PROGRAM

Leoš Janáček

Předehra a Pantomima z opery Příhody lišky Bystroušky, I/9   (7´)

Jean Sibelius

Koncert d moll pro housle a orchestr op. 47   (32´)

     Allegro moderato

     Adagio di molto

     Allegro, ma non tanto

ÚČINKUJÍCÍ

Jennifer Pike – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent

Hukvaldský rodák Leoš Janáček (1854–1928) ve své tvůrčí činnosti postupně dospěl k několika podstatným prvkům, ke kterým se pravidelně vracel. Příhody lišky Bystroušky (1922–23), jež otevírají finální trojici jeho oper, jsou průsečíkem tří jeho témat. Prvním je příroda. Chápal ji komplexně jako emoční záležitost, duševní relaxaci, estetický vzor i zcela věcně jako zdroj četných hudebních podnětů. „Lesy hukvaldské“ ještě jako jedenáctiletý chlapec proti své vůli mění za neméně čarovné severní okolí Brna, tedy Vranovsko, Bílovicko a Křtinsko, nával aktivit jej však spíše přesměruje do městského parku v Lužánkách. Jakmile to však kariéra, profesní status a množící se úspěchy dovolí, utíká se Janáček častěji do lůna přírody, vedle Brněnska též do okolí Luhačovic a samozřejmě především domů, na Hukvaldy, kde odkoupil domek po svém bratru Františkovi, po zbytek života zde pravidelně odpočíval a prožil zde v plném zdraví i pár posledních šťastných dovolenkových dní v srpnu 1928, než si uhnal zápal plic a pár kilometrů odsud v sanatoriu na Fifejdách umírá. Když v roce 1916 po úspěšné pražské premiéře Její pastorkyně dostává čestné občanství Hukvald, poděkuje se obecnímu výboru se svojí typickou poetickou přímočarostí: „Vždyť víte, že s celou duší lnu k těm našim chaloupkám, k těm lesům, ku všemu jak to leží a běží pod Hukvaldy!“ Bystroušku lze z posluchačského hlediska brát i jako impresionistickou fresku, sled fantazií při bloumání přírodními scenériemi.

Druhým „Bystrouščiným“ tématem je satira a komedie. Janáčkův smysl pro humor je střízlivý, poetický, hledá realistické situace, zbytečně nepřehání. Zůstává k lidem laskavý, dokáže ale i nacházet nové humorné situace nad rámec už tak nebývale „praštěné“ Těsnohlídkovy předlohy. Je vlastně překvapivé, že augustiniánskou intelektuální vážností odkojený Janáček, který se jen tak něčemu nesmál, postavil na komických výstupech čtyři ze svých vrcholných oper, přičemž jeho komika má pokaždé jiné parametry: bizarní strojené promluvy v Osudu, směšná vznešenost postav v Broučkovi, prostupování zvířecího a lidského světa v Bystroušce a společenský sitcom v Makropulos.

Třetí typicky janáčkovský vklad do Bystroušky těžko pojmenovat, spojuje hloubku emočních aspektů lidství: lásku, víru, souznění, smíření, každý v osobitém podání Janáčkova ducha. V této opeře jde o koloběh zrození, života a smrti, ne však jako počátku a konce, nýbrž jako jednoho nepřerušeného toku života, který je poháněn láskou v mnoha roztodivných polohách.

Nebylo by úplně seriózní srovnávat Janáčka s Wagnerem, nicméně ve své šesté a sedmé opeře, tedy v Káti Kabanové a právě v Bystroušce, je orchestr nejen součástí dramatu, nýbrž často dokonce samostatným nositelem děje včetně jeho zvratů, a to díky nezvykle obsáhlým orchestrálním mezihrám. „Bystrouščina“ předehra je neokázalá, spojuje ale všechny uvedené aspekty opery, a to v dramatickém detailu, nikoliv staticky ani schematicky – v tom se Janáčkův impresionismus liší od Debussyho. V Pantomimě osamocená Bystrouška v lese vyspívá, mění se z dítěte v ženu a uvědomuje si nové aspekty krásy života všude okolo i uvnitř sebe.

Hudební kultura Finska měla v moderní historii v mnoha ohledech podobný osud jako naše, česká. Země byla až do roku 1809 pod stálou nadvládou Švédů, poté přešla jako velkovévodství pod ochranná křídla carské Rusi. Samostatnosti se Finové dočkali o pouhý rok později než Čechoslováci a stejně jako u nás byl i finský památný rok 1919 výsledkem národního uvědomění v 19. století. Ač má finské lidové umění staré kořeny, umělá hudební kultura vzniká až od poloviny 19. století, kdy do Finska pronikají ideje romantismu.

Aby nebylo podobností málo, připomeňme, že otec finské národní hudby Jean (původně Johan) Julius Christian Sibelius (1865–1957), stejně jako náš Bedřich Smetana, až do dospělosti příliš nevládl svou rodnou řečí, přestože od jedenácti let navštěvoval vůbec první základní školu vyučující ve finštině. Talentovaný skladatel byl rovněž zdatným houslistou a dlouho odkládal jednoznačné rozhodnutí, zda se vydat na dráhu sólisty, nebo komponisty. Rozhodnutí mu usnadnil velký úspěch jeho raných skladeb, který se dostavil nečekaně po jeho neúspěšném pokusu o studium práv a po dvou jednoletých studijních pobytech (nyní již čistě hudebních) v Berlíně resp. ve Vídni (zde byl jeho významným učitelem Karl Goldmark). Skladatel celý život čerpá inspiraci z „Kalevaly“, finského národního eposu sestaveného z karelských run roku 1849 jazykozpytcem a folkloristou Eliasem Lönnrotem. Takřka posvátný význam, jaký měla pro Finy Kalevala, ukazuje jistou podobnost s tím, jakou inspirací byly pro české obrozence Hankovy podvrhy rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (čerpá z nich například Smetanova Libuše), ovšem s tím rozdílem, že Lönnrot ve svém nadšení ctil pravidla hry. Jako kolega a blízký tvůrce přijíždí roku 1901 Sibelius do Prahy, kde se setkává s Antonínem Dvořákem. Především Legendy o Lemminkäinenovi (1895) vedly v roce 1897 finský senát k rozhodnutí přidělit tehdy již uctívanému zakladateli národní hudby Finů drobnou, avšak doživotní penzi. Roku 1904 si nechává postavit dům se zahradou v Järvenpää, kde žije až do své smrti v roce 1957.

Přestože by se mohlo zdát, že hmotně zajištěný skladatel byl od té doby ušetřen všech potíží, opak je pravdou. Začátkem dvacátých let se totiž světu zdá být Sibeliův romantický národně zabarvený styl za zenitem. Jemu samotnému naopak nebyly snahy pařížské Šestky, Stravinského ani Schönberga vůbec po chuti. Přes nesporné úspěchy a slávu, kterých se skladatel dočkal zejména ve Velké Británii, uzavírá roku 1925 své dílo symfonickou básní Tapiola a nic z jeho pozdějších děl se nedochovalo. Přesto lze bez nadsázky označit jeho odkaz za impozantní; zejména sedmi symfoniemi, nesčetnými symfonickými básněmi a typem drsné severské lyriky, který se mu podařilo věrně přetlumočit do hudby, zůstává Sibelius jednou z vůdčích postav tzv. národních skladatelských škol. Hudební řečí je Sibelius z našich skladatelů nejbližší Vítězslavu Novákovi (1870–1949).

Období, kdy Sibelius tvořil svůj jediný Houslový koncert d moll op. 47 (1903, rev. 1905), pro něj bylo dosti turbulentní. Dluhy, které míval kvůli svému nákladnému životnímu stylu často, v této době rostou velkým tempem a ruku v ruce s tím přicházejí také problémy s alkoholem. Skladatel se v tomto svém díle zcela oddává opojení onou drsnou severskou duší a prezentuje svůj nezaměnitelný tvůrčí rukopis. Premiéra koncertu se odehrála v říjnu 1905 v Berlíně, kde pod taktovkou Richarda Strausse přednesl sólový part český houslista Karel Halíř.

Na koncertantní skladbu předepisuje Sibelius poměrně velké a rozmanité nástrojové obsazení, role orchestru však není „silová“, nýbrž lyrická s důrazem na pestrou paletu barev. První věta je zhruba stejně dlouhá jako zbylé dvě dohromady. Překvapí sólovou kadencí nedlouho po začátku. Temně melancholický charakter, který je pro hudbu koncertu určující od prvních tónů, si představivost posluchačova snadno spojí s atmosférou skandinávské přírody. Srovnání s Bystrouškou ukazuje, nakolik vzdálené si mohou být dva nanejvýš sugestivní obrazy přírody. Elegicky laděná věta druhá je lyrickým adagiem s kontrastním středním dílem. Nejhybnější částí s tanečními rysy je třetí věta. Bicí sekce přináší pestrou paletu nepravidelných divokých rytmů, které však působí radostně a ani zde hudba neztrácí nic ze svého národního koloritu.

„Pike se ponořuje do podstaty hudby, aby vyjádřila její charakteristické emocionální rysy.“ The Telegraph

Jennifer Pike, proslulá svým jedinečným uměleckým projevem a přesvědčivým vhledem do hudby od baroka až po současnost, se etablovala jako jedna z nejzajímavějších instrumentalistek současnosti.

První mezinárodní uznání získala v roce 2002, kdy se ve 12 letech stala nejmladší vítězkou ceny BBC Young Musician of the Year a nejmladší držitelkou hlavní ceny v Menuhin International Violin Competition. V 15 letech debutovala s velkým úspěchem na BBC Proms a Wigmore Hall a mezi její četné následné koncerty na Proms patří i vystoupení jako „featured artist“ v roce 2009. Byla přizvána mezi  BBC New Generation Artist (2008–2010), získala první cenu International London Music Masters Award a stala se jedinou klasickou umělkyní, která kdy vyhrála cenu South Bank Show/Times Breakthrough Award.

Hojně vystupuje jako sólistka s významnými orchestry po celém světě, k nimž patří koncerty se všemi orchestry BBC, Londýnskou filharmonií, Philharmonia, Symfonickým orchestrem města Birminghamu, Královskou liverpoolskou filharmonií, Hallé, Bruselskou filharmonií, Drážďanskou filharmonií, Curyšským komorním orchestrem, Štrasburskou filharmonií, Osloskou filharmonií, Tamperskou filharmonií, Malmöskou filharmonií, Královskou stockholmskou filharmonií, Pražským symfonickým orchestrem, Českým národním symfonickým orchestrem, Aucklandskou filharmonií, Singapurským symfonickým orchestrem, Tokijským symfonickým orchestrem a Nagojskou filharmonií. Vystupovala jako hostující dirigentka s BBC Philharmonic a Manchester Camerata. Debutovala v Carnegie Hall se skladbou Vaughana Williamse The Lark Ascending s Komorním orchestrem New Yorku nahranou pro společnost Naxos.

Mezi významné dirigenty, s nimiž spolupracovala, patří Jiří Bělohlávek, Martyn Brabbins, Sir Mark Elder, James Gaffigan, Richard Hickox, Christopher Hogwood, Andris Nelsons, Sir Roger Norrington, Michael Sanderling, Jukka Pekka Saraste, Leif Segerstam, Tugan Sokhiev, John Storg?rds nebo Mark Wigglesworth.

Jako recitálová a komorní hudebnice spolupracovala s umělci, jakými jsou Anne Sophie Mutter, Nikolaj Znaider, Adrian Brendel, Nicolas Altstaedt, Maxim Rysanov, Ben Johnson, Igor Levit, Martin Roscoe, Tom Poster, Ayaan a Amaan Ali Bangashovi a Mahan Esfahani. V roce 2016 byla série jejích recitálů v LSO St Luke’s vysílána stanicí BBC Radio 3. Pravidelně vystupuje ve Wigmore Hall a v roce 2017 kurátorsky připravila a provedla během jednoho dne tři recitály věnované polské hudbě, včetně děl speciálně objednaných. V lednu 2019 nahrála CD s houslovými díly polských autorů pro společnost Chandos, který byl kritikou velmi pozitivně hodnocen.

Je nadšenou propagátorkou nové hudby a nechala si napsat mnoho děl, včetně Houslového koncertu Haflidi Hallgrimssonové, který premiérovala se Skotským komorním orchestrem, skladby Scény z říše divů Charlotte Brayové, kterou uvedla poprvé s Londýnskou filharmonií v Royal Festival Hall nebo Houslového koncertu a Sonatiny pro sólové housle Andrewa Schultze.

Její uznávaná diskografie pro společnosti Chandos, Sony a ABC obsahuje mj. Sibeliův Houslový koncert s Bergenskou filharmonií a Sirem Andrewem Davisem, Houslový koncert Miklóse Rózsy s BBC Philharmonic a Rumonem Gambou, Bachovy skladby se Sinfoniettou Cracovia a Schultzova díla s Tasmánským symfonickým orchestrem. Nedávno nahrála Mendelssohnův Houslový koncert se Symfonickým orchestrem města Birminghamu a dirigentem Edwardem Gardnerem pro Chandos. Toto CD je ceněno pro „její vrozenou muzikálnost a precizní techniku“.

Byla oslovena, aby se stala ambasadorkou Prince’s Trust and Foundation for Children and the Arts a je patronkou Lord Mayor’s City Music Foundation.

Hraje na housle 1731 Antonio Stradivarius.

Díky svému nezaměnitelnému uměleckému rukopisu se Daniel Raiskin stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápadně koncipovaných programech rozvinul široký repertoár přesahující rámec hlavního proudu. Vyrůstal jako syn renomovaného muzikologa v Sankt Peterburgu. V rodném městě navštěvoval slavnou konzervatoř, poté Rusko opustil a ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. K jeho nasměrování na dirigentskou dráhu jej inspirovala zejména osobnost vynikajícího pedagoga L. Savicha, jakož i mistrovské kurzy slavných dirigentů, jakými jsou M. Jansons, N. Järvi, M. Horvat, W. Nelsson a J. Panula.

V minulosti s Janáčkovou filharmonií pravidelně spolupracoval a orchestr zná velmi dobře. Je také velkým fanouškem hudby Leoše Janáčka. Se zájmem rovněž sleduje výstavbu nového koncertního sálu, kam, jak doufá, se s orchestrem ještě během svého působení v Ostravě přestěhuje. Jeho jmenování bylo oznámeno v květnu 2024 a v současné době působí jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru, přičemž oficiálně se ujme funkce v sezóně 2026/2027. Již nyní však velmi úzce spolupracuje s orchestrem a jeho vedením: plně se podílí na dramaturgii a aktivně se zapojuje do koncertních a nahrávacích projektů.

Během pěti sezón v letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezóny 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent v Orquesta Sinfónica de Tenerife (sezóna 2017/2018), šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi (2005–2016) a šéfdirigent Filharmonie Artura Rubinsteina v Lodži.

Vytrvale se snaží sdílet své znalosti a vášeň pro hudbu s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemí, Polsku a Jihoafrické republice. Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například. E. Ax, R. Buchbinder, C. Crozman, X. de Maistre, R. Fleming, N. Freire, M. Fröst, A. Gerhardt, V. Gluzman, N. Gutman, D. Hope, K. Kriikku, S. Lamsma, L. Lang, D. Lazić, F. Leleux, F. A. Mayer, D. Müller-Schott, O. Mustonen, J. Rachlin, B. Schmid, J. Steckel, A. Vinnitskaya, L. Vondráček a A. Volodin.

V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta se sólistou J. Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií L. Glasse (Cena Dánského rádia) a cyklus koncertů a rapsodií A. Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl (Dux) a CD Prorok Izaiáš s díly A. Tansmana. Se Slovenskou filharmonií nahrál CD s tvorbou P. I. Čajkovského a J. L. Belly, ve spolupráci se společností CPO začal v červnu 2024 nahrávat kompletní cyklus symfonií bratislavského rodáka F. Schmidta.

V současnosti žije nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. S ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které nyní studují na univerzitách v New Yorku a Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.