PROGRAM

Ernest Chausson
Poème de l’Amour et de la Mer / Báseň o lásce   a moři op. 19 (27´)

La Fleur des eaux / Vodní květy
Interludium
La Mort de l‘amour / Smrt lásky

/přestávka 10 minut/

César Franck
Symfonie d moll (37´)

Lento. Allegro non troppo
Allegretto
Allegro non troppo

ÚČINKUJÍ

Pavol Breslik – tenor
Janáčkova filharmonie Ostrava
Robert Jindra – dirigent

Pařížský rodák Ernest Chausson (1855–1899) pravděpodobně získal pro svou kariéru významný vklad v příkladu svého otce. Stavební podnikatel Prosper Chausson se podílel na architektonické modernizaci Paříže, která je spojena se jménem barona Georges-Eugène Hausmanna a proměna města nemohla malému Ernestovi uniknout. Přestože jej rodina po smrti dvou dětí před vnějším světem pokud možno chránila, domácí učitel, kterého mu rodiče opatřili, jej zasvětil do výtvarného umění a literatury. V obou oborech také Ernest učinil několik pokusů, ale rozhodující vliv měl nakonec další soukromý učitel, který chlapce uvedl do světa hudby. Rodiče si však přáli, aby se syn věnoval právnickému povolání. Roku 1877 Ernest Chausson promoval a několik let se věnoval advokátní praxi. Tehdy také poprvé zhudebnil verše svého vrstevníka Maurice Bouchora (1855–1929), rovněž muže všestranných zájmů, básníka, autora divadelních her, sochaře a sběratele lidových písní. Roku 1879 se stal Chausson žákem Julese Masseneta (1842–1912) na pařížské konzervatoři, rozhodující však bylo sice krátké, ale důležité školení u Césara Francka, jehož vliv na Chaussona zůstal trvalý. Projevuje se výrazně ve formální výstavbě děl, v nichž Chausson – stejně jako Franck ve své Symfonii d moll – uplatnil cyklický princip: využití tématu, které prochází celým dílem jako scelující prvek.

Výše zmíněný otcův příklad se později projevil v rozvinutí Chaussonových organizačních schopností. Soustředil kolem sebe okruh umělců všech oborů, kteří se scházeli v jeho salonu, sám vystupoval také jako klavírista a dirigent, roku 1886 se stal tajemníkem Société Nationale de Musique (Národní hudební společnosti). Mnoho plánů však zůstalo neuskutečněných, Ernest Chausson zemřel předčasně na následky nehody na jízdním kole. Nejvýznačnější část jeho tvorby tvoří vokální hudba. Zásadní pro něj bylo několik návštěv Německa, při nichž se seznámil s živým provedením jevištních děl Richarda Wagnera, roku 1882 přímo v Bayreuthu spolu s Mauricem Bouchorem navštívil představení Parsifala. Toho roku začal zhudebňovat Bouchorovu Poème de l’Amour et de la Mer (Báseň o lásce a moři). Boucherova báseň byla publikována roku 1875, Chausson na jejím zhudebnění pracoval téměř osm let a roku 1893 ji ještě revidoval. Kompozici, jež patří k Chaussonovým nejvýznamnějším dílům, lze nazvat dvouvětou symfonickou básní s vokálním sólem a mezihrou a skladateli se v ní mistrně zdařilo postihnout tajemně chmurnou atmosféru veršů nešťastné lásky. První provedení se uskutečnilo 21. února 1893 v Bruselu na koncertě „mladofrancouzské školy“, organizovaném a řízeném Eugènem Ysaÿem, spolu s díly Emanuela Chabriera, Vincenta d’Indyho, Paula Dukase, Henriho Duparca; Chaussonova Poéma s barytonistou Désiré Demestem sklidila největší ohlas u publika i u kritiky. Pařížská premiéra se konala 8. dubna téhož roku v Paříži s orchestrem Société Nationale de Musique, který řídil Gabriel Marie, se sopranistkou Éléonore Blanc, mimo jiné častou interpretkou písní Julese Masseneta či Emanuela Chabriera.

César Franck (1822–1890) se narodil v Lutychu v době, kdy území patřilo ke spojenému království Nizozemí. Jeho otec Nicolas se pokládal za Rakušana a matka pocházela z německých Cách, oba jejich synové César-Auguste a Joseph Jean byli vychováváni francouzsky. Vystudovali v rodném městě konzervatoř a především Césarovo nadání přimělo otce k přesídlení do proslulého hudebního města Paříže. Třináctiletý César bral mimo jiné lekce hudební teorie u rodáka z Čech Antonína Rejchy, který sice roku 1836 zemřel, avšak důležité základy získal César právě od něj. Roku 1937 byl přijat na konzervatoř, studoval hru na klavír a na varhany, nejvíce však – k otcově nelibosti – tíhl ke kompozici. Po čtyřech letech se rodina vrátila do Belgie, César však od komponování neustoupil. Příkladem mu byl Ferenc Liszt, koncertní virtuos a skladatel v jedné osobě, další vliv znamenal svět harmonií Richarda Wagnera. Roku 1844 se stal César Franck varhaníkem v pařížských chrámech, od roku 1859 až do smrti působil v chrámu St. Clotilde. Zemřel tragickou náhodou, podobně jako Chausson na následky pouliční nehody.

Varhanní skladby a duchovní tvorba včetně oratorií ve Franckově tvorbě převažují, varhany také silně ovlivnily jeho hudební jazyk. Je však také autorem klavírních skladeb, písní, komorních a orchestrálních děl včetně symfonických básní – a jedné jediné symfonie. Devatenácté století znamenalo v orchestrální hudbě mimo jiné hledání nového zvuku a tvaru. Kanonizovaná hudební forma prodělávala změny nejen pod vlivem programní hudby, stavba moderních koncertních sálů si vyžádala zvětšení obsazení orchestru a stavební prvky formy nové uspořádání, nové pojivo. Už Hector Berlioz uplatnil ve své Fantastické symfonii (Symphonie fantastique) utkvělou myšlenku, „idée fixe“, mimohudební představu, která prochází všemi pěti větami. Franckova symfonie je „absolutní hudba“, princip struktury je čistě hudební, takzvaná cyklická forma. Navracející myšlenku nemusí posluchač vždy konkrétně rozeznat, pracuje však v podvědomí a vytváří celý kontext díla. Franckova symfonie se od klasické symfonie liší už třívětostí. Vstupní motiv pomalého úvodu je citátem z poslední věty Beethovenova Smyčcového kvartetu op. 135, proslulé otázky „Muss es sein?“ (Musí to být?), kterou Beethoven zaznamenal do not, a její odpovědi. V romantických výkladech se tomuto zápisu přikládaly různé významy, dnes víme, že byla projevem Beethovenova sarkasmu, narážkou na slib, daný vydavateli, který na skladbu čekal. Pro Francka znamenalo těchto několik taktů tvárný materiál, s nímž mohl dále ideálně pracovat. S druhou myšlenkou přicházejí smyčce, tvoří ji řada pouhých šesti tónů, z nichž Franck rozvine prosté, avšak vznešené třetí téma. Druhá věta zastupuje obě střední věty obvyklého symfonického schématu – forma je třídílná a střední díl lze považovat za vložené scherzo. V instrumentaci této věty naleznou působivé uplatnění dechové nástroje. Finální věta je v sonátové formě, myšlenky předchozích vět se opět v mutacích vracejí a rozměrná koda přináší resumé. Symfonie d moll byla poprvé uvedena 17. února 1889 na koncertě Koncertní společnosti konzervatoře (Société des Concerts du Conservatoire). Hudební svět Paříže konce 19. století dokládá ještě jedna maličkost, která autory a díla dnešního programu spojuje: Obě dnes uvedené skladby jsou věnovány skladateli Henrimu Duparcovi (1848–1933). S Césarem Franckem se Duparc seznámil během studia, získal od něj později četné rady a pokládal ho v mnohém za svého učitele. Rovněž v případě Poémy se jedná o dedikaci mezi přáteli.

Hvězdná kariéra tenoristy Pavola Breslika začala v roce 2005, kdy byl v anketě kritiků časopisu Opernwelt zvolen „Young Singer of the Year“. V letech 2003 až 2006 byl členem souboru Berlínské státní opery Unter den Linden. Od roku 2006 pravidelně hostuje ve velkých evropských operních domech.
Ve Vídeňské státní opeře zpíval mj. Lenského, Nemorina, Dona Ottavia a Alfreda, v Bavorské státní opeře debutoval ve dvou významných rolích: Gennara (Lucrezia Borgia) po boku Edity Gruberové a Edgara (Lucia di Lammermoor) s Dianou Damrau. V Covent Garden ztvárnil Lenského v Oněginovi a také Ferranda, Dona Ottavia a Tamina. Hostoval rovněž v Pařížské opeře, Liceu Barcelona, Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, Berlínské státní opeře, na Salcburském festivalu, Aix Festivalu, Theater an der Wien, Semperoper Dresden a ženevském Grand Théâtre.
V letech 2012 až 2018 byl členem souboru Curyšské opery, kde mimo jiné zpíval Števu, Dona Ottavia, Nadira, Petera Quinta a Leicestera. V roce 2021 mu byl udělen čestný titul „Bayerischer Kammersänger“.
Po úspěšných debutech v rolích Jeníka (Prodaná nevěsta – Smetana) v Bavorské státní opeře v Mnichově, Edwina (Čardášová princezna – Kálmán) a Prince (Rusalka – Dvořák) v Curyšské opeře, kde nedávno s velkým úspěchem debutoval, se rovněž objevil na prknech Národního divadla Praha. Dalšími přírůstky do jeho repertoáru jsou Matteo (Arabella – Strauss) v Opernhaus Zürich, Faust (Mefistofeles – Boit) a Lohengrin (Wagner) v Semperoper Dresden.
K projektům v aktuální sezóně patří Jeník v nové inscenaci Prodané nevěsty ve Vídeňské státní opeře, dlouho očekávaný návrat do Metropolitní opery New York jako Matteo (Arabella – R. Strauss), Alfred (Netopýr – J. Strauss) v Bavorské státní opeře v Mnichově a debut v roli Rodolfa (Luisa Miller – Verdi) v Hamburské státní opeře.
Narodil se v roce 1979 v Kysuckém Novém Mestě na Slovensku. Studoval na Akademii umění v Banské Bystrici. Byl členem Cnipal Opera Studio v Marseille. Zúčastnil se mistrovských kurzů u Mady Mesplé, Yvonne Minton, Petera Dvorského a Williama Matteuzziho. Svůj debut na jevišti absolvoval v roce 2002 na operním festivalu v Klosterneuburgu.

Robert Jindra je od září 2022 hudebním ředitelem Národního divadla v Praze a hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V letech 2021 až 2024 byl šéfdirigentem Státní filharmonie Košice. Další angažmá ho zavedla do Bavorské státní opery v Mnichově (Rusalka – Dvořák), Opery ve Frankfurtu (Z mrtvého domu – Janáček), Státní opery v Berlíně (Věc Makropulos – Janáček), Semperoper v Drážďanech (Romeo a Julie – Gounod), Opery v Grazu, Deutsche Oper am Rhein, Norské opery v Oslu (Ariadna na Naxu – Strauss, Její pastorkyňa – Janáček) a Slovenského národního divadla v Bratislavě (La Juive – Halévy, Prodaná nevěsta – Smetana, La Traviata – Verdi).
Spolupracuje s mnoha orchestry, jakými jsou Český národní symfonický orchestr, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF (Prague Philharmonia), Slovenská filharmonie, Státní filharmonie Košice, Essenská filharmonie a další. Působil i v Ostravě, kde byl v letech 2010 až 2014 hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského a nastudoval zde řadu operních premiér a rovněž řídil mimořádné koncerty (Verdi Gala, České operní Gala a Puccini Gala). Od sezóny 2018/2019 do sezóny 2020/2021 byl prvním kapelníkem v Aalto Musiktheater a Philharmonie Essen, kde s mimořádným úspěchem dirigoval opery Medea (Reimann), Prsten Nibelungův v jednom večeru (Wagner), Tosca (Puccini), Carmen (Bizet) a další.
Vystupoval na významných festivalech, jako Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Viva musica, Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka a Košická hudobná jar.
V aktuální sezóně jeho angažmá obsahují mj. debut ve Vídeňské státní opeře (Rusalka – Dvořák), Bregenzer Festspiele (Výlety páně Broučkovy – Janáček) a návrat do Semperoper Dresden (Romeo a Julie – Gounod). Narodil se v roce 1977 v Praze, kde studoval zpěv a dirigování na konzervatoři.

Texty skladeb:

Ernest Chausson
Poème de l’Amour et de la Mer
Maurice Bouchor

La Fleur des eaux
L‘air est plein d‘une odeur exquise de lilas,
qui, fleurissant du haut des murs jusqu‘au bas,
embaument les cheveux des femmes.
la mer au grand soleil va toute s‘embraser,
et sur le sable fin qu‘elles viennent baiser
roulent d‘éblouissantes lames.

Ô ciel qui de ses yeux dois porter la couleur,
brise qui va chanter dans les lilas en fleur
pour en sortir tout embaumée,
ruisseaux qui mouillerez sa robe, o verts sentiers,
vous qui tressaillerez sous ses chers petits pieds,
faites-moi voir ma bien-aimée!
Et mon cœur s‘est levé par ce matin d‘été,
car une belle enfant était sur le rivage,
laissant errer sur moi des yeux pleins de clarté,
et qui me souriait d‘un air tendre et sauvage.

Toi que transfiguraient la Jeunesse et l‘amour,
tu m‘apparus alors comme l‘âme des choses;
mon cœur vola vers toi, tu le pris sans retour,
et du ciel entr‘ouvert pleuvaient sur nous des roses.

Quel son lamentable et sauvage
va sonner l‘heure de l‘adieu!
La mer roule sur le rivage,
moqueuse, et se souciant peu
que ce soit l‘heure de l‘adieu.

Des oiseaux passent, l’aile ouverte,
sur l’abîme presque joyeux;
au grand soleil la mer est verte,
et je saigne silencieux
en regardant briller les cieux.

Je saigne en regardant ma vie
qui va s‘éloigner sur les flots;
mon âme unique m‘est ravie
et la sombre clameur des flots
couvre le bruit de mes sanglots.
Qui sait si cette mer cruelle
la ramènera vers mon cœur?
Mes regards sont fixés sur elle;
la mer chante, et le vent moqueur
raille l‘angoisse de mon cœur.

Vodní květy

Vzduch něžnou vůní šeříku je provoněný
po celé zdi je květy obsypán keř až k zemi
a jako parfém vlasy žen svou vůní plní.
Moře jen žhne, jak v paprscích se sluní,
po jemném písku pobřeží se valí
třpytivé vlny, jak břeh by objímaly.

Obloho, ty barvu jejích očí máš,
vánku, ty v keři píseň o ní zpíváváš
do dálky vůně šeříku pak s tebou letěla.
Potůčku, jenž skrápíš její šaty,
stezko, jejím krokem se chvěješ, ať se vrátí,
řekněte mi, kam jen se poděla!

Onoho letního rána jsem se probudil
a na pobřeží krásná dívka stála,
pohled jejích očí se u mě zastavil,
něžně a plaše se na mě usmívala.
Byla jsi mládím, láskou, pak už nic,
duše všech věcí z tvých očí hleděla,
mé srdce letělo ti nenávratně vstříc,
a z mraků sprška růží dolů pršela.

Jak krutě to zní a jak je žalostné,
když musí nastat loučení!
Moře se převaluje, je k nám lhostejné,
vlny se vzedmou, posměšně zapění
když přijde chvíle loučení.

Ptáci, co kolem letí, křídla rozvírají,
radostně vznášejí se nad roklinou,
v slunci se vlny moře zelenají.
A mně se z rány kapky krve řinou,
nebe se třpytí jemnou síťovinou.

Krvácím tiše a život odplouvá,
ode mě ve vlnách se vzdaluje.
Má duše je umrtvená, doznívá.
Vlny hučí, když vítr zaduje,
můj vzlyk svým hlasem překrývá.

Kdo ví, zda ji to kruté moře
vrátí a znovu se na mě zadívá?
Můj zrak ji hledá, trpím hořem.
A moře zpívá, vítr se vysmívá
a neví, kdo tu muka prožívá.

La Mort de l‘amour

Bientôt l‘île bleue et joyeuse
parmi les rocs m‘apparaîtra;
l‘île sur l‘eau silencieuse
comme un nénuphar flottera.

À travers la mer d‘améthyste
doucement glisse le bateau,
et je serai joyeux et triste
de tant me souvenir – bientôt!

Le vent roulait les feuilles mortes; mes pensées
roulaient comme des feuilles mortes, dans la nuit.
Jamais si doucement au ciel noir n‘avaient lui
les milles roses d‘or d‘où tombent les rosées!

Une danse effrayante, et les feuilles froissées,
et qui rendaient un son métallique, valsaient,
semblaient gémir sous les étoiles, et disaient
l‘inexprimable horreur des amours trépassées.

Les grands hêtres d‘argent que la lune baisait
étaient des spectres : moi, tout mon sang se glaçait
en voyant mon aimée étrangement sourire.

Comme des fronts de morts, nos fronts avaient pâli,
et, muet, me penchant vers elle, je pus lire
ce mot fatal écrit dans ses grands yeux: l‘oubli.

Le temps des lilas et le temps des roses
ne reviendra plus à ce printemps-ci;
le temps des lilas et le temps des roses
est passé, le temps des œillets aussi.

Le vent a changé, les cieux sont moroses,
et nous n‘irons plus courir, et cueillir
les lilas en fleur et les belles roses;
le printemps est triste et ne peut fleurir.

Oh ! joyeux et doux printemps de l‘année,
qui vins, l‘an passé, nous ensoleiller,
notre fleur d‘amour est si bien fanée,
las ! que ton baiser ne peut l‘éveiller!

Et toi, que fais-tu ? pas de fleurs écloses,
point de gai soleil ni d‘ombrages frais;
le temps des lilas et le temps des roses
avec notre amour est mort à jamais.

Smrt lásky

Brzy se přede mnou objeví
radostný ostrov mezi skalami.
Na tiché vodě se jen mámivý
vznáší jak leknín mezi vlnami.

Moře ametystem zářit zdá se mi,
klouže sem zlehka člun mně známý,
veselo i smutno jistě bude mi
se všemi vzpomínkami!

Vítr hnal mrtvé listí v myšlenkách neklidných
jako to listí se v noci zachvívaly.
Nikdy se v příšeří tak krásné nezdávaly
tisíce zlatých růží, rosou zkropených!

Děsivý tanec a uschlé listy zmatené
šířily zvuk kovu a valčík tančily,
pod hvězdami vzdychly, když se zasnily
o nevýslovné hrůze lásky ztracené.

Měsíc stříbrným bukům polibek posílá,
přízrakům němým. Krev v žilách se mi prudce srazila,
má milá zdravila mě zvláštním úsměvem.
Jak tváře mrtvých, tak bledé ty naše byly.
A když jsem se nad ní mlčky sklonil, četl jsem
jí očích slovo smrtící: zapomeň tuhle chvíli.

Čas šeříků a čas růží,
se tohoto jara už nevrátí;
Čas šeříků a čas růží
je pryč, zvadly i karafiáty.

Vítr se obrátil, nebe potemnělo,
už nikdy nebudem na tomto světě
trhat šeřík a růžemi zdobit čelo.
Jaro je smutné a už nám nerozkvete.

Jak sladce se teď na to jaro vzpomíná,
jak slunce nás svým teplem tehdy hřálo,
už zvadla nám naší lásky květina,
žel! I tvůj polibek by byl dnes málo.

Co asi děláš? Už nevykvetou žádné květiny,
slunce nepohladí, stín nepadne na čelo,
čas šeříků, čas růží byl jen jediný.
a s naší láskou všecko umřelo.

(Český překlad Vlasta Reittererová, 2025)