PROGRAM

Darja Kukal Moiseeva
Prostor barvám (10´)
(Světová premiéra skladby na objednávku JFO vybraná na základě otevřené výzvy)

Matteo Hager
Koncert pro housle a orchestr (20´)

/přestávka/

Jean Sibelius
Koncert pro housle a orchestr d moll op. 47 (35´)

            Allegro moderato
            Adagio di molto
            Allegro, ma non tanto

ÚČINKUJÍCÍ

Matteo Hager – housle
Richard Kollert – housle
Anna Bangoura – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Jakub Klecker – dirigent

Dialog generací, barev a virtuozity. I tak by šlo nahlížet na dnešní koncert z řady Mladí sólisté. Dramaturgie večera nás totiž provede fascinujícím obloukem – od světové premiéry díla, přes ambiciózní koncert mladého autora-interpreta, až po jeden z nejobtížnějších a nejvíce uctívaných pilířů houslové literatury. Spojujícím prvkem je mládí – nikoliv však jako synonymum pro nezralost, ale jako nositel čerstvé energie, hledání nových významů a neotřelých interpretací. Janáčkova filharmonie Ostrava dlouhodobě investuje do budoucnosti tím, že dává prostor těm, kteří hudební svět teprve formují, a dnešní program je toho nejzářivějším důkazem.

Úvodní skladba večera, Prostor barvám, nás zavádí do světa Darji Kukal Moiseevy (*1998), osobnosti, jejíž jméno v posledních letech rezonuje českou i mezinárodní scénou s nebývalou intenzitou. Její cesta vedla přes Pražskou konzervatoř až na HAMU, přičemž na této cestě studovala skladbu u Jiřího Gemrota a Jana Duška. Že jde o talent mimořádného formátu, potvrdil i mezinárodní úspěch v prestižní soutěži International Rostrum of Composers, kde její skladba Calmness II zvítězila v kategorii autorů do 30 let.

Darja však není jen hudebnicí. Pro Darju má zvuk svou barvu, texturu a váhu. Tato fascinace výtvarným světem se promítá i do kompozice Prostor barvám, která vznikla na přímou objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava v rámci otevřené výzvy pro mladé skladatele. V této světové premiéře autorka nepracuje s tóny jen jako s matematickými jednotkami, ale jako s pigmenty, které nanáší na orchestrální plátno. Skladba je pozvánkou do vnitřního prostoru, kde se zvukové vlnění mění v barevné plochy, kde se stírá hranice mezi slyšeným a viděným. Je to hudba komunikativní, reflexivní a v nejlepším slova smyslu moderní. Sama autorka se o své nové skladbě vyjádřila následovně: „Tato skladba je prostorem, v němž se člověk může na okamžik zastavit a spočinout, obklopen orchestrálním zvukem. Nabízí útočiště pro vlastní myšlenky, návrat k sobě samému a k vlastnímu nitru. V propletení barev orchestru nacházím zvláštní, o to však krásnější klid. Tuto skladbu vnímám jako návrat k jednoduchosti bytí a vnitřní hudební svobodě.“ Skladba je určena pro symfonický orchestr rozšířený o vibrafon a celestu. Pracuji v ní s několika ústředními motivy, které se v průběhu skladby postupně proměňují. Rozvíjím je po stránce motivicko-tematické, harmonické i instrumentační, s důrazem na barevnost jednotlivých nástrojů i celého orchestru. Cílem bylo vytvořit prostor pro zvukové odstíny orchestru a ukázat jejich možnosti v individuálním i společném kontextu.”    

Následující část programu nás seznámí s dalším fenomenálním talentem nastupující generace. Matteo Hager (*2003), česko-americký houslista a skladatel, představuje typ renesančního umělce, který se vrací k tradici, kdy interpret byl zároveň tvůrcem předváděného díla. Matteo, který v současnosti brousí svůj talent na prestižní Royal Academy of Music v Londýně, je držitelem mnoha ocenění, včetně Stříbrné medaile od The Musicians‘ Company, což je pocta vyhrazená jen těm nejnadějnějším hudebníkům působícím v Británii.

Hagerův Koncert pro housle a orchestr je dílem, které v sobě nese otisk jeho dvojí identity. Jako virtuózní houslista dokonale rozumí možnostem svého nástroje, jako skladatel se nebojí emocí a velkých gest. Matteo sám přiznává, že provedení vlastního koncertu s velkým symfonickým orchestrem je splněním jeho dětského snu. Jeho hudební jazyk není poplatný avantgardním experimentům za každou cenu; je to spíše dialog s tradicí, do kterého vkládá dravost mládí a brilantní techniku. V jeho podání nejsou housle jen nástrojem, ale prodlouženým hlasem autora, který nám vypráví svůj osobní příběh o hledání harmonie v chaosu moderního světa. Autor popisuje svůj koncert těmito slovy: “Jedná se o třívětou skladbu, kterou jsem začal psát na začátku roku 2024. Jako první jsem začal psát druhou větu, kterou jsem věnoval své kamarádce, jež na konci roku 2023 bohužel zesnula. Právě druhá věta začíná statickou melodií v houslovém partu za doprovodu opakujícího se rytmického motivu tří čtvrťových not a čtvrťové pauzy. Melodie se postupně přesouvá i do orchestru a přidávají se dechové nástroje. Houslový part se stává více improvizačním a crescenduje až do orchestrální mezihry. V ní se vrací téma první věty, tentokrát však ve vysokém registru prvních houslí. Po dalším vstupu houslí za doprovodu pouze smyčců se vrací téma z konce první věty, tentokrát jako vrchol celé věty. Poté, co hlavní melodii převezmou smyčce, mají housle svůj poslední vstup a hudba postupně ztrácí na intenzitě až do úplného ticha před třetí větou.

První věta měla původně být samostatnou skladbou pro sbor, oktavistu a sólové housle, ale nakonec jsem ji přepracoval pro symfonický orchestr. Chtěl jsem ale zanechat ve skladbě nádech původně zamýšlené temnější barvy hlasů oktavisty a sboru. V A sekci této věty orchestrální doprovod kontrastuje pomalou rozvíjející se harmonií s improvizačním, virtuózním volným houslovým partem a nechává mu prostor na co největší svobodu v interpretaci. Celý začátek je téměř bez pravidelného pulsu. Úzká harmonie, která je v této větě často přítomná, je inspirována harmonií používanou bulharskými folklorními sbory. Inspirací pro tuto větu je však více – zejména tvorba minimalisty Arva Pärta, propojená s vlivy filmové (hlavně v orchestraci) a folklorní hudby.
Třetí věta je velmi kontrastní k prvním dvěma svou rytmičností a širší orchestrací. Nachází se zde kadence sólového houslového partu i climax celé skladby. Na rozdíl od prvních dvou vět působí na první pohled celkově mnohem odlehčeněji a může se zdát, že je tematicky zcela odlišná, i když tomu tak není. Mnohá hudební témata jsou stejná jako ve větě první, jenom jsou trochu upravená.
Všechny věty obecně propojují společné motivy, jednotné tonální ukotvení, stejně jako celková struktura díla. Interpretaci skladby bych rád ponechal na každém posluchači zvlášť, protože u tak abstraktního umění, jakým je hudba, to považuji za důležité a nechci svým autorským výkladem ovlivňovat subjektivní vnímání posluchače.”              

Závěr večera patří dílu, které patří k nejtěžším zkouškám každého houslisty – Koncertu pro housle a orchestr d moll Jeana Sibelia (1865–1957). Finský mistr tento koncert dokončil v roce 1905 a vložil do něj veškerou svou lásku i frustraci spojenou s houslemi. Sám Sibelius totiž toužil být houslovým virtuosem, ale nervozita a fyzické limity mu tuto cestu uzavřely. Koncert je tak v jistém smyslu jeho „vysněným“ výkonem, který sám nikdy nemohl podat.

Historie tohoto díla je však fascinujícím způsobem propojena s českým prostředím, což je fakt, který v našem kontextu často opomíjíme. Původní verze koncertu byla technicky ještě náročnější a syrovější než ta, kterou známe dnes. Její premiéry v Helsinkách v roce 1904 se ujal temešvárský rodák českého původu Victor Nováček, který v té době působil jako profesor na tamní konzervatoři, a hlavně koncertní mistr zdejší filharmonie. Ačkoliv byl Nováček respektovaným pedagogem a komorním hráčem, Sibeliovo „monstrózní“ dílo pro něj bylo příliš velkým soustem. Premiéra skončila rozpačitě – nejen kvůli technickým obtížím sólisty, ale i kvůli krátkému času na nastudování.

Sibelius následně koncert podrobil radikální revizi. Ubral na vnější virtuozitě ve prospěch vnitřní hloubky a struktury. Revidovaná verze, kterou uslyšíme dnes, je mistrovským kouskem, v němž se mísí chlad severské mlhy s žárem niterné vášně. První věta nás pohltí tajuplným chvěním smyčců, z něhož vystupuje osamělý hlas houslí. Druhá věta, Adagio, je jedním z nejkrásnějších milostných vyznání v hudbě vůbec, zatímco finále, které muzikolog Donald Tovey trefně nazval „polonézou pro lední medvědy“, je strhujícím tancem plným rytmické energie.
Dnešní program je oslavou cesty. Cesty Darji Kukal Moiseevy k novým zvukovým barvám, cesty Mattea Hagera k naplnění tvůrčího osudu a cesty Jeana Sibelia od neúspěšné premiéry k nesmrtelnosti. Je to večer, který nám připomíná, že hudba je živý organismus, který potřebuje odvahu mladých, aby mohl dál růst.

Česko-americký houslista Matteo Hager (*2003) začal hrát na housle ve čtyřech letech. Vystudoval Hudební gymnázium v Praze ve třídě Jiřího Fišera a následně získal talentové stipendium na Royal Academy of Music v Londýně, kde v současnosti studuje u Rodneyho Frienda. Od útlého věku se s úspěchem účastnil celé řady soutěží. Zvítězil v ústředním kole soutěže MŠMT 2014, stal se laureátem Houslové soutěže Josefa Micky, Akademie Václava Hudečka, France Music Competition, Augustin Aponte Competition ve Španělsku, Note di Talento v Itálii či International Showcase Music Competition v Hamburku. Získal zlatou medaili na Manhattan International Music Competition, Cenu za mimořádný talent na Akademii Kroměříž a hlavní cenu v soutěži Antonín Dvořák Classical Music Competition 2025.
V roce 2023 jej časopis BBC Music Magazine zařadil do rubriky Rising Stars, o dva roky později získal prestižní cenu The Musicians‘ Company Silver Medal, která je udělována nejlepším studentům hudebních škol v Británii.
Koncertoval na třech kontinentech a jako sólista spolupracoval s řadou významných orchestrů, mimo jiné s Barbican Sinfonia, Prague Philharmonia, Filharmonií Bohuslava Martinů, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Západočeským symfonickým orchestrem, Komorní filharmonií Pardubice, PKS, Bursa Regional State Symphony Orchestra či Central London Orchestra. Hrál pod taktovkou dirigentů, jakými jsou Tomáš Netopil, Jack Gonzalez-Harding, Radek Baborák, Alena Hron, Robert Kružík, Tomáš Brauner, Marek Šedivý, Petr Vronský, Jan Kučera, Chuhei Iwasaki, Naci Özgüç či Nataliya Gonchak.
Jako sólista vystoupil na mnoha národních i mezinárodních hudebních festivalech, včetně Mayfield Festival, Dvořákovy Prahy, Lednicko-valtického hudebního festivalu, Pardubického hudebního jara, Festivalu Krumlov, Klášterních hudebních slavností či Svátků hudby v Praze. Reprezentoval Royal Academy of Music na koncertech v Londýně i New Yorku a jako laureát Ševčíkovy Akademie se představil v Konzerthaus Berlin v rámci festivalu Young Euro Classic 2024. Společně s houslistkou Martinou Bačovou natočil album Violin: Solos and Duets.
Vedle interpretační činnosti se dlouhodobě věnuje také kompozici. V letech 2022 a 2024 se stal laureátem přehlídky Showcase pro mladé interprety a skladatele, kde přednesl svou skladbu Threnodie a část svého Houslového koncertu.
V roce 2026 jej čeká řada koncertních příležitostí, v roli sólisty i skladatele se představí např. na mezinárodních festivalech Pražské jaro a Kutná Hora. Je rovněž autorem hudby k několika divadelním hrám a filmům, mj. k česko-francouzskému celovečernímu filmu Syndrom nekonečného léta (2023, režie Kaveh Daneshmand).
Je držitelem stipendia ABRSM (Associated Board of the Royal Schools of Music), grantu Albert Cooper Music Charitable Trust, stipendia Suresh a Richarda McMillanových pro hudbu a stipendia Comenium Musicum Akademie MenART Boženy Viskupové a Aleny Vikové.

Od tří let poslouchal Richard Kollert hodiny houslí svého bratra u Zakhara Brona, aby se později sám stal jeho žákem na Zakhar Bron Academy. Na housle začal hrát v pěti letech. O půl roku později hrál Vivaldiho koncert na koncertě orchestru PKF-Prague Philharmonia a vystoupil na několika festivalech v Česku, Švýcarsku, Belgii, Německu a Japonsku. V květnu 2016 koncertoval na světovém summitu OSN Global Compact v Praze. Když mu bylo pouhých deset let, provedl s PKF-Prague Philharmonia Mendelssohnův houslový koncert. O rok později hrál Bruchův Houslový koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem. Obrovského úspěchu dosáhl v Mezinárodní televizní soutěži pro mladé hudebníky „Louskáček“ v Moskvě. Ve finále hrál v Čajkovského sále opět Bruchův koncert tentokrát s Moskevskou filharmonií a získal nejen druhou cenu, ale ještě dvě zvláštní ceny – exkluzivní rozhovor v časopise Musical Life a pozvání k vystoupení na festivalu Vladimíra Spivakova „Moscow Meets Friends“. Ruská média si ho zamilovala a nazývala ho „zázračným dítětem“, „Mozartovým dítětem“ apod. V roce 2021 se zúčastnil „Virtuosos Talent Show“ pořádané maďarskou televizí a získal Zvláštní cenu, jakož i cenu Maestra Plácida Dominga, dále Cenu orchestru (pozvání na vystoupení s orchestrem) a Cenu publika. Jako „vycházející hvězdu“ ho představil jeho milovaný maestro Plácido Domingo na zahajovacím koncertu 30. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov a Richard zde provedl Mendelssohnův Houslový koncert s Českým národním symfonickým orchestrem pod vedením Eugena Kohna. Vystoupil na novoročním koncertu v Bartókově síni Müpa v Budapešti. Velmi ho těší četná pozvání managementu Virtuosos ke koncertním vystoupením v Maďarsku i jinde v zahraničí, jako například na EXPO 2020 v Dubaji. Při oslavách 100. výročí narození Viktora Kalabise se představil na koncertě v Sále Martinů HAMU. V březnu 2023 vystoupil s Plácidem Domingem v Budapešti. V září 2023 hrál Čajkovského houslový koncert s Českou komorní filharmonií Pardubice pod taktovkou Stanislava Vavřínka na závěrečném koncertu hudebního festivalu Zlatá Pecka.
V Mezinárodní soutěži Concertino Praga získal 3. cenu a Cenu pro nejlepšího českého účastníka. Vyhrál první cenu v mezinárodní houslové soutěži „Astana Violin na počest Davida Oistracha“ a o rok později první cenu na soutěži Wieniawského v Lublinu. Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Českou komorní filharmonií Pardubice hrál Čajkovského Houslový koncert, v probíhající sezóně se představil v rámci festivalu Dvořákova Praha, uvedl dva recitály na festivalu Mladá Praha, absolvoval novoroční koncert s Talichovým komorním orchestrem a představil se s Pardubickou filharmonií na festivalu Zlatá Pecka. V roce 2021 účinkoval v dokumentárním filmu České televize „Talent“. Od září 2023 studuje na Pražské konzervatoři ve třídě Jiřího Vodičky.

Herečka, moderátorka a zpěvačka Anna Bangoura vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté si rozšiřovala obzory během univerzitního studia anglické filologie. Od roku 2023 je jednou z moderátorek pořadu Dobré ráno v České televizi. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro kterou pravidelně moderuje koncerty pro školy, a podílí se tak na přiblížení klasické hudby mladým posluchačům. Kromě moderátorské činnosti se věnuje divadlu, působila na scénách Národního divadla Brno, Těšínského divadla a dalších. Mezi její aktuální projekty patří například představení Dvě čárky v Divadle loutek Ostrava. Tato inscenace, zaměřená na téma reprodukčního zdraví a otevřenou diskusi, získává nominace i ocenění na festivalech za autentické a citlivé zpracování těchto společensky důležitých témat. Jako zpěvačka je členkou kapely L.A. Sunday, která interpretuje světové hity z oblasti popu, funku a soulu. Součástí její práce jsou také preventivní programy ve školách, které prostřednictvím divadelních prvků otevírají důležitost mezilidské komunikace. Nahrává rovněž podcasty, voiceovery a spolupracuje při tvorbě autorských projektů.

Jakub Klecker patří mezi nejrychleji se profilující české dirigenty. Je umělecky spjat zejména s Janáčkovou operou Národního divadla Brno, kde pod jeho taktovkou vznikla řada úspěšných inscenací, např. Hry o Marii (Martinů), Tosca a Bohéma (Puccini), Hubička (Smetana), Čert a Káča (Dvořák), Cosi fan tutte (Mozart), či Dvořákův Jakobín – ta byla živě přenášena přes operní platformu Opera Vision do celého světa. Od roku 2010 intenzivně spolupracuje také s Operou Národního divadla moravskoslezského, kde v letech 2015–2020 působil jako hudební ředitel. I zde uvedl řadu pozoruhodných titulů, mj. operu – film Tři přání aneb Vrtkavosti života a Juliettu (Martinů), Branibory v Čechách a Tajemství (Smetana), La clemenza di Tito (Mozart), Otella (Verdi), Lady Macbeth Mcenského újezdu (Šostakovič), Rusalku (Dvořák), Osud (Janáček), v posledních letech pak Rozbitý džbán a Císař Atlantidy Viktora Ullmanna či operu Šarlatán Pavla Haase. Za zmínku stojí i jeho úspěšné působení na pozici šéfdirigenta Moravské filharmonie Olomouc v letech 2019–2022. Dlouhodobě spolupracuje také s Národním divadlem v Praze (např. Mozartova Figarova svatba, Bizetova Carmen, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky nebo večer komponovaných baletních opusů Ballettissimo). Na zájezdu brněnské Janáčkovy opery do Ománu v květnu 2014 řídil Dvořákovu Rusalku, která byla pod jeho vedením uvedena na Arabském poloostrově vůbec poprvé. V lednu 2013 debutoval s Verdiho Aidou ve Státním divadle v Norimberku. Na svém repertoáru má téměř 70 operních nebo baletních titulů.
Věnuje se také symfonické tvorbě a spolupracuje s většinou českých orchestrů (SOČR, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Brno, Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Filharmonie Hradec Králové, Czech Virtuosi). Vystupoval se Symfonickým orchestrem Udine a s Jenskou filharmonií v Německu. V letech 2007 a 2009 vedl Filharmonii Brno na koncertním turné po Japonsku. Opakovaně vystoupil na Mezinárodním operním a hudebním festivalu Janáček Brno, Smetanova Litomyšl či Rheingau Musik Festival. V letech 2009, 2016 a 2024 dirigoval na festivalu Pražské jaro, v roce 2017 debutoval s Mozartovou operou Figarova svatba ve Vratislavské opeře. Na podzim roku 2019 dvakrát hostoval ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu (Moravská filharmonie Olomouc a Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín).
Od roku 2014 působí jako pedagog na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, od roku 2022 je zde vedoucím Katedry dirigování a operní režie. Vystudoval dirigování u Jiřího Bělohlávka a Tomáše Koutníka na pražské HAMU.

Skladba Prostor barvám Darji Kukal Moiseevy zazní ve světové premiéře a je finančně podpořena Ochranným svazem autorským.