PROGRAM

Franz Schubert
Klavírní trio č. 1 B dur op. 99 D. 898 (40´)
           Allegro moderato
           Andante un poco mosso
           Scherzo. Allegro
           Rondo. Allegro vivace

/přestávka/

Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní trio a moll op. 50  (50´)

           I. Pezzo elegiaco. Adagio con duolo
           e ben sostenuto.
           Moderato assai. Allegro giusto

           II. A. Tema con variazioni. Andante con moto
           Variazione finale e coda. Allegro risoluto
e con fuoco.
           Andante con moto

ÚČINKUJÍCÍ

Vadim Gluzman – housle
Johannes Moser – violoncello
Andrei Korobeinikov – klavír

Během svého nedlouhého života, který ve 31 letech náhle ukončilo onemocnění břišním tyfem, dospěl Franz Schubert (1797–1828) k originálnímu a průkopnickému hudebnímu slohu, stojícímu na počátku hudebního romantismu. Svou originalitu a uměleckou vyspělost projevil nejen v písňovém žánru, který je středobodem jeho kompozičního odkazu a jímž dosáhl ve vídeňských hudebních kruzích své doby, ale také na poli symfonie a zvláště komorní hudby, největšího respektu.

K vrcholům Schubertovy komorní tvorby patří Klavírní trio č. 1 B dur op. 99 D. 898, jež skladatel vytvořil zhruba rok před svou smrtí. V porovnání s komorními skladbami jeho současníků jsou obě Schubertova klavírní tria, vzniklá v těsné časové blízkosti, mimořádně rozměrná. Uměleckými ambicemi a téměř symfonickou stavbou a stylem jimi Schubert navazuje na vrcholná komorní díla Ludwiga van Beethovena. Vznik Schubertových trií navíc pravděpodobně přímo souvisí s Beethovenovou smrtí. Schubert se totiž zúčastnil jeho pohřbu 29. března 1827 a byl na něm jedním z nosičů čestné pochodně, mimo jiné spolu s houslistou Ignazem Schuppanzighem. Ten jako primárius proslulého smyčcového kvarteta premiéroval poslední Beethovenovy kvartety a také Schubertův Kvartet č. 13 a moll op. 29 „Rosamunde“ D. 804. Setkání se Schuppanzighem, který si vysoce cenil Schubertova skladatelského talentu, bylo pravděpodobně bezprostředním podnětem ke kompozici dvou trií koncipovaných po vzoru Beethovenova posledního Klavírního tria č. 7 B dur op. 97 „Arcivévodského“, jež Schuppan-zigh spolu se svým spoluhráčem z kvarteta, violoncellistou Josephem Linkem, a samotným skladatelem u klavíru premiéroval o 13 let dříve. Obě Schubertova klavírní tria zazněla poprvé v podání Schuppanzigha, Linkeho a klavíristy původem z Prahy Carla Marii von Bockleta 28. ledna 1828 na oslavě zasnoubení Schubertova přítele a podporovatele Josefa von Spauna. Na rozdíl od druhého tria, které se dočkalo v posledních měsících Schubertova života i veřejného provedení a vydání, první trio (pravděpodobně dokončené v pořadí jako druhé) zůstalo zapomenuté a veřejnosti neznámé ještě několik let po skladatelově smrti. Teprve v roce 1836 bylo vydáno tiskem. Následná pochvalná recenze Roberta Schumanna na stránkách jeho lipského časopisu Neue Zeitschrift für Musik stála na počátku etablování tohoto brilantního díla mezi stěžejní kompozice romantické komorní hudby.

Úvodní větu otevírá slunná melodie, jež je převzata ze Schubertovy vlastní písně Des Sangers Habe (Pěvcovo jmění) z roku 1825 i s jejím charakteristickým triolovým doprovodem. Její napětí vůči lyrickému, sentimentálně zasněnému vedlejšímu tématu, je pak hlavním hybným momentem této rozsáhlé sonátové věty. Tyto dvě výrazově kontrastní hudební myšlenky se vzájemně prostupují a procházejí originálními metamorfózami. Následující pomalá věta je něžným milostným duetem smyčcových nástrojů s decentním trojdobým doprovodem klavíru. Její lyrická atmosféra je ve střední části vystřídaná vzrušenou, téměř dramatickou mezihrou, v níž dominuje klavír. Hravé scherzo v sobě spojuje elementy dvou tehdy ve Vídni nejpopulárnějších tanců – ländleru a valčíku. Schubert do něj umně zapracovává také kontrapunktické imitace hlasů. Hlavní téma závěrečného ronda opět vychází ze Schubertovy ranější písně – Skolie z roku 1815. V jednotlivých epizodách ronda Schubert zpracovává tuto prostou, lidově znějící melodii nejprve v sérii variací, posléze jako v regulérním sonátovém provedení, a dává tak svému triu nečekaně výrazově komplexní a umělecky náročné vyvrcholení.

Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) náležel k nejvýraznějším představitelům romantické hudby v Rusku. Na rozdíl od svých současníků z okruhu Mocné hrstky – Musorgského, Rimského-Korsakova, Borodina a dalších, kteří inspiraci nalézali ve svérázné tradici ruského folk-lóru a pravoslavného církevního zpěvu, se Čajkovskij obracel spíše k západním vzorům. Navzdory celoevropskému respektu, který si svými díly vydobyl, celoživotně zápasil s pocitem vlastního osobního i tvůrčího selhání.

Čajkovskij dosáhl největší proslulosti jako autor baletů, jež především řemeslně dokonale naplňují požadavky jevištního žánru, nicméně jeho vrcholná symfonická a komorní díla realizují hlubší a osobnější umělecké záměry a často odrážejí skladatelovy zmiňované vnitřní boje. Čajkovskij do nich vtěloval ústřední programovou ideu své tvorby – lidský život s sebou nese tíhu osudu, s níž se každý musí poprat. To se týká také jeho jediného Klavírního tria a moll op. 50, k jehož vytvoření jej podnítila smrt jeho blízkého přítele a kolegy z moskevské konzervatoře Nikolaje Grigorjeviče Rubinštejna. Myšlenku zkomponovat klavírní trio Čajkovskému vnukla v roce 1880 jeho mecenáška baronka Naděžda Filaretovna von Meck, která mu poskytovala po mnoho let nejen finanční, ale také emocionální podporu. Čajkovskij se tomuto návrhu původně bránil, neboť pociťoval nechuť ke zvukové kombinaci klavíru a sólových smyčcových nástrojů. Teprve poté co jej v březnu roku 1881 zasáhla Rubinštejnova smrt, se rozhodl věnovat památce svého přítele elegické dílo, přičemž k tomuto útvaru přistoupil velmi osobitým způsobem. Do tria začlenil originální instrumentační postupy a vtiskl mu netradiční dvoudílnou stavbu. Při prvních soukromých a posléze i veřejných provedeních dílo hrála trojice předních virtuosů, společných přátel Čajkovského a Rubinštejna a rovněž profesorů moskevské konzervatoře – klavírista (a respektovaný skladatel) Sergej Ivanovič Tanějev, český houslista Jan Hřímalý a německý violoncellista Wilhelm Fitzenhagen.

První, sonátovou, větu otevírá vzrušeně tragická širokodechá melodie, k níž se přimyká úsečné, zádumčivé téma vedlejší. S tímto tematickým materiálem kontrastuje třetí hudební motiv vyjadřující vnitřní odhodlání, který pak do značné míry determinuje charakter provedení, jež po temné expozici přináší spíše útěšnou náladu. Na závěr se vrací úvodní melodie, tentokrát v klidném, ale melancholickém hávu. Druhá část tria je koncipována jako variace na prosté téma inspirované ruskou lidovou melodikou. Jednotlivé výrazově a kompozičním stylem či žánrem kontrastující variace jsou holdem rozkošatělé a všestranné Rubinštejnovy hudební osobnosti. Nalezneme zde mimo jiné scherzo, valčík, fanfáru, fugu, nokturno, mazurku či romanci. Samostatná závěrečná variace je monumentální apoteózou, do jejíž cody vplynou vedlejší hudební témata z první věty. Jásavou atmosféru v závěru zastaví návrat vášnivé tragické melodie z úvodu skladby, která následně v podobě smutečního pochodu završuje celé dílo.

Vadim Gluzman, všeobecně uznávaný mezi dnešními špičkovými umělci, vdechuje nový život a vášeň zlaté éře houslové tradice 19. a 20. století. Jeho široký repertoár zahrnuje i novou hudbu a jeho vystoupení jsou slyšet po celém světě prostřednictvím živých přenosů, vysílání a působivého seznamu oceněných nahrávek u labelů BIS, Platoon a EuroArts.

Izraelský houslista vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty, včetně Tugana Sochieva s Berlínskou filharmonií, Bostonským symfonickým orchestrem, Bavorským rozhlasovým orchestrem a Orchestre de Paris; Neeme Järviho s Chicagským symfonickým orchestrem a Londýnskou filharmonií; Riccarda Chaillyho s Královským orchestrem Concertgebouw a orchestrem Gewandhaus, Santtu-Matiase Rouvaliho s Göteborským symfonickým orchestrem a Orchestrem Philharmonia, stejně jako s Clevelandským orchestrem pod taktovkou Hannua Lintua a Michaila Jurowského. Pravidelně koncertuje v Ravinii, Tanglewoodu, BBC Proms, Grant Parku a na festivalu North Shore Chamber Music Festival, který v roce 2011 založil.

V sezóně 2025/26 absolvuje vystoupení s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Izraelskou filharmonií, Soulskou filharmonií, NDR Elbphilharmonie a NDR Radio Philharmonie, a také se symfonickými orchestry Seattlu, Utahu a Severní Karolíny. Je součástí Tria Gluzman, Moser, Korobeinikov a nadále hraje s komorním orchestrem ProMusica v Columbusu ve státě Ohio, kde působí jako kreativní ředitel a hlavní hostující umělec.

Premiéroval díla Sofie Gubaiduliny, Erkki-Svena Tüüra, Moritze Eggerta, Giyi Kancheliho, Eleny Firsové, Pēterise Vaskse, Michaela Daughertyho a Lery Auerbach. V roce 2025 nastoupil do funkce uměleckého ředitele festivalu Music in the Mountains v Durangu v Coloradu.

Mezi ocenění za rozsáhlou diskografii patří Diapason d‘Or roku, výběr editora časopisu Gramophone, cena Choc de Classica časopisu Classica a cena Disk měsíce od The Strad, BBC Music Magazine a ClassicFM. Je významným rezidenčním umělcem na Peabodyho konzervatoři, kde učí vybranou skupinu mladých houslistů.

Hraje na mimořádný nástroj Stradivariho z roku 1690 „ex-Leopold Auer“, zapůjčený Stradivariho společností v Chicagu.

Německo-kanadský violoncellista Johannes Moser, kterého časopis Gramophone Magazine označil za „jednoho z nejlepších v galerii mladých virtuózních violoncellistů“, vystupoval s předními světovými orchestry, jakými jsou Berlínští filharmonici, Newyorská filharmonie, Los Angeles Philharmonic, Chicago Symphony, BBC Philharmonic v rámci Proms, Londýnský symfonický orchestr, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Koninklijk Concertgebouworkest, Tonhalle Orchestra Zurich, Tokijský symfonický orchestr NHK, orchestry Filadelfie a Clevelandu s předními dirigenty, včetně Riccarda Mutiho, Lorina Maazela, Marisse Jansonse, Valerije Ger-gijeva, Zubina Mehty, Vladimira Jurowského, Franze Welsera-Mösta, Christiana Thielemanna, Pierra Bouleze, Paava Järviho, Semjona Byčkova, Yannicka Nézeta-Séguina či Gustava Dudamela.

Mezi jeho nahrávkami najdeme koncerty Dvořáka, Lala, Elgara, Lutosławského, Dutilleuxe, Čajkovského, Thomase Olesena a Fabrice Bollona (elektrické violoncello), které mu vynesly prestižní ceny (Preis der Deutschen Schallplattenkritik a Diapason d‘Or). V roce 2022 vydal u labelu Platoon velmi inovativní album, které obsahuje šest nových zakázek pro elektrické violoncello a také vícevrstvé aranžmá skladeb pro violoncellový soubor využívající revoluční novou audio technologii DOLBY ATMOS. Britský měsíčník pro klasickou hudbu The Strad k tomu uvedl: „…není pochyb o Moserově ambicích ani o naprostém elánu, s nímž to všechno zvládá…“ Alone Together je jedno z prvních alb klasické hudby, které v takové míře využívá vícestopé nahrávání.

V uplynulé sezóně uvedl ve světové premiéře Koncert pro violoncello a orchestr Anny Thorvaldsdottirové se Sanfranciským symfonickým orchestrem pod taktovkou Dalii Stasevské, debutoval s Detroitským symfonickým orchestrem a dirigentem Alpeshem Chauhanem a se Sydneyským symfonickým orchestrem a Kirillem Petrenkem absolvoval čtyři koncerty v Sydney Opera House. Vrátil se rovněž k Chicagskému symfonickému orchestru s Lutosławského koncertem.

V Evropě se představil s Deutsches Sinfonieorchester Berlin (Poschner) a Koncertem pro violoncello a orchestr Philippa Maintze „Upon a moment‘s shallow rim“, se Sinfonica de Galicia (Rakitina) se skladbou Detleva Glanerta a také s Malmö Symphony Orchestra na Malmo Live (Gabel) s Dvořákovým koncertem. Vydal se také na turné po Belgii se Symfonieorkest Vlaanderen (Koncz) a Elgarovým Violoncellovým koncertem a vystoupil na festivalu Kissinger Sommer s Orchestre Philharmonique Royal de Liège (Bringuier).

Je nadšeným hráčem komorní hudby. Vystupoval s Emanuelem Axem, Joshuou Bellem, Jonathanem Bissem, Jamesem Ehnesem, Vadimem Gluzmanem, Leonidasem Kavakosem, Midori, Menahemem Presslerem a Jevgenijem Sudbinem. Je také pravidelným účastníkem festivalů, včetně festivalů ve Verbieru, Schleswig-Holsteinu, Gstaadu a Kissingeru, Mehta Chamber Music Festival a hudebních festivalů v Coloradu, Seattlu a Brevardu.

Známá je jeho snaha o rozšíření dosahu klasické hudby a také jeho vášeň pro novou hudbu, v poslední době se významně podílí na zadávání zakázek Julii Wolfe, Ellen Reid, Thomasi Agerfeldtu Olesenovi, Johannesi Kalitzkému, Jeleně Firsowé a Andrewu Normanovi. V roce 2011 uvedl premiéru díla Magnetar pro elektrické violoncello Enrica Chapely s Los Angeles Philharmonic pod taktovkou Gustava Dudamela a v následující sezóně s tímtéž orchestrem pokračoval provedením violoncellového koncertu Up-close Michaela van der Aa. Během své kariéry se snaží oslovit publikum nejrůznějšího věku. Většinu svých koncertních aktivit kombinuje s mistrovskými kurzy, návštěvami škol a předkoncertními přednáškami.

Narodil se v roce 1979 do hudební rodiny, na violoncello začal hrát v osmi letech a v roce 1997 se stal studentem Davida Geringase. V roce 2002 získal hlavní cenu na Čajkovského soutěži a za interpretaci Rokokových variací obdržel zvláštní cenu. V roce 2014 získal prestižní Brahmsovu cenu.

Je vášnivým čtenářem všeho od Kafky po Collinse a milovníkem přírody, ve volném čase se věnuje turistice a cyklistice.

Hraje na violoncello Andrea Guarneriho z roku 1694 ze soukromé sbírky.

Andrej Korobeinikov, bezpochyby jeden z nejnadanějších hudebníků, není jen jedním z předních klavíristů současnosti, ale také jedním z nejvyhledávanějších interpretů.

Narodil se v Rusku v roce 1986 a první lekce klavíru začal brát v pěti letech. První veřejný recitál absolvoval pouhé tři roky poté. S evidentně mimořádným nadáním v roce 2001 nastoupil do třídy Andreje Dijeva na Moskevskou státní konzervatoř P. I. Čajkovského, kde mu byl po promoci udělen neoficiální titul „Nejlepší hudebník desetiletí“. Následně úspěšně absolvoval postgraduální studium v oboru interpretace na Královské hudební akademii v Londýně.

Kromě výjimečného hudebního nadání disponuje rovněž mimořádnou zvídavostí a intelektuálními ambicemi. Během studia na Moskevské konzervatoři se zapsal také na právnickou fakultu, kde v pouhých 17 letech získal bakalářský titul v oboru právo. Ještě jako teenager publikoval několik právnických prací, včetně oceňovaného textu o duševním vlastnictví. Je rovněž poměrně plodným skladatelem a básníkem a plynně hovoří několika jazyky (včetně esperanta).

V současnosti si užívá kariéru špičkového koncertního pianisty a vystupuje s mnoha předními světovými orchestry. Mezi nedávné a nadcházející koncertní úspěchy patří ty s Accademia Nazionale di Santa Cecilia, BBC Symphony Orchestra, Budapešťským festivalovým orchestrem, Konzerthausorchesterem Berlín, Mnichovským symfonickým orchestrem, NHK Symphony Orchestra Tokio, Petrohradskou filharmonií, Utahským symfonickým orchestrem nebo Vídeňskými symfoniky.

Těší se obzvláště silné oblibě ve Francii, kde pravidelně vystupuje s orchestry, jakými jsou Orchestre de Paris, Orchestre National de France a Orchestre Philharmonique de Radio-France. Mezi dirigenty, s nimiž navázal trvalá partnerství, patří Alain Altinoglu, Vladimir Ashkenazy, Jean-Claude Casadesus, Vladimir Fedoseyev, Iván Fischer, Thierry Fischer, Lawrence Foster, Okko Kamu, Michail Pletnev, Andris Poga, Jurij Temirkanov a Antoni Wit.

Jeho košatá mysl a mimořádný hudební talent nacházejí pravděpodobně největší symbiotickou rovnováhu v recitálech: proslavil se fascinující dramaturgií, v níž se poezie a literatura setkávají s hudbou v dokonalé harmonii. Mezi nedávné a nadcházející vrcholy jeho recitálového plánu patří vystoupení na pódiích nejprestižnějších koncertních sálů světa, včetně Concertgebouw v Amsterdamu, Teatro alla Scala v Miláně, Tonhalle v Zürichu, londýnské Wigmore Hall a dalších.

Je navíc oddaným komorním hudebníkem. Jeho klavírní trio s Vadimem Repinem (housle) a Alexandrem Kňazevem (violoncello) je velmi ceněné a setkává se s velmi pozitivním ohlasem kritiky. Pravidelně spolupracuje i s dalšími uznávanými umělci, jakými jsou Boris Berezovskij, Henri Demarquette, Johannes Moser a Borodin Quartet. Společně jsou pravidelnou součástí mnoha prestižních letních festivalů, včetně festivalu Gstaad Menuhin, La Roque d’Anthéron a Verbier festivalu a dalších.

Jeho diskografie svědčí o šíři jeho repertoáru a bezkonkurenčním interpretačním talentu. Mnohé nahrávky získaly ocenění, včetně prestižní Diapason d’Or de l’année. Nahrál mj. Skrjabinovo kompletní dílo pro sólový klavír a dva klavírní koncerty D. Šostakoviče (jeden s Lahti Symphony Orchestra a dirigentem Okkem Kamuem pro label Mirare). Podílel se na slavných nahrávkách s Alexandrem Kňazevem (Brahms pro Bayerischer Rundfunk) a s Johannesem Moserem (Rachmaninov a Prokofjev pro Pentatone).

V mládí se účastnil mnoha soutěží, je držitelem více než 20 mezinárodních cen. K jeho největším vítězstvím patří první cena z Mezinárodní klavírní soutěže A. Skrjabina v Moskvě (2004) a druhá cena a cena diváků z Mezinárodní klavírní soutěže S. Rachmaninova v Los Angeles (2005).