové dílo tedy pomocí hudebních výrazových prostředků líčí určitý příběh, přírodní scenérii nebo kupříkladu duševní rozpoložení člověka. Smetana se s Lisztem setkal v Praze roku 1856 a od té doby s ním udržoval přátelské kontakty. Téhož roku odjel náš národní skladatel do švédského Göteborgu, kde postupně vznikly jeho první symfonické básně Richard III. (1858), Valdštýnův tábor (1858) a Hakon Jarl (1860).

V přístupu k mimohudebnímu obsahu symfonických básní však nacházíme mezi Lisztem a Smetanou určitý rozdíl. Liszt měl před započetím kompozice přesně formulovaný program ve formě slovního výkladu, s nímž měl být posluchač seznámen ještě před zazněním samotné hudby. Mimohudební souvislosti u něj tedy konkrétně vedou posluchače přesně tím směrem, kterým se ubíral i skladatel při komponování díla. Smetana naproti tomu svůj program před započetím kompozice nikdy verbálně nevyjádřil; mnohdy mu stačilo opatřit skladbu pouze nehudebním titulem, čímž dával posluchači větší volnost pro rozlet jeho fantazie.

Idea napsání prvních dvou částí Mé vlasti vznikla dva roky před Smetanovým ohluchnutím, tedy v roce 1872, kdy komponoval Libuši. Oba oddíly koncipoval jako nerozlučnou dvojici s pevnou obsahovou i hudební spojitostí. Vyšehrad i Vltavu dokončil v roce 1874. O části inspirované českou řekou, která zazní na dnešním koncertu, napsal: „Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, chladná a teplá Vltava (skladatel zřejmě oba praménky v díle vyjádřil v opačném pořadí), spojení obou potůčků do jednoho proudu, pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři luny rej rusalek; na blízkých skalách vypínají se pyšné hrady, zámky a zříceniny; Vltava víří v proudech Svatojánských; teče v širokém tahu dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátním toku svém v Labi.“

Jak vidno, sám Bedřich Smetana ze svých mimohudebních inspirací mnoho neprozradil. Přesto je zřejmé, že při kompozici sledoval mnohem konkrétnější obrazové představy. Detailní obsahové rozbory Mé vlasti, které známe, jsou většinou dílem subjektivní interpretace pozdějších Smetanových vykladačů, jež pravděpodobně ani netlumočí původní skladatelův záměr. Vznikly zejména vlivem tlaku nakladatelů a posluchačů, kteří se u tvůrce díla dovolávali zveřejnění přesných obsahových souvislostí. Formálně bývá Vltava charakterizována jako velké rondo s tanečním intermezzem (polka na vesnických slavnostech), přičemž první polovina vracejícího se „refrénu“ je mollovou verzí lidové písně Kočka leze dírou.

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) přikročil ke kompozici Klavírního koncertu č. 3 c moll op. 37 v době, kdy prožíval vážnou duševní krizi, jelikož mu byla čtyři roky předtím diagnostikována porucha sluchu a jeho zdravotní problémy se stále zhoršovaly. Tyto potíže mu později zcela zabránily v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění a také mu velmi znesnadňovaly společenský život. Výrok lékařů byl jasný: choroba je nevyléčitelná a dříve či později povede k celkové ztrátě sluchu. Podobný verdikt je zdrcující pro každého člověka; pro muzikanta je to pak naprostá tragédie. V říjnu 1802 napsal Beethoven svým bratrům velmi emotivní dopis, který zakončil slovy: „Dokonáno jest – s radostí spěchám smrti v ústrety. Objeví-li se dříve, než budu mít ještě příležitost rozvinout všechny své umělecké schopnosti, tak mi to i vzdor mému krutému osudu přijde ještě příliš brzo, a přál bych si ji přece jen později. Než i pak jsem spokojen: což mne nevysvobodí z mých nekonečných útrap? – Přijď tedy, smrti, jak míníš: kráčím Ti zmužile vstříc. – Žijte blaze a nezapomeňte na mne docela v mé smrti. Zasloužil jsem si toho od Vás, neboť jsem na Vás ve svém životě často myslil, abych Vás učinil šťastnými; staň se!“ Smrt si však naštěstí pro skladatele přišla až za dlouhých 25 let. Svou hluchotu statečně snášel a naučil se s ní žít i tvořit. Dopis Beethovenovým bratrům vstoupil do dějin pod názvem Heiligenstadtská závěť. Označení je odvozeno od jména vesnice, ve které tehdy skladatel pobýval.

Nedlouho poté dokončil svůj Třetí klavírní koncert. Z celkem pěti Beethovenových koncertantních děl pro klavír je tento jediný v mollové tónině. Skladba má logickou stavbu připomínající symfonii a její sólový part je oproštěn od vyprázdněné virtuozity. Dlouhý orchestrální úvod, který zabírá téměř čtvrtinu první věty Allegro con brio, nese typické znaky beethovenovského heroismu. Sólový nástroj pak přednese kontrastní lyrické téma. V dalším průběhu této sonátově vystavěné části vede klavír s jednotlivými nástrojovými skupinami orchestru dialog v podobě výměny úderných motivů. Sólová kadence naplněná rychlými běhy a trylky ve vysokých polohách ústí v reprízu úvodního zpěvného tématu a první věta končí podobně jako začala – rázně, odhodlaně a pateticky. Zasněnou druhou část Largo naopak zahajuje sólový nástroj. Tato věta má místy charakter třídobého tance a oproti první části vyznívá vyrovnaně a smířlivě. Hravá nálada závěrečného ronda v tempu Allegro ani celkově optimistické završení koncertu ničím nenasvědčuje tomu, že by jeho autor právě prožíval jedno z nejtěžších období svého života. Mimo jiné i v tomto tkví mimořádná síla Beethovenovy osobnosti a jeho hudby.

Světová premiéra Třetího klavírního koncertu se uskutečnila 5. dubna 1803 v Divadle na Vídeňce se skladatelem u klavíru; součástí večera byly i další Beethovenovy žhavé novinky – Druhá symfonie a oratorium Kristus na hoře Olivetské.

Petr Ch. Kalina

Během své více než dvě desetiletí trvající kariéry Lukáš Vondráček, nesporný vítěz Grand Prix z Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty 2016, procestoval svět a vystupoval s předními orchestry, jakými jsou Philadelphia Orchestra, Boston Symphony, Cleveland Orchestra, Chicago Symphony, Baltimore Symphony, Los Angeles Philharmonic, Sydney Symphony, West Australian Symphony, Tokyo Metropolitan, Česká filharmonie, Varšavská filharmonie, Frankfurt Radio Symphony, Dresden Philharmonic, Bamberg Symphony, Lucerne Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, London Symphony a Oslo Philharmonic. Často spolupracuje s dirigenty, jakými jsou Jakub Hrůša, Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach, Klaus Mäkelä, Michael Tilson Thomas, Giancarlo Guerrero, Manfred Honeck, Xian Zhang, Pietari Inkinen, Vasily Petrenko a Stéphane Den?ve, dirigentkou Marin Alsop a mnoha dalšími.

S recitály vystoupil v hamburské Elbphilharmonie, bruselském Flagey, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu, amsterdamském Concertgebouw a na renomovaných festivalech, jako je Menuhin Festival Gstaad, Edinburský mezinárodní festival, Chopin and his Europe, Le Piano Symphonique v KKL, PianoEspoo ve Finsku, Pražské jaro a Lille Piano Festival.

Mezi vrcholy sezóny 2025/26 patří jeho spolupráce s Torontským symfonickým orchestrem pod taktovkou Elima Chana, Belgickým národním orchestrem pod taktovkou Antonyho Hermuse, Bruselskou filharmonií pod vedením Kazushi Ona, Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem řízeným dirigentkou Marin Alsop a Západoaustralským symfonickým orchestrem s dirigentem Asherem Fischem, kde uvedl celý cyklus Beethovenových klavírních koncertů. Mezi další spolupráce s orchestry v této sezóně patří spolupráce s orchestrem opery v Malmö, Slovinským symfonickým orchestrem RTVE, Rumunským národním rozhlasovým orchestrem a Janáčkovou filharmonií. K recitálům v této sezóně se mimo jiné řadí jeho návrat do Carnegie Hall (Zankel Hall) v New Yorku.

Ve čtyřech letech vystoupil poprvé veřejně, jako patnáctiletý v roce 2002 debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym, potom v roce 2003 následovalo velké turné po USA. Jeho přirozená a sebevědomá muzikálnost a pozoruhodná technika jsou již dlouho znakem  tohoto nadaného a zralého hudebníka. Celosvětového uznání dosáhl díky mnoha mezinárodním oceněním, zejména prvním cenám z mezinárodních klavírních soutěží v Hilton Head a San Marinu a z Mezinárodní klavírní soutěže Unisa v Pretorii v Jižní Africe, a také ceně poroty Raymonda E. Bucka z Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna v roce 2009. Získal umělecký diplom na bostonské konzervatoři New England pod vedením Hung-Kuan Chena, kterou v roce 2012 absolvoval s vyznamenáním.

Lawrence Foster je známý svými strhujícími a expresivními výkony v širokém spektru repertoáru a těší se významné mezinárodní kariéře zahrnující USA, Evropu a Asii. Uznáván jako jeden z nejvýznamnějších dirigentů Enescuovy hudby, je oslavován pro svou věrnost partituře a hlubokou uměleckou oddanost: „Lawrence Foster, jako by byl na tuto planetu poslán, aby dirigoval Enescuovu hudbu. Rozumí každé technické nuanci a každému expresivnímu zvratu.“ – The Telegraph.

V sezóně 2025/26 přijal angažmá mimo jiné u Londýnské filharmonie po boku Evgenyho Kissina, u Královské liverpoolské filharmonie, Filharmonie George Enescu v Bukurešti, Orchestru NCPA v Číně, absolvuje turné po Polsku s Janáčkovou filharmonií a další. Vrátí se také k Polskému národnímu rozhlasovému symfonickému orchestru, Filharmonickému orchestru Marseille a Filharmonickému orchestru Monte Carlo. Po svém působení ve funkci hudebního ředitele Opéry v Marseille a uměleckého ředitele a šéfdirigenta Polského národního rozhlasového symfonického orchestru je i nadále žádaný pro operní i symfonické programy. K jeho nedávným i nadcházejícím spolupracím patří uvedení děl Brahmse, Prokofjeva, Enescua, Coplanda, Korngolda, Kurta Weilla, Beethovena, Strausse, Čajkovského, Mozarta, Mahlera, Berga a Pendereckého s orchestry, jakými jsou Bruckner Orchester Linz, Würth Philharmonic Orchestra a Záhřebská filharmonie, a to kromě jeho pravidelné spolupráce s Opérou Marseille a Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem. Foster, dlouholetá a ikonická osobnost světa klasické hudby, získal v roce 1966 Koussevitzkého cenu v Tanglewoodu, stal se asistentem dirigenta Zubina Mehty v Los Angeles Philharmonic a v roce 1969 hlavním hostujícím dirigentem Royal Philharmonic Orchestra. Od té doby zastával hudební pozice v Houston Symphony, Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Orchestre de Chambre de Lausanne, Orquestra Simf?nica de Barcelona i Nacional de Catalunya, Gulbenkian Orchestra, Orchestre Philharmonique de Montpellier a v Aspen Music Festival and School a mnoha dalších.

Je obzvláště ceněn jako interpret děl George Enescua a také provedl komplexní průzkum komerčních nahrávek Enescuovy hudby. V letech 1998 až 2001 působil jako umělecký ředitel Festivalu George Enescua, čímž znovu po pádu komunismu otevřel brány této velké kulturní události v Rumunsku. V roce 2023 byl vyznamenán rumunským Národním řádem za zásluhy, uděleným za jeho přínos rumunské kultuře a propagaci hudby Enescua.

Díky mimořádně široké a uznáníhodné diskografii se etabloval jako jeden z nejvýraznějších dirigentů současnosti. Ujal se děl napříč symfonickým, koncertním a operním repertoárem a získal mnohá ocenění. Jeho nahrávka Enescuova Oidipa (EMI) získala Grand Prix du Disque od Académie Charles Cros ve Francii.

V posledních letech intenzivně nahrával pro Pentatone, včetně Schumannových symfonií, orchestrálních děl Kodálye, Bartóka a Ligetiho, stejně jako koncertů Brucha, Korngolda, Rachmaninova, Griega a Chopina ve spolupráci s předními sólisty. Mezi jeho operní projekty pro Pentatone patří mimo jiné Othello, Madama Butterfly, Netopýr a Děvče ze Západu.