PROGRAM

Manuel de Falla
Nokturno   (5´)

Fryderyk Chopin
Nokturno Des dur op. 27 č. 2  (6´)

Manuel de Falla
Mazurka c moll    (6´)

Fryderyk Chopin
Mazurka a moll op. 7 č. 2  ( 3´)

Fryderyk Chopin
Mazurka G dur op. 67 č. 1   ( 1´)

Manuel de Falla
Serenata Andaluza   ( 6´)

Fryderyk Chopin
Valčík a moll op. 34 č. 2     (5´)

Manuel de Falla
Canción     ( 2´)

Fryderyk Chopin
Berceuse op. 57   ( 5´)

/přestávka/

Manuel de Falla
Cuatro piezas españolas (Čtyři španělské kusy)    (16´)

    Aragonesa

      Cubana

      Montañesa

      Andaluza 

Isaac Albéniz
Iberia (výběr)    ( 30´)

      Evocación

      El Polo

      Almería

      Triana

ÚČINKUJÍCÍ

Javier Perianes – klavír

Dramaturgickým jádrem první části klavírního recitálu mezinárodně uznávaného španělského pianisty Javiera Perianese je pečlivě promyšlený sled klavírních miniatur dvou skladatelů – jeho krajana Manuela de Fally a Fryderyka Chopina. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o dva celkem vzdálené světy, opak je však pravdou – oba umělci byli výtečnými klavírními interprety a Chopinovo dílo a pedagogické působení výrazně ovlivnily nejranější umělecký vývoj a první skladatelské kroky Manuela de Fally. Pojí je také vliv genia loci Paříže, kde oba strávili podstatnou část svého života. Za vyvrcholení koncertního programu lze považovat klavírní suitu Iberia od dalšího španělského autora Isaaca Albénize, který na přelomu 20. a 21. století rovněž vynikal jako klavírní virtuos a byl svým mladším kolegou Fallou velmi respektován.

Není jistě bez zajímavosti, že si hudební svět v letošním roce připomíná hned dvě výročí spojené s osobností skladatele a pianisty Manuela de Fally (1876–1946), a to 150 let od jeho narození a 80 let od jeho skonu. Jedná se o nejvýraznějšího španělského hudebního autora první poloviny 20. století, na jehož kompozičním jazyce se kromě zmíněného Fryderyka Chopina podepsali také hudební impresionisté a původní lidová hudba jeho domoviny. V rámci jeho poněkud skromného tvůrčího odkazu vynikají dva balety Čarodějná láska a Třírohý klobouk a také koncertantní nokturno pro klavír a orchestr poetického názvu Noci ve španělských zahradách.

Nokturnem pojmenoval dvacetiletý skladatel i svou úplně první klavírní kompozici z roku 1896. Toto juvenilní dílo představuje jakousi tvůrčí bránu do jeho raného kompozičního období, které z veliké části tvoří miniatury pro sólový klavír. Během několika následujících let napsal také Mazurku c moll (1899), Serenatu andaluza (1900) a Canción (1900) – Chopinovský laděné a lyrický působivé klavírní kusy, jež jsou svým vyzněním i klavírní technikou stále pevně zakotveny v mezích romantismu. Zároveň jde o skladby svým způsobem osobité a velmi citlivě okořeněné o prvky andaluského folklóru. Zmíněná díla se dočkala prvního provedení bezprostředně po vzniku v interpretaci svého autora, jenž se v té době ještě toužil stát klavíristou-skladatelem po vzoru svých předchůdců z období romantismu. Po roce 1904, kdy dokončil svá studia u katalánského skladatele a muzikologa Felipa Pedrella, se Falla obracel ke klavíru již jen sporadicky. Celé jeho klavírní dílo čítá pouhých čtrnáct opusů. Výjimkou jsou např. Čtyři španělské kusy (Cuatro piezas espa?olas), na kterých začal pracovat v Madridu v roce 1906 a dokončil je o dva roky později v Paříži. Premiéra se konala ve francouzské metropoli v Salle Érard v podání katalánského pianisty Ricarda Vi?ese. Čtyřdílný cyklus sestává z částí Aragonesa, Cubana, Monta?esa, Andaluza – čtyř atraktivních a kontrastních tanečních vět, které jsou hudebními portréty jednotlivých španělských regionů. Jde o znázornění pozoruhodné syntézy mezi využitím písní i tanců španělské lidové hudby a impresionistických kompozičních technik, které Falla studoval v Paříži u mistrů, jakými byli Paul Dukas či Claude Debussy. Traduje se, že tato klavírní suita byla věnována Issacu Albénizovi, a navíc, že sám Debussy pomohl Fallovi vydat skladbu v roce 1909 u svého vlastního vydavatele.

Fryderyk Chopin (1810–1849), skladatel a pianista polského původu, věnoval téměř celé své tvůrčí dědictví svému oblíbenému nástroji. V mnoha ohledech inovoval techniku klavírní intepretace a obohatil klavírní literaturu o nové formy – dovedl k dokonalosti salonní žánr nokturno, rozvinul populární tance mazurku a valčík či osamostatnil hudební formy baladu a scherzo. Jeho skladby se brzy staly nezbytnou součástí repertoáru každého klavíristy.

V pořadí druhé Nokturno z op. 27 v Des dur bylo zkomponováno v roce 1836 s věnováním hraběnce Géraldině Apponyi. Je to jedna z nejpůsobivějších a nejpopulárnějších skladeb svého druhu, které vyšly z pera Fryderyka Chopina. Založena je na jediném tématu, které je obohaceno o filigránské ornamentální figury a doprovázeno harmonií lámaných akordů, typickou pro nokturna. Tato klavírní miniatura se občas objevila i v populární kultuře, například v koprodukčním filmu Lazebník sibiřský režiséra Nikity Michalkova z roku 1998. Mazurka a moll op. 7 č. 2 pomalého tempa je velmi intimní a melancholicky laděnou kompozicí, její smutek jako by odrážel skladatelovou touhu po rodině a po domovině. Chopinova první Mazurka z opusu 67 v G dur vznikla v roce 1835, byla publikována teprve posthumně společně s dalšími čtyřmi kusy s opusovými čísly 67 a 68. Živá skladbička přímo vybízí ke vstupu na taneční pódium. Následuje pomalý, smutný Valčík a moll op. 34 č. 2 z roku 1831, aby jako poslední Chopinovo dílo dnešního večera zaznělo Berceuse op. 57. Jde o jednu z jeho nejzralejších a nejjemnějších kompozic z roku 1843, oživující dávné vzpomínky na atmosféru skladatelova rodného domu v Polsku a představující vzdálenou ozvěnou píseň, kterou Chopinovi zpívala jeho matka. Berceuse se skládá ze série variací na líbeznou ukolébavku, která mu utkvěla v paměti z dětství.

Isaac Albéniz (1860–1909) byl o generaci starším španělským skladatelem a pianistou než letošní jubilant Manuel de Falla. Již ve věku sedmi let složil přijímací zkoušky na Pařížskou konzervatoř v oboru klavír, avšak kvůli nízkému věku jej nepřijali. Jeho touha neustále poznávat nové končiny mu nedovolovala setrvat dlouho na stejném místě, během studijních let a posléze i v dospělosti často cestoval a měnil místa pobytu (Madrid, Lipsko, Brusel, Paříž, Barcelona, Londýn) a vskutku úspěšně koncertoval po celém světě. V jeho skladatelské tvorbě výrazně dominují kompozice pro sólový klavír. Postupem času se vymanil z rámce salonní hudby a stále více inklinoval ke španělské lidové tradici. Kolem roku 1905 mu byla diagnostikována nemoc ledvin, a proto byl tehdy nucen méně cestovat i vystupovat. V téže době se začal věnovat komponování své monumentální klavírní suity Iberia – dvanáctidílné kompozici seřazené do čtyř svazků. Jednotlivé skladby cyklu lze však hrát v libovolném pořadí a počtu. Charakterově jsou přirovnávány k hudebním pohlednicím, jejichž malba zachycuje mnohem více než jen ducha španělských krajů. Stylově se jedná o ryze impresionistické dílo, o kterém se žertovně, avšak bez nadsázky traduje, že by mělo být snadno zvládnutelné každým dobrým třírukým pianistou, jenž má neomezený počet let na cvičení a povolení hrát v polovičních tempech. Postupně se v letech 1906, 1907 a 1909 o premiéry všech čtyř svazků cyklu (s výjimkou druhého sešitu, který měl první provedení na francouzské riviéře v Saint-Jean-de-Luz) postarala francouzská pianistka Blanche Selva, a to v různých pařížských sálech. Javier Perianes si pro svůj ostravský recitál z Iberie zvolil úvodní skladbu celého cyklu Evocación, ve které Albéniz pohlíží na svou vlast z dálky skrze opar vzpomínek a nostalgie. El polo z třetího celku je pojmenováno podle typického flamencového stylu polo, charakterizuje neutěšitelné melancholické vyznění. Ve skladbě nejvíce zaujme vytrvalost rytmické figury, jež udává téměř obsedantní tón odpovídající celkové náladě. Albéniz ve skutečnosti instruuje interpreta, aby hrál tak, jako by neustále „sladce vzlykal“. Z druhého svazku zazní kompozice Almería, která odkazuje na středomořské město na pobřeží Andalusie, kde Albénizův otec krátce pracoval. Dominují zde rytmy hemioly a melodika cikánských písní i tanců. Následuje poslední skladba koncertu Triana, která se váže k hudební kultuře a stylu života v sevillské cikánské čtvrti.

Mezinárodní kariéra španělského pianisty Javiera Perianese ho postupně přivedla ke koncertům v nejprestižnějších koncertních sálech s předními světovými orchestry a spolupráci se slavnými dirigenty, mezi které patří Daniel Barenboim, Charles Dutoit, Zubin Mehta, Gustavo Dudamel, Klaus Mäkelä, Gianandrea Noseda, Gustavo Gimeno, Santtu-Matias Rouvali, Simone Young a Vladimir Jurowski.

Sezóna 2025/26 mu nabídne řadu dalších významných koncertů, včetně koncertů se symfonickými orchestry ze San Francisca, San Diega, Dallasu a Baltimoru, Bamberským symfonickým orchestrem, Orquesta Sinfonica do Estado de S?o Paolo, Orquesta Sinfónica de Castilla y León, Teatro Real a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo, symfonickými orchestry ze Sydney a Tasmánie. Navíc se vrátí k Orquesta de la Comunitat Valencia, aby zde uvedl všech pět Beethovenových koncertů a Beethovenův cyklus absolvuje i s Galicijským symfonickým orchestrem.

Často vystupuje na recitálech po celém světě, v této sezóně to byly např. recitály v Heidelberger Frühling, Gulbenkian, Barceloně, Alicante, Scherzo Madrid, Bozaru, Lutychu, Künzelsau a Opera House v Sydney. Pravidelně se rovněž objevuje na prestižních festivalech, jako jsou BBC Proms, Lucerne Festival, Argerich Festival, Salzburg Festival, La Roque d’Anthéron, Grafenegg, Pražské jaro, Ravello, Stresa, San Sebastian, Santander, Granada, Vail, Blossom, Ravinia a Canary Island Music Festival. Jako vášnivý komorní hudebník často spolupracuje s violistkou Tabeou Zimmermann. Duo chystá koncerty v Německu a Severní Americe, včetně vystoupení v Carnegie Hall, Montreal Salle Bourgie, Princetonu, Club Musical de Quebec a Library of Congress.

Mezi vrcholy jeho kariéry patří koncerty s Vídeňskými filharmoniky, lipským Gewandhausorchestrem, orchestry Chicaga, Bostonu, San Franciska, Washingtonu, Yomiuri Nippon, Dánským národním symfonickým orchestrem, s orchestry Osla, Londýna, New Yorku, Los Angeles, Clevelandu, Českou filharmonií, s Orchestre de Paris, Orchestre Symphonique de Montréal, s rozhlasovými orchestry Švédska a Norska, s Mahlerovým komorním orchestrem a Budapešťským festivalovým orchestrem.

Nahrává exkluzivně pro Harmonia Mundi. Jeho nejnovější nahrávky obsahují výběr Scarlattiho sonát, Granadosovy Goyescas a Chopinovy Sonáty č. 2 a 3 a tři Mazurky op. 63. V roce 2025 natočila společnost Euroarts s Perianesem dokumentární film v Reales Alcazares v Seville, který je věnován zvláštnímu vztahu mezi skladateli spjatými se Sevillou, Scarlattim a Albénizem. Španělské ministerstvo kultury mu udělilo Národní hudební cenu a byl jmenován Umělcem roku v rámci udělování Mezinárodních cen klasické hudby (ICMA).