PROGRAM

Petr Iljič Čajkovskij
Labutí jezero, výběr hudby z baletu (37´)

      Introduction, Valse, Danse des coupes, Danses des cygne, Danse hongroise (Csárdás), Danse espagnole, Danse napolitaine, Mazurka, Scéne Finale

/přestávka/

George Gershwin
Rapsodie v modrém (16´)

George Gershwin
Američan v Paříži (18´)

ÚČINKUJÍ

Alexei Volodin – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent

Novoroční koncert proběhne pod záštitou primátora města Ostravy Mgr. Jana Dohnala.

Hudební dráha ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) se vyvíjela poměrně komplikovaně. Vyrůstal v prostředí zámožné rodiny důlního inženýra, která sice chlapci zajistila dostatečný blahobyt, rodiče nicméně nejevili dostatečné pochopení pro jeho mimořádné hudební vlohy. Petr Iljič jevil známky hudebního nadání již od útlého dětství a již od pěti let se učil hře na klavír. Ne příliš muzikální vychovatelka Fanny Dürbach inklinovala spíše k literatuře a nedopřála hochovi u klavíru příliš času. Dovedla nicméně malému Čajkovskému poskytnout výborné vzdělání a její zásluhou bylo, že hoch již v šesti letech plynně hovořil francouzsky a německy. Pravděpodobně díky vyhlídce jistého zaměstnání jej rodiče v deseti letech zapsali na carskou právnickou akademii v Petrohradě, z níž se rekrutovali mladí carští úředníci. Po přesunu rodiny do Petrohradu začal Čajkovskij docházet na hodiny klavíru k profesionálním učitelům a rodiče pořídili dokonce orchestrion, klávesový nástroj imitující zvuky orchestru. Těžkou ranou pro Čajkovského bylo úmrtí milované matky, která se stala obětí epidemie cholery v roce 1854. Do této doby se datují také jeho první skladebné pokusy. Po skončení akademie roku 1859 přesto nastoupil Čajkovskij jako úředník ministerstva spravedlnosti, kde strávil tři roky. Láska k hudbě u něj však nakonec převážila a ve třiadvaceti letech se rozhodl pro studium kompozice na petrohradské konzervatoři u Antona Grigorjeviče Rubinštejna. Absolvoval s velkým úspěchem roku 1865 kantátou, jež zhudebňovala text proslulé Schillerovy Ódy na radost. O rok později se stal profesorem harmonie na nově zřízené konzervatoři v Moskvě. První pronikavý úspěch mladého skladatele znamenala však až symfonická fantazie Romeo a Julie, jež vznikla na námět proslulého Shakespearova dramatu, které Čajkovskému doporučil roku 1869 jeho přítel, pianista a skladatel Milij Balakirev.

První úspěch však s sebou nepřinesl finanční jistoty, a tak si k zajištění svého živobytí musel skladatel vypomáhat všelijak. Právě finanční tíseň byla jedním z hlavních důvodů, který Čajkovského v pětatřiceti letech – tedy ještě předtím, než do jeho života vstoupila štědrá mecenáška Naděžda von Meck – donutil, aby přijal zakázku na kompozici hudby k baletu Labutí jezero. V roce 1875 o tom napsal skladateli Rimskému-Korsakovovi: „Přijal jsem tuto práci částečně proto, že potřebuji peníze, a částečně proto, že jsem dlouho toužil vyzkoušet si tento druh hudby.“ První uvedení Labutího jezera se konalo 4. března 1877 ve Velkém divadle v Moskvě, a přestože se dočkalo několika repríz, přijetí díla publikem i kritikou bylo více než vlažné. Velkou část odpovědnosti za to nesla choreografie nezkušeného Julia Reisingera, který se nezmohl na víc než na sérii několika toporných scén. Neúspěch přiměl k sebekritice také skladatele. V dopise Naděždě von Meck v listopadu 1877 napsal, že baletu Sylvia francouzského skladatele Léa Delibese, který právě zhlédnul ve Vídni, se jeho Labutí jezero vůbec nemůže rovnat. Čajkovského balet posléze zapadnul na celých sedmnáct let a s nápadem vzkřísit jej přišel teprve po Čajkovského smrti v roce 1893 ředitel Ruského císařského baletu Marius Petipa. Ve spolupráci s choreografem Lvem Ivanovem, dirigentem Riccardem Drigem a Čajkovského bratrem Modestem připravili jako poctu zesnulému skladateli inscenaci revidované verze II. dějství Labutího jezera. Její uvedení 1. března 1894 sklidilo obrovský úspěch. Tento nečekaný triumf měl za následek revizi a nastudování celého Labutího jezera. Na prknech Mariinského divadla v Petrohradě bylo uvedeno 27. ledna 1895 a záhy se zařadilo mezi základní díla baletního repertoáru. Pohádkový děj, v němž na scéně tančí labutě, které jsou ve skutečnosti zakletými dívkami a lidské podoby nabývají pouze v noci, okouzlující princ Siegfried, který se zamiluje do královny labutí Odetty, zlý čaroděj Rotbart a jeho zlá dcera Odilie, kteří prince oklamou, a tím ublíží královně labutí, a dojemný konec, ve kterém se milenci Siegfried a Odetta rozhodnou společně zemřít, dodnes uchvacuje baletní publikum po celém světě.

Americký skladatel George Gershwin, vlastním jménem Jacob Gershowitz (1898–1937) se narodil do rodiny ruských židovských přistěhovalců. Byl hyperaktivním klukem, který se snadno dostával do potíží a pouličních rvaček, zatímco jeho úspěšná, ale neklidná rodina se stěhovala zhruba každý druhý rok: z Lower East Side do Brooklynu, Harlemu a zase zpět na Lower East Side. Lásku ke klasické hudbě v něm údajně probudila Dvořákova Humoreska, kterou jednou hrál jeho spolužák. Začal se učit hrát na klavír a klasická hudba dokázala rozháraného kluka proměnit k lepšímu. „Šest měsíců poté, co jsem s ní začal, jsem byl úplně jiný člověk,“ vzpomínal Gershwin později. Vstřebával ale i dobový ragtime, černošské blues, taneční hudbu a operetu a v roce 1913 složil svou první klavírní skladbu. Po třech letech, kdy se živil jako propagátor písní v obchodě hudebního vydavatele, byl přijat jako klavírista do jedné z broadwayských show, kde některé z jeho melodií zaujaly tehdejší slavné zpěváky. V roce 1919 složil svůj první hit, píseň Swanee. Spolu se svým bratrem Irou, který se stal jeho textařem, dokázal rychle proniknout do divadelního světa jako jeden z nejpopulárnějších broadwayských skladatelů muzikálů. Od muzikálové produkce si ovšem čas od času odskočil do světa klasické hudby. Neboť Gershwin stejně tak jako blues, jazz a operetu zbožňoval také klasické kompozice Bacha, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Brahmse nebo Debussyho. Byl také velkým obdivovatelem současných skladatelů, s nimiž se setkal v USA nebo na svých cestách po Evropě: Albana Berga navštívil ve Vídni, s Arnoldem Schönbergem hrál tenis v Beverly Hills a postupně požádal Igora Stravinského, Edgara Varèse, Maurice Ravela, Nadiu Boulanger, Jacquesa Iberta a Alexandra Glazunova, aby ho učili kompozici. Když všichni z různých důvodů odmítli, začal se přesto učit kontrapunkt, orchestraci a dirigování u méně známých, přesto neméně kvalifikovaných učitelů. Syntézou klasické hudby s různými populárními styly (včetně jazzu) předurčil směřování americké klasické hudby 20. století. Nespočet písní, které jsou dodnes oblíbenými jazzovými „standardy“, jeho nesmrtelná Rapsodie v modrém či první velká americká opera Porgy a Bess, zajistily Gershwinovi místo mezi hudebními velikány. A to navzdory krátkému času, který mu život vyměřil: zemřel ve věku pouhých třiceti osmi let po operaci mozkového nádoru.

Rapsodie v modrém je patrně nejznámějším Gershwinovým dílem. Tento drobný „jazzový klavírní koncert“ vznikl v roce 1924 na objednávku proslulého jazzového kapelníka Paula Whitmana. Whitman byl jedním z nejproslulejších amerických kapelníků 20. let 20. století a těšil se dokonce dobové přezdívce „král jazzu“. Jeho taneční orchestr totiž zaměstnával čas od času řadu tehdejších předních jazzových hudebníků. Whitman ujistil Gershwina, že stačí, když dodá klavírní partituru a o orchestrální aranžmá skladby na míru orchestru se již postará Ferde Grofé, Whitmanův dvorní aranžér. Své nové skladbě, jejíž první náčrtky vznikly při cestě vlakem z New Yorku do Bostonu, dal Gershwin původně název Americká rapsodie. Ke změně titulu na Rapsodie v modrém přesvědčil George jeho bratr Ira, který se tehdy náhodou zúčastnil výstavy obrazů amerického malíře Jamese McNeilla Whistlera, na níž jej zaujal obraz Nokturno v modré a stříbrné. Premiéra kompozice se uskutečnila v New Yorku 12. února 1924 na koncertě nazvaném „Experiment in Modern Music“. Když Gershwin jako klavírista svou skladbu premiéroval, seděli v publiku takové hudební osobnosti, jakými byli Rachmaninov, Stravinskij, Heifetz nebo Stokowski. Přestože při premiéře údajně skladatel spoustu pasáží improvizoval a Whitmanovi pouze dával pokyny, kdy má s kapelou nastoupit, získalo si dílo ihned ohromný úspěch.

Gershwinova skladba Američan v Paříži je jeho jedinou, jazzově laděnou „symfonickou básní“. Vznikla na objednávku Newyorské filharmonie roku 1928, ačkoliv nápad na nové dílo se údajně zrodil již při návštěvě Paříže o dva roky dříve, když Gershwin nakupoval klaksony do taxíků, které chtěl vzít s sebou do Spojených států. Nové orchestrální dílo mělo zachytit v hudbě dojmy z procházky po Champs-Élysées, omámení francouzským vínem, ale i hudbu kankánu, hluk bulvárů a všudypřítomné houkání taxíků, které v orchestru zajišťují čtyři speciálně naladěné klaksony. V rozhovoru pro časopis Musical America z 18. srpna 1928 se Gershwin o své skladbě vyjádřil: „Tato nová skladba, ve skutečnosti rapsodický balet, je napsána velmi volně a je to ta nejmodernější hudba, o jakou jsem se dosud pokusil.“ Premiéra Američana v Paříži se uskutečnila 13. prosince 1928 v podání Newyorské filharmonie a dirigenta Waltera Damrosche.

Alexei Volodin, uznávaný pro svůj vysoce citlivý přednes a technickou brilanci, žádaný orchestry nejvyšší úrovně, disponuje mimořádně rozmanitým repertoárem od Beethovena a Brahmse přes Čajkovského, Rachmaninova, Prokofjeva a Skrjabina až po Ščedrina a Medtnera.

Mezi vrcholy probíhající sezóny patří vystoupení v Kanadě, Izraeli, Řecku, Japonsku, Španělsku, České republice a Číně. Recitály absolvuje ve Vilniusu, Winnipegu, pekingském NCPA a šanghajské koncertní síni, kde se opět bude prezentovat hloubkou a flexibilitou svého sólového repertoáru.

V předchozích sezónách se představil mj. s Orchestre Symphonique de Montréal, NCPA Orchestra China, BBC Symphony Orchestra, NHK Symphony Orchestra, Kyoto Symphony, Orchestre Philharmonique de Strasbourg, Antverpským symfonickým orchestrem, Mariinským orchestrem, Philharmonia Orchestra a Petrohradskou filharmonií. Spolupracoval s dirigenty, jakými jsou Valerij Gergijev, Semjon Byčkov, Stanislav Kochanovský nebo Robert Trevino.

S recitály pravidelně vystupuje v prestižních sálech, jakými jsou Wiener Konzerthaus, Carnegie Hall, Wigmore Hall, barcelonský Palau de la Música, Mariinské divadlo, Pařížská filharmonie, Alte Oper Frankfurt, amsterdamský Concertgebouw, madridský Auditorio Nacional de Música a Zentrum Paul Klee.

Jako aktivní komorní hudebník dlouhodobě spolupracuje s mnoha umělci, včetně Igora Levita, Claire Huangci nebo Sol Gabetty. K jeho předchozím komorním partnerům patří mj. Janine Jansen, Julian Rachlin a Mischa Maisky, stejně jako Borodin Quartet, Modigliani Quartet, Cuarteto Casals a Cremona Quartet. V této sezóně vystoupil nebo vystoupí s umělci, jako Ilja Gringolts, Alban Gerhardt a Eldbjørg Hemsing, pravidelně spolupracuje také s manželkou Edith Peñou.

Jeho zatím poslední album s Mariinským orchestrem pod taktovkou Gergijeva obsahuje Prokofjevův Klavírní koncert č. 4. Disk s klavírními skladbami Rachmaninova, který nahrával pro Challenge Classics, byl vydán v roce 2013. Nahrál také sólové album s díly Schumanna, Ravela a Skrjabina a jeho nahrávka Chopinových skladeb získala cenu Choc de Classica a pět hvězdiček od Diapason.

Pravidelně také účinkuje na festivalech, například na Mezinárodním festivalu komorní hudby v Kaposváru, Les nuits du Château de la Moutte v Saint Tropez, Variations Musicales de Tannay, letním festivalu v Bad Kissingen, La Roque d’Anthéron, Les Rencontres Musicales d‘Evian, festivalu La Folle Journée, Festivalu bílých nocí v Petrohradu, Mezinárodním festivalu St. Magnus, Interharmony International Music Festival, Moskevském velikonočním festivalu a Dresdner Musikfestspiele.

Narodil se v roce 1977 v Leningradu. Studoval na moskevské Akademii Gněsinových a později u Eliso Virsaladze na Moskevské konzervatoři. V roce 2001 pokračoval ve studiu na Mezinárodní klavírní akademii u jezera Como. Mezinárodní uznání získal po vítězství v Mezinárodní soutěži Gézy Andy v Curychu v roce 2003. Je exkluzivním umělcem značky Steinway.

Díky svému nezaměnitelnému uměleckému rukopisu se Daniel Raiskin stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápadně koncipovaných programech rozvinul široký repertoár přesahující rámec hlavního proudu. Vyrůstal jako syn renomovaného muzikologa v Sankt Peterburgu. V rodném městě navštěvoval slavnou konzervatoř, poté Rusko opustil a ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. K jeho nasměrování na dirigentskou dráhu jej inspirovala zejména osobnost vynikajícího pedagoga L. Savicha, jakož i mistrovské kurzy slavných dirigentů, jakými jsou M. Jansons, N. Järvi, M. Horvat, W. Nelsson a J. Panula.

Je jedním z nejuznávanějších a nejvšestrannějších dirigentů své generace, má nezaměnitelný umělecký styl a ve svých pozoruhodně koncipovaných programech vytvořil široký repertoár, který přesahuje hlavní proud.

V minulosti s Janáčkovou filharmonií pravidelně spolupracoval a orchestr zná velmi dobře. Je také velkým fanouškem hudby Leoše Janáčka. Se zájmem rovněž sleduje výstavbu nového koncertního sálu, kam, jak doufá, se s orchestrem ještě během svého působení v Ostravě přestěhuje. Jeho jmenování bylo oznámeno v květnu 2024 a v současné době působí jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru, přičemž oficiálně se ujme funkce v sezóně 2026/2027. Již nyní však velmi úzce spolupracuje s orchestrem a jeho vedením: plně se podílí na dramaturgii a aktivně se zapojuje do koncertních a nahrávacích projektů.

Během pěti sezón v letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezóny 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent v Orquesta Sinfónica de Tenerife (sezóna 2017/2018), šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi (2005–2016) a šéfdirigent Filharmonie Artura Rubinsteina v Lodži.

Vytrvale se snaží sdílet své znalosti a vášeň pro hudbu s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemsku, Polsku a Jihoafrické republice. Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například R. Buchbinder, C. Crozman, X. de Maistre, R. Fleming, N. Freire, M. Fröst, A. Gerhardt, V. Gluzman, N. Gutman, D. Hope, K. Kriikku, S. Lamsma, L. Lang, D. Lazić, F. Leleux, F. A. Mayer, D. Müller-Schott, O. Mustonen, J. Rachlin, B. Schmid, J. Steckel, A. Vinnitskaya, L. Vondráček a A. Volodin.

V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta se sólistou J. Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií L. Glasse (Cena Dánského rádia) a cyklus koncertů a rapsodií A. Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl (Dux) a CD Prorok Izaiáš s díly A. Tansmana. Se Slovenskou filharmonií nahrál CD s tvorbou P. I. Čajkovského a J. L. Belly, ve spolupráci se společností CPO začal v červnu 2024 nahrávat kompletní cyklus symfonií bratislavského rodáka F. Schmidta.

V současnosti žije nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. S ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které nyní studují na univerzitách v New Yorku a Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.