Program koncertu

PROGRAM

Wolfgang Amadeus Mozart
Figarova svatba, předehra k opeře (4´)

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur op. 58 (32´)

Allegro moderato
Andante con moto
Rondo: Vivace

/přestávka 20 minut/

Johannes Brahms
Symfonie č. 4 e moll op. 98 (40´)

Allegro non troppo
Andante moderato
Allegro giocoso
Allegro energico e passionato

ÚČINKUJÍ

Denis KOZHUKHIN – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Lawrence FOSTER – dirigent

Figarova svatba je opera buffa v italském jazyce. Byla zkomponována Wolfgangem Amadeem Mozartem (1756–1791) na libreto Lorenza da Ponte roku 1786 a má čtyři jednání. Figarova svatba patří k nejvýznamnějším a nejhranějším operám.
„Za dva dni, těsně před premiérou opery, napsal Wolfgang předehru. Jinak měl celou partituru hotovou do posledního detailu, a teď už zbývalo pouze uvést ji v život. Ouverturu stále odkládal, aby ponechal víc času na zkoušky, ale měl jasnou představu, že musí vyjadřovat náladu opery. Od začátku musí udat ladění. Hlavní témata do předehry nevpletl, jak se to zpravidla dělalo, nýbrž určil náladu a tempo a pojal ji jako instrumentální árii, osobitou a jedinečnou,“ uvádí ve své knize Mozart – člověk a génius David Weiss.
Předehra udává svým charakterem děj opery. Je ve velmi rychlém tempu (Presto) a má sonátovou formu. Hlavní téma hrají nejprve smyčcové nástroje a fagoty, pak se připojují výraznou melodií dechové nástroje. Vedlejší téma přebírají housle a violy a závěrečné téma housle a fagoty. Obsahuje pouze krátké provedení a po repríze následuje poměrně rozsáhlá koda. Je jednou z nejznámějších částí opery a často je hrána jako samostatné koncertní číslo.

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) patosem své tvorby, výběrem hrdinských námětů a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující období romantismu. Jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur op. 58 vznikal v letech 1805–06, tedy v těsné blízkosti kompozice Razumovských kvartetů, prvních dvou verzí jeho jediné opery Leonora (později uváděná jako Fidelio), Houslového koncertu a Třetí, Čtvrté i Páté symfonie. V této době skladatel prožíval neopětovanou lásku k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou Beethoven učil hrát na klavír. Je to také období Napoleonovy invaze do Vídně, kde tehdy skladatel žil. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým. Zároveň však měl za sebou první vážnou duševní krizi, jelikož sváděl sžíravý vnitřní boj s postupující hluchotou, která mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti.
Čtvrtý z celkově pěti dokončených klavírních koncertů začíná krátkým akordickým vstupem sólového nástroje, který se pak na dlouho odmlčí, zatímco orchestr exponuje hlavní téma sonátově vystavěné první věty. Klavír se posléze opět dostane ke slovu s úkolem figurativního zdobení hlavního tématu. Vedlejší téma je pochodového rázu a uvádí jej orchestr s přizvukováním sólisty. Po poměrně rozsáhlém provedení následuje virtuózní kadence s rychlými běhy. Ve stručné repríze pak dojde k návratu pouze hlavního tématu. Střední část Andante con moto je volnou klavírní fantazií s dramatickými vstupy orchestru a závěrečné rondo v tempu Vivace nabízí čtyřnásobné opakování a nápadité variace klasicistně odlehčeného tématu.
Neveřejná premiéra Čtvrtého klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena se konala v březnu 1807 v sídle knížete Františka Josefa Lobkovice a na tomtéž soukromém koncertě mělo publikum možnost poprvé slyšet také skladatelovu Čtvrtou symfonii. K prvnímu veřejnému provedení koncertu pak došlo 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce s Beethovenem v roli sólisty. Poté se však na tuto dnes velmi často hranou a nahrávanou skladbu zapomnělo, a to až do roku 1836, kdy ji svým provedením natrvalo oživil Felix Mendelssohn-Bartholdy.

Německý skladatel Johannes Brahms (1833–1897) byl zručným klavíristou, který se přátelil s těmi nejvýznamnějšími komponujícími klavírními virtuosy své doby, jako byl Ferenc Liszt nebo Robert Schumann. K Schumannově ženě Claře – o čtrnáct let starší světově proslulé pianistce – dokonce zahořel vroucími city, což však souviselo především s obdivem k jejímu mimořádnému instrumentálnímu umění. Sám Brahms nicméně roli klavíristy brzy opustil, usadil se ve Vídni a věnoval se takřka výhradně kompozici. Ve své době byl sice jako skladatel velmi ceněn, některé pokrokové hudební kruhy jej však považovaly za zcela nemoderního komponistu. Ač žil a tvořil v době vrcholného romantismu, brzy zjistil, že tento kompoziční sloh mu příliš nevyhovuje. Nerozhodl se však hudební vývoj předběhnout, nýbrž se naopak nechal inspirovat hudební minulostí, zejména mistry období pozdního baroka a klasicismu. Psal pouze absolutní hudbu a k hudbě programní, která je pro romantismus více než typická, svou pozornost nikdy neobrátil. Zajímavé je, že Brahmse také vůbec nepřitahovala opera, o jejíž kompozici se nikdy ani nepokusil. Stejně jako velcí skladatelé předchozích slohových období, byl i on mistrem čisté a přehledné formy. Nelze však mít představu, že byl tento významný skladatel nějakým zpátečníkem nebo hudebním opozdilcem, jak jej nazývali jeho odpůrci zejména z řad přívrženců novoněmecké hudební školy. Jeho hudba je od skladeb předchozích období jasně rozlišitelná. Brahms klasické formy aktualizoval a nebál se používat novátorské harmonické postupy.
Ke kompozici formy, která jej nejvíce proslavila, přistoupil až ve zralém věku. Na své První symfonii sice začal pracovat již v roce 1854, pak však práci na řadu let odložil a dokončil ji až roku 1876, ve svých třiačtyřiceti letech. Necelý rok poté dokončil svou Druhou symfonii, Třetí symfonie je až z roku 1883 a jeho poslední dílo této formy – Symfonie č. 4 e moll op. 98 – byla zkomponována v letech 1884–85. A právě toto dílo dobře ilustruje Brahmsovu zálibu v hudební minulosti. Kromě zjevné inspirace bachovskou polyfonií a užitím mannheimských vzdechů, které jsou citelné především v prvních dvou větách, by se totiž dala charakterizovat jakýmsi všeobjímajícím klidem. Ten je sice občas narušen typicky romantickým patosem, jenž sice dočasně vybuchne, ovšem na rozdíl od mnoha jiných skladeb druhé poloviny 19. století není neustále přiživován a má spíše tendenci být brzy nasměrován do rovnovážné polohy. V té se nejen konzervativnější část tehdejšího i dnešního publika, ale také samotný autor závěrečné skladby dnešního zahajovacího koncertu cítí nejjistěji a nejbezpečněji. A takovýto vstup do nové sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava může v naší době, zjitřené mnoha vnějšími okolnostmi, vzbudit přinejmenším naději.
Tak na tu rovnovážnou polohu nejen v symfonické hudbě! A nové sezóně zdar!

(Petr Ch. Kalina)

Denis Kozhukhin, pianista výjimečné techniky, emocionální hloubky a sofistikovanosti, získal významné uznání díky svým přesvědčivým výkonům a etabloval se jako jeden z nejuznávanějších hudebníků své generace.
K vrcholům jeho posledních dvou sezón patří mj. vystoupení se San Francisco Symphony, Orchestre symphonique de Montréal, Sinfonieorchester Frankfurt, BBC Symphony, Orchestre National de Belgique, Danish National Symphony, Philharmonia Orchestra, Royal Stockholm Philharmonic a WDR Sinfonieorchester, pod taktovkami takových mistrů, jakými jsou, Rafael Payare, Alain Altintoglu, Cristian Macelaru, Hannu Lintu, Dalia Stasevska nebo Santtu-Matias Rouvali a další.
Uplynulá sezóna 2023/24 zahrnuje jeho návraty do Filharmonie Oslo, NHK Symphony, Washington National Symphony a Orquestra Simfónica de Barcelona, dále úspěšné debuty s Dallas Symphony, Düsseldorfer Symphoniker a Melbourne Symphony. Představil se také prostřednictvím četných recitálů a v komorních uskupeních např. v Pierre Boulez Saal, Elbphilharmonie, Wigmore Hall, vídeňském Konzerthausu a curyšské Tonhalle.
Od svého vítězství v soutěži královny Alžběty v roce 2010 měl možnost vystoupit s předními světovými orchestry včetně London Symphony, Royal Concertgebouw Orchestra, Rotterdam Philharmonic a Staatskapelle Berlin. Jako vynikající recitalista a komorní hráč je pravidelně zván k účasti na řadě významných hudebních festivalů, včetně Verbier, Gstaad, Grafenegg, Dresden, Intonations Festival, Tsinandali, Klavier Ruhr, Lanaudiere a Jerusalem Music Festivals a také BBC Proms.

Lawrence Foster je známý díky svým vzrušujícím a expresivním výkonům v širokém spektru hudby a má za sebou veleúspěšnou kariéru v USA, Evropě a Asii.
Po devítiletém působení ve funkci hudebního ředitele Opéra de Marseille a čtyřech letech na pozici uměleckého ředitele a šéfdirigenta Polského národního rozhlasového symfonického orchestru byl v sezóně 2023/24 pozván, aby dirigoval celou řadu vzrušujících programů. Na operním poli se vrátil na Enescua Festival s Debussyho Pelléasem a Mélisandou. Jeho rozmanité symfonické programy zahrnovaly skladby Brahmse, Prokofjeva, Enesca, Coplanda, Korngolda, Weilla, Beethovena, Strausse, Čajkovského, Mozarta, Mahlera, Berga a Pendereckého s orchestry, jako Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Bruckner Orchester Linz, Würth Philharmonic Orchestra a Zagreb Philharmonic Orchestra.
Foster je ikonickou osobností světa klasické hudby. V roce 1966 získal cenu Koussevitzky v Tanglewoodu, stal se asistentem Zubina Mehty v Los Angeles Philharmonic a hlavním hostujícím dirigentem Royal Philharmonic Orchestra (1969). Od té doby byl hudebním ředitelem Houston Symphony, Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Orchester de Chambre de Lausanne, Orquestra Simfònica de Barcelona i Nacional de Catalunya, Gul-
benkian Orchestra, Orchestre Philharmonique de Montpellier nebo Aspen Music Festival and School.
Je zvláště ceněn jako interpret děl George Enescua, provedl také komplexní přehled nahrávek jeho hudby. V letech 1998 až 2001 působil jako umělecký ředitel festivalu George Enescua. V roce 2003 byl vyznamenán rumunským prezidentem za zásluhy o rumunskou hudbu.
Pro Pentatone realizoval množství nahrávek včetně Schumannových symfonií, orchestrálních děl Kodályho, Bartóka a Ligetiho, klavírních a houslových koncertů Brucha, Korngolda, Rachmaninova, Griega a Chopina a opery, jako Othello, Madame Butterfly, Děvče ze zlatého Západu. Jeho nahrávka Enescuova Oedipe (EMI) byla oceněna Grand Prix du Disque od Académie Charles Cros ve Francii.