Jan Ryant Dřízal (*1986) se řadí k nejvýraznějším mladým českým skladatelům. Kompozici studoval na Pražské konzervatoři u Otomara Kvěcha a na HAMU pod vedením Hanuše Bartoně a Luboše Mrkvičky. Dále absolvoval studijní stáže na Estonské hudební akademii v Tallinnu u Tõnu Kõrvitse a na Royal College of Music v Londýně u Daie Fujikury. Již na počátku své kariéry získal za své skladby řadu prestižních ocenění, mimo jiné na bratislavském festivalu Soozvuk 2010 či v mezinárodní soutěži skladatelů do 30 let Generace 2013 a 2014. Se svou orchestrální skladbou Kuře melancholik zvítězil v roce 2014 ve skladatelské soutěži České filharmonie. Jeho díla provádějí přední čeští hudebníci (např. Tomáš Netopil, Iva Bittová či Adam Plachetka) a významná domácí i zahraniční tělesa (Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Ensemble Modern, Eesti Sinfonietta ad.) a jsou uváděna na prestižních festivalech (mj. Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, ISCM). Od roku 2016 vyučuje na Pražské konzervatoři. Jeho kompoziční tvorba se rozbíhá do dvou linií – autonomní, jež rozvíjí osobitou ideu tzv. organické hudby založené na inspiracích biomorfními procesy a tvary, a eklektickou, která kreativně zpracovává tradiční hudební idiomy. Jeho premiérovaná skladba na objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava – Splendor solis – odkazuje názvem ke stejnojmennému traktátu, připisovanému legendárnímu alchymistovi přelomu 15. a 16. století Salomonu Trismosinovi, učiteli Paracelsa. Sám skladatel o svém díle píše: „Splendor solis (Sluneční záře) je hudební obraz symbolizující pouť z temnoty ke světlu. Skladba nevypráví svůj ‚příběh‘ tradičně pomocí melodických témat, spíše postupně transformuje energii zvukových barev a textur. Tři vnitřní díly skladby odkazují na základní fáze alchymistického ‚Velkého díla‘; provázejí posluchače od hrubého a metalického nigreda, přes tekuté albedo, až k éterickému slunečnímu chorálu – rubedu. Přechody mezi díly ohlašuje šamanské chřestidlo z vysušených ořechových schránek.“ A dále dodává: „V průběhu komponování jsem se nechal inspirovat městem, pro které jsem partituru psal. Nacházel jsem četné analogie s jeho podzemními šachtami, vyhaslými industriálními komplexy, ale i s nejnovější architekturou vyhlížející do budoucnosti. Duše města se mi zrcadlila ve zvuk.”

Skladatel polsko-židovského původu Mieczysław Weinberg či Moisej Vajnberg (1919–1996) představuje jednoho z nejoriginálnějších tvůrců sovětské hudby. Často bývá přirovnáván ke svému blízkému příteli Dmitriji Šostakovičovi, za jehož pokračovatele se sám považoval. Podobně jako Šostakovič spojoval tradiční hudební formy s umírněným modernismem a sdílel s ním zálibu v grotesknosti a sarkasmu. Jeho obsahově hluboká tvorba začala být celosvětově objevována a doceňována teprve v posledních dvou desetiletích. I vzhledem k židovskému původu byl jeho život poznamenán střety s nacistickou i sovětskou diktaturou. Narodil se do rodiny umělců působících u židovských divadelních společností ve Varšavě. Zásluhou otce, který působil jako houslista, dirigent a sbormistr, byl od útlého dětství obklopen hudbou, zejména židovskou, často otce doprovázel při veřejných produkcích na klavír. Jako dvanáctiletý byl přijat na varšavskou konzervatoř, kde se projevoval jako nadaný klavírista. Po vypuknutí druhé světové války pěšky utekl nejprve do Běloruska, kde vystudoval na tamní konzervatoři skladbu, a po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 do uzbeckého Taškentu, kde se živil jako operní korepetitor. Weinberg si tak jako jediný ze své rodiny uchránil život před holocaustem. Zásluhou Šostakoviče, který byl nadšen jeho Symfonií č. 1, se Weinberg mohl v roce 1943 natrvalo přestěhovat do Moskvy. Aby uživil rodinu, věnoval se kompozici účelové hudby – nejprve pro cirkus a zábavní průmysl a od poloviny 50. let filmové hudbě. Kvůli svému původu se stával obětí diskriminace ze strany sovětského režimu, což vyvrcholilo jeho zatčením v únoru 1953 v souvislosti s vykonstruovaným procesem proti židovským lékařům. Díky náhlé Stalinově smrti byl však brzy propuštěn a rehabilitován. Židovská hudební tradice se výrazně obtiskávala do jeho rozsáhlé tvorby, což je patrné i v jeho Koncertě pro housle a orchestr g moll op. 67 z roku 1959. Koncert byl poprvé proveden o dva roky později slavným houslovým virtuosem Leonidem Koganem a má netypickou čtyřvětou stavbu. Úvodní sonátovou větu otevírá rytmicky rázné hlavní téma v podání sólisty, který hraje v celé skladbě, zvláště v její první větě téměř kontinuálně. Sveřepá a výhružná atmosféra celé věty nepoleví ani s vyčítavým vedlejším tématem s fantaskním doprovodem celesty a harfy. Obě vnitřní věty jsou v pomalejších tempech. Ve zcela jiném náladovém rozpoložení znovu zpracovávají tematický materiál úvodní části. Naříkavé Allegretto připomíná smuteční pochod, ovšem v třídobém, kulhavém metru. Jímavé Adagio svou tradiční, romantickou kantilénou evokuje píseň beze slov 19. století. Ve finále se vrací rytmická dravost první věty, její hudební témata jsou však oděna do ironizujícího hávu. Celý koncert vyústí ve ztišenou, éterickou elegii.

Dílo Johannese Brahmse (1833–1897) reprezentuje ve druhé polovině 19. století protipól neoromantické programní hudby a hudebního dramatu. Brahms se naproti tomu snažil ve svých dílech naplnit osvědčené formy osobitou hudební mluvou a novým hudebním obsahem. Pocházel z rodiny hamburského městského hudebníka, což determinovalo jeho hudební dráhu. Hudba tak pro něj na počátku jeho kariéry představovala především prostředek k profesnímu uplatnění. Jeho všestranné hudební schopnosti jej předurčovaly k činnosti klavíristy, kapelníka a skladatele, nicméně poté, co v roce 1863 nezískal post ředitele filharmonie v rodném Hamburku, usadil se ve Vídni a soustředil se již výhradně na kompozici. Brahmsova symfonická tvorba svědčí o snaze důstojně navázat na odkaz předcházejících generací skladatelů – s kompozicí první ze svých čtyř symfonií zápasil od roku 1854 dlouhých 21 let. Právě krátce po příchodu do Vídně dokončil Brahms její prvotní verzi. Finální podoba Symfonie č. 1 c moll op. 68 byla uvedena až v roce 1876 v Karlsruhe. Hlavním vzorem byl Brahmsovi Ludwig van Beethoven, v jehož duchu dílo stojí na přísném motivickém zpracování a promyšlené architektuře. Dokonce bývá označováno za Beethovenovu Desátou symfonii. Úvodní část otevírá temná pomalá introdukce, která exponuje klíčová hudební témata následující vlastní dramatické sonátové věty, jež navzdory svému tragickému výrazu vyústí ve smířlivou codu. Útěšnou náladu posléze rozvíjí pomalá věta svou lyrickou zpěvnou melodikou. Scherzo Brahms pojal jako pastorální intermezzo naplněné hřejivým úsměvem. Dramatické napětí i hudební myšlenky úvodní věty se vrací ve finále, které svou členěnou, vlastně kantátovou stavbou, řadou analogických hudebních situací a využitím ústřední vzletné hymnické melodie vědomě odkazuje na závěr Deváté symfonie Beethovenovy, ovšem beze zpěvu. Stejně jako Óda na radost, vyúsťuje Brahmsova symfonie v triumfální závěr.

(Vlastimil Tichý)

Jeden z nejvšestrannějších houslistů současnosti, Benjamin Schmid, se vyznačuje mimořádně širokým repertoárem a velmi osobitým stylem. Je skutečně mnohostranný a nejvšestrannější ze současných houslistů, proslulý mimořádně širokým uměleckým záběrem. Kromě více než 75 koncertů ve svém repertoáru prosazuje díla skladatelů, jako jsou Hartmann, Gulda, Korngold, Muthspiel, Szymanowski, Wolf-Ferrari, Lutosławski a Reger. Má také úspěšnou jazzovou kariéru a pravidelně uvádí svůj program Hommage à Grappelli v jazzových klubech i klasických koncertních sálech.
Od roku 2020 do roku 2024 byl uměleckým ředitelem komorního orchestru Musica Vitae ve Švédsku, nyní pokračuje v úspěšné umělecké práci v rozmanitých projektech se Stuttgartským komorním orchestrem. K dalším vrcholům uplynulé sezóny patří vystoupení s Wuppertaler Sinfonieorchester, Záhřebskou filharmonií, Orchestra Sinfonica di Milano a Göteborg Opera Orchestra a mnoha dalšími.
Má blízký vztah s Vídeňskou filharmonií a k jejich významným spolupracím patří např. zahajovací koncert Salzburger Festspiele, stejně jako vystoupení ve vídeňském Musikvereinu a v roce 2011 koncert na zámku Schönbrunn s dílem Paganiniho-Kreislera pod taktovkou Valerije Gergieva, který byl vysílán ve více než 60 zemích a vydán na CD a DVD společností Deutsche Grammophon.
Ve své diskografii má více než 50 alb, z nichž mnohá získala uznání kritiky a ocenění, včetně ECHO Klassik, Gramophone Editor’s Choice a Strad Selection. Jeho nahrávka Ligetiho Houslového koncertu byla časopisem Gramophone jmenována nahrávkou měsíce a jeho CD s Wolf-Ferrariho Houslovým koncertem bylo nominováno na cenu Vierteljahrespreis der Deutschen Schallplattenkritik.
V roce 1992 zvítězil v Mezinárodní soutěži Carla Flesche, kde také získal cenu Mozarta, Beethovena a cenu publika. Je pedagogem na Mozarteu Salzburg a vede mistrovské kurzy na Hochschule der Künste Bern. Byl členem poroty na Mezinárodní hudební soutěži ARD pro obor housle v roce 2017 a předsedou poroty na Mezinárodní houslové soutěži Leopolda Mozarta v roce 2019.
Pravidelně spolupracuje s dirigenty, jakými jsou Seiji Ozawa, Christoph von Dohnányi, Riccardo Chailly, Jurij Temirkanov, John Storgårds a Hannu Lintu, a s orchestry, jako Australský komorní orchestr, Philharmonie, Královský orchestr Concertgebouw, Gewandhausorchester Lipsko, Tonhalle-Orchester Curych, Petrohradská filharmonie, Torontský symfonický orchestr a Concerto Köln. V USA spolupracuje s orchestry Baltimoru a Houstonu, Washingtonským národním symfonickým orchestrem, Naples Philharmonic a Naples Philharmonic Jazz a orchestr Curtisova hudebního institutu. V Asii jsou to pak např. New Japan Philharmonic, Singapore Symphony a vystoupení v rámci Hongkongského festivalu.
Hraje na Stradivariho nástroj „ex-Viotti“ z roku 1718, který mu laskavě zapůjčila Österreichische Nationalbank.

Díky svému nezaměnitelnému uměleckému rukopisu se Daniel Raiskin stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápadně koncipovaných programech rozvinul široký repertoár přesahující rámec hlavního proudu. Vyrůstal jako syn renomovaného muzikologa v Sankt Peterburgu. V rodném městě navštěvoval slavnou konzervatoř, poté Rusko opustil a ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. K jeho nasměrování na dirigentskou dráhu jej inspirovala zejména osobnost vynikajícího pedagoga L. Savicha, jakož i mistrovské kurzy slavných dirigentů, jakými jsou M. Jansons, N. Järvi, M. Horvat, W. Nelsson a J. Panula.
V minulosti s Janáčkovou filharmonií pravidelně spolupracoval a orchestr zná velmi dobře. Je také velkým fanouškem hudby Leoše Janáčka. Se zájmem rovněž sleduje výstavbu nového koncertního sálu, kam, jak doufá, se s orchestrem ještě během svého působení v Ostravě přestěhuje. Jeho jmenování bylo oznámeno v květnu 2024 a v současné době působí jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru, přičemž oficiálně se ujme funkce v sezóně 2026/2027. Již nyní však velmi úzce spolupracuje s orchestrem a jeho vedením: plně se podílí na dramaturgii a aktivně se zapojuje do koncertních a nahrávacích projektů.
Během pěti sezón v letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezóny 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent v Orquesta Sinfónica de Tenerife (sezóna 2017/2018), šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi (2005–2016) a šéfdirigent Filharmonie Artura Rubinsteina v Lodži.
Vytrvale se snaží sdílet své znalosti a vášeň pro hudbu s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemí, Polsku a Jihoafrické republice. Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například. E. Ax, R. Buchbinder, C. Crozman, X. de Maistre, R. Fleming, N. Freire, M. Fröst, A. Gerhardt, V. Gluzman, N. Gutman, D. Hope, K. Kriikku, S. Lamsma, L. Lang, D. Lazić, F. Leleux, F. A. Mayer, D. Müller-Schott, O. Mustonen, J. Rachlin, B. Schmid, J. Steckel, A. Vinnitskaya, L. Vondráček a A. Volodin.
V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta se sólistou J. Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií L. Glasse (Cena Dánského rádia) a cyklus koncertů a rapsodií A. Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl (Dux) a CD Prorok Izaiáš s díly A. Tansmana. Se Slovenskou filharmonií nahrál CD s tvorbou P. I. Čajkovského a J. L. Belly, ve spolupráci se společností CPO začal v červnu 2024 nahrávat kompletní cyklus symfonií bratislavského rodáka F. Schmidta.
V současnosti žije nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. S ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které nyní studují na univerzitách v New Yorku a Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.