Janáčkova filharmonie OstravaKoncerty1. abonentní koncert v Opavě

17. 05. 2024
19:00 hod.
80 minut
Opava, kostel sv. Václava
Vyprodáno
od 540 Kč

1. abonentní koncert v Opavě

První opavský koncert a prostory Kostela sv. Václava rozezní tóny Mahlerovy Blumine, inspirované letní přírodou, niterné Písně letních nocí Hectora Berlioze v provedení přední české mezzosopranistky Markéty Cukrové a Zemlinského První symfonie d moll. To vše poprvé pod vedením španělského dirigenta Jaume Santoji.

Program koncertu

PROGRAM

Gustav Mahler
Blumine (7´)

Hector Berlioz
Letní noci op. 7 (28´)

Villanelle
Duch růže
Na lagunách: Lamento
Odloučení
Na hřbitově: měsíční svit
Neznámý ostrov

/přestávka 15 minut/

Alexander Zemlinsky
Symfonie č. 1 d moll (26´)

Allegro ma non troppo
Scherzo: Allegro scherzando
Sehr innig und breit

 

ÚČINKUJÍ

Markéta CUKROVÁ – mezzosoprán
Janáčkova filharmonie Ostrava
Jaume SANTONJA – dirigent

 

Dirigent a skladatel Gustav Mahler (1860–1911) přišel na svět v obci Kaliště nedaleko Humpolce jako prvorozený syn ne příliš zámožných německých židovských rodičů. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Jihlavy. Českomoravské pomezí v okolí Jihlavy bylo tehdy osídleno převážně německy mluvícím obyvatelstvem. V samotném městě bylo německé gymnázium, které mladý Gustav navštěvoval do roku 1871; poté nastoupil na německé gymnázium v Praze. Zde byl však velmi nešťastný a vinou špatného školního prospěchu se musel vrátit do Jihlavy. V patnácti letech začal studovat hru na klavír a kompozici na vídeňské konzervatoři. Ve Vídni zároveň docházel na univerzitní přednášky a v letech 1877–1879 byl žákem významného symfonika Antona Brucknera. V hlavním městě monarchie se záhy přidal ke studentské generaci, která obdivovala novátorské operní dílo Richarda Wagnera. V roce 1880 nastoupil dráhu dirigenta, jež jej jakožto hlavní zaměstnání provázela až do smrti. Jeho prvním působištěm bylo hornorakouské lázeňské městečko Hall, poté dirigoval v operních divadlech v Lublani, Olomouci, Vídni, Kasselu, Praze a Lipsku. Mahlerovo angažmá v těchto hudebních centrech mělo však krátkodobý charakter motivovaný zejména častými neshodami s nadřízenými. Větší význam pro jeho kariéru mělo působení v Budapešti (1888–1891), Hamburku (1891–1897) a zejména ve Vídni, kde od roku 1897 pracoval jako ředitel Dvorní opery. Nejvyšší místo v rakouské hudební hierarchii však mohl získat pouze za podmínky, že se oficiálně vzdá židovské víry a přestoupí ke katolicismu. I přesto zažíval silné konflikty s rakouskými antisemitskými silami a po deseti letech na toto místo rezignoval. V té době byla rovněž rozpoznána jeho těžká srdeční choroba. Posledním Mahlerovým útočištěm se stal New York, kde dirigoval v Metropolitní opeře i v Newyorské filharmonii. Jako dirigent často řídil skladby německých autorů – byl skvělým interpretem Mozarta a Wagnera. Pozornost nicméně věnoval i ruským skladatelům (zejména Čajkovskému), z české hudby obdivoval hlavně Smetanu – z jeho oper nastudoval v Hamburku, Vídni a New Yorku Dvě vdovy, Dalibora, Hubičku i Prodanou nevěstu.
Symfonická skladba Blumine byla původně druhou větou Mahlerovy pětivěté První symfonie pocházející z roku 1888. S touto částí se však skladba hrála jen na prvních třech uvedeních, pak ji autor ze své kompozice vyňal a od té doby má jeho symfonická prvotina čtyřvětou podobu. Důvodem byla reakce kritiky, která větu považovala za příliš triviální a tvrdila, že je její vstupní téma hrané trubkami převzato z První symfonie Johannese Brahmse, a je dokonce ve stejné tónině C dur. Část Blumine začal údajně sám Mahler po čase považovat za přespříliš sentimentální, její rukopis zničil a zdálo se, že skončí nenávratně v propadlišti dějin. Teprve v roce 1966 objevil britský hudební spisovatel Donald Mitchell opis symfonické partitury pocházející z hamburského provedení První symfonie, kde Blumine ještě zazněla. Následujícího roku ji na koncertní pódia vrátil Benjamin Britten. Od té doby zacházejí dramaturgové a dirigenti symfonických těles s touto větou různě. Buď ji (stejně jako na dnešním večeru) uvádějí jako samostatné dílo, nebo ji hrají před či po Mahlerově První symfonii, případně jí v rozporu s někdejším rozhodnutím autora navracejí její původní místo druhé věty této skladby. Hudba je to nicméně krásná a velmi působivě instrumentovaná, a tak buďme rádi, že o ni svět nepřišel.

Je s podivem, že největší francouzský symfonik období romantismu, Hector Berlioz (1803–1869), neuměl vůbec hrát na klavír, ani na jiný hudební nástroj; údajně měl jen základy hry na kytaru. Tento romanticky rozervaný bouřlivák měl po celý život jasno, jakým směrem by se měla jeho tvorba ubírat. Rozvinul Beethovenovu myšlenku, aby hudba vyjadřovala vysoké humanistické ideje a v mnoha ohledech se stal výrazným, avšak ve své době často nedoceněným novátorem. Mnohé ze svých zásad vetknul už v pouhých šestadvaceti letech do Fantastické symfonie, jež se stala zásadním mezníkem ve vývoji evropského symfonismu.
Jeho Letní noci jsou písňovým cyklem obsahujícím zhudebnění šesti básní ze sbírky Komedie smrti francouzského romantického literáta Théophila Gautiera, který byl skladatelovým přítelem. Berlioz je dokončil roku 1841, původně měly klavírní doprovod a kompletní orchestrální podobu získaly až o 15 let později, kdy skladatel u některých písní změnil tóninu a přidal rozsáhlejší instrumentální plochy. Podobně jako Mahlerova Blumine se ani Berliozovy Letní noci za života svého tvůrce příliš nehrály (orchestrální verze nebyla patrně uvedena vůbec), jejich kvality byly naplno objeveny až ve 20. století a dnes jsou poměrně často uváděným a u publika oblíbeným dílem. Tématem písní je láska, která v mládí vzniká, později upadá a následně znovu vykvete. Jejich sólovým hlasem může být buď mezzosoprán, nebo tenor, ale existují i autorské verze pro soprán, kontraalt i baryton. Každá z písní cyklu má odlišnou náladu – od působivého lyrismu k lehkému napětí, které se projevuje zejména v části Na hřbitově, nebo k dramatické vášni, jak ji slyšíme v poslední písni Neznámý ostrov.

Alexander Zemlinsky (1871–1942) byl ve své době uznáván především jako úspěšný dirigent a vlivný hudební pedagog. Narodil se ve Vídni, ale jeho příjmení prozrazuje slovanský původ. Jeho otec (ač také rodilý Vídeňák) pocházel ze slovenské katolické rodiny a těsně před Alexandrovým narozením konvertoval k judaismu. Matka narozená v Sarajevu pocházela zase ze židovsko-muslimského manželství. V roce 1886 nastoupil Zemlinsky na vídeňskou konzervatoř, kde se vzdělával ve hře na klavír, v hudební teorii a kompozici. Jeho prvními skladbami byl nadšen Johannes Brahms, který jej, podobně jako dříve Antonína Dvořáka, doporučil svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Značný vliv na Zemlinského mělo jeho seznámení s o tři roky mladším Arnoldem Schönbergem, který byl původně jeho žákem, ovšem jejich vztah brzy přerostl v osobní přátelství, plodnou spolupráci a vzájemné tvůrčí ovlivňování. Schönberg byl nicméně jako skladatel nesrovnatelně radikálnější a jeho dodekafonii Zemlinsky nikdy nepřijal. V roce 1901 se oba umělci navíc stali švagry, když si Schönberg vzal za manželku Zemlinského sestru Mathilde. Mezi Zemlinského žáky nacházíme i další dva proslulé dodekafonisty – Albana Berga a Antona Weberna, dále brněnského rodáka a pozdější výraznou skladatelskou osobnost hudby k hollywoodským filmům Ericha Wolfganga Korngolda nebo dalšího významného židovského skladatele narozeného v českých zemích, Hanse Krásu. K jeho žačkám patřila také jistá Alma Schindlerová, které se Zemlinsky pokoušel dvořit, ona však dala přednost Gustavu Mahlerovi, kterého si vzala a záhy do dějin vstoupila coby „femme fatale“ mnoha umělců první poloviny 20. století. Jako dirigent působil Alexander Zemlinsky v důležitých operních domech, např. v Divadle na Vídeňce nebo ve vídeňské Volksoper i Dvorní opeře. Významné bylo jeho působení v Praze v letech 1911–1927, kde na půdě Německého městského divadla věnoval pozornost i české opeře a stal se zde prvním rektorem Německé hudební akademie. Po ukončení pražského působení přesídlil do Berlína, kde byl jmenován generálním ředitelem Státní opery a učil na Vysoké hudební škole. V Německu však začaly sílit represe proti Židům, a tak se v roce 1935 vrátil do rodného města, kde jej zase o tři roky později zastihl anšlus Rakouska. V září 1939 odjel se zastavením v Praze do Spojených států, a tam roku 1942 zemřel. O jeho skonu se tedy v Evropě nikdo nedozvěděl, Zemlinského skladby upadly na určitou dobu v zapomnění a podobně jako u Gustava Mahlera zažily svou renesanci v 60. letech 20. století.
Jako skladatel bývá Alexandr Zemlinsky nejčastěji řazen (opět stejně jako Mahler) mezi pozdní romantiky a jako kompoziční postup jsou pro něj typické rozvíjené variace. Napsal osm oper, dvě plnohodnotné symfonie, čtyři smyčcové kvartety a další druhy komorní tvorby včetně klavírních skladeb a písní. Jeho Symfonie č. 1 d moll pochází z roku 1892 a může být tedy považována za juvenilní dílo svého tehdy jednadvacetiletého autora. Zemlinsky se v ní z hlediska formy a harmonie v zásadě projevuje jako konzervativní, nicméně nápaditý skladatel. Tradiční pojetí však narušuje méně obvyklá třívětá struktura symfonické skladby s finále v pomalém tempu, které rozhodně nekončí žádnou pompézní codou, nýbrž vyznívá spíše do ztracena.
(Petr Ch. Kalina)

 


 

Les Nuits d‘Été – Letní noci
Théophil Gautier (překlad Jiří Beneš)

1. Villanelle
Quand viendra la saison nouvelle,
Quand auront disparu les froids,
Tous les deux nous irons, ma belle,
Pour cueillir le muguet aux bois;
Sous nos pieds égrenant les perles
Oue ľon voit au matin trembler,
Nous irons écouter les merles Siffler.
Le printemps est venu, ma belle,
C´est le mois des amants béni,
Et ľoiseau, satinant son aile,
Dit des vers au rebord du nid.
Oh, viens, donc, sur ce banc de mousse
Pour parler de nos beaux amours,
Et dis-moi de ta voix douce:
„Toujours.“
Loin, bien loin, égarant nos courses,
Faisant fuir le lapin caché
Et le daim au miroir des sources
Admirant son grand bois penché;
Puis chez nous, tout heureux, tout aises,
En panier s´enlaçant nos doigts,
Revenons, rapportant des fraises
Des bois.

2. Le Spectre de la rose
Soulève ta paupière close
Qu´effleure un songe virginal;
Je suis le spectre ďune rose
que tu portais hier au bal.
Tu me pris encore emperlée
Des pleurs ďargent de ľarrosoir,
Et parmi la fête étoilée
Tu me promenais tout le soir.
Oh toi, qui de ma mort fut cause,
Sans que tu puisses le chasser,
Toutes les nuits mon spectre rose
A ton chevet viendra danser.
Mais ne crains rien, je ne réclame
Ni messe ni De Profundis;
Ce léger parfum est mon âme,
Et j‘arrive du Paradis.
Mon destin fut digne ďenvie,
Et pour avoir un sort si beau
Plus ďun aurait donné sa vie,
Car sur ton sein j‘ai mon tombeau,
Et sur ľalbâtre où je repose
Un poète avec un baiser écrivit:
Ci-gît une rose que tous les rois
vont jalouser.

3. Sur les lagunes
Ma belle amie est morte:
Je pleurerai toujours;
Sous la tombe elle emporte
Mon âme et mes amours.
Dans le ciel, sans m‘attendre,
Elle s‘en retourna;
Ľange qui ľemmena
Ne voulut pas me prendre.
Que mon sort est amer!
Ah! Sans amour s‘en aller sur la mer!
La blanche créature
Est couchée au cercueil.
Comme dans la nature
Tout me paraît en deuil!
La colombe oubliée
Pleure et songe à ľabsent;
Mon âme pleure et sent
Qu‘elle est dépareillée.
Que mon sort est amer!
Ah! Sans amour s‘en aller sur la mer!
Sur moi la nuit immense
S‘étend comme un linceul;
Je chante ma romance
Que le ciel entend seul.
Ah! Comme elle était belle
Et comme je ľaimais!
Je n´aimerai jamais
Une femme autant qu´elle.
Que mon sort est amer!
Ah! Sans amour s‘en aller sur la mer!

4. Absence
Reviens, reviens ma bien aimée!
Comme une fleur loin du soleil,
La fleur de ma vie est fermée
Loin de ton sourire vermeil.
Entre nos coeurs quelle distance!
Tant ďespace entre nos baisers!
Ô sort amer! Ô dure absence!
Ô grands désirs inapaisés!
D´ici là-bas, que de campagnes,
Que de villes et de hameaux,
Que de vallons et de montagnes,
À lasser le pied des chevaux!

5. Au cimetière
Connaissez-vous la blanche tombe
Où flotte avec un son plaintif
Ľombre ďun if?
Sur ľif, une pâle colombe,
Triste et seule, au soleil couchant,
Chante son chant:
Un air maladivement tendre,
A la fois charmant et fatal,
Qui vous fait mal,
Et qu´on voudrait toujours entendre,
Un air, comme en soupire aux cieux
Ľange amoureux.
On dirait que ľâme éveillée
Pleure sous terre à ľunisson
De la chanson,
Et du malheur ďêtre oubliée
Se plaint dans un roucoulement
Bien doucement.
Sur les ailes de la musique
On sent lentement revenir
Un souvenir:
Une ombre, une forme angélique
Passe dans un rayon tremblant
En voile blanc.
Les belles de la nuit, demi-closes,
Jettent leur parfum faible et doux
Autour de vous,
Et le fantôme aux molles poses
Murmure en vous tendant les bras:
„Tu reviendras!“
Oh! Jamais plus, près de la tombe,
Je n‘irai quand descend le soir
Au manteau noir,
Écouter la pâle colombe
Chanter sur la pointe de ľif
Son chant plaintif!

6. L´Île inconnue
Dites, la jeune belle!
Où voulez-vous aller?
La voile enfle son aile,
La brise va souffler!
Ľaviron est ďivoire,
Le pavillon de moire,
Le gouvernail ďor fin;
J´ai pour lest une orange,
Pour voile une aile ďange,
Pour mousse un séraphin.
Est-ce dans la Baltique,
Dans la mer Pacifique,
Dans ľîle de Java?
Ou bien est-ce Norvège,
Cueillir la fleur de neige,
Ou la fleur ďAngsoka?
Menez-moi, dit la belle,
A la rive fidèle na břeh,
Où ľon aime toujours.
Cette rive, ma chère,
On ne connaît guère
Au pays des amours.
Où voulez-vous aller?
La brise va souffler.

1. Villanelle
Když přijde nové údobí,
když se ztratí mrazy,
půjdem my dva, moje krásná,
do lesa na konvalinky;
drolíce nohama perly,
jež se od rána třpytily,
půjdeme poslouchat, jak kosi pískají.
Přišlo jaro, moje milá,
milenců čas požehnaný,
a pták, čechraje si peří,
na kraji hnízda říká verše.
Ó, pojď tedy na lože z mechu
hovořit o naší lásce
a pověz mi svým sladkým hlasem:
„Navždy.“
Daleko, tam v dálce tratí se naše kroky
plašíce králíčka z jeho skrýše
a daňka od zrcadlící studánky,
nad níž skloněn obdivoval svoje paroží.
Domů pak, šťastni a spokojeni,
s prsty spletenými na košíku
plném jahod, vracíme se
z lesa.

2. Duch růže
Pootevři svá víčka,
jichž se dotkl panenský sen;
jsem duch růže,
kterou jsi měla včera na plese.
Přijalas mě ještě orosenou,
zalitou stříbrnými slzami
a hvězdně třpytnou slavností
nosilas mě celý večer.
Poslyš, příčino mé smrti,
nebraň se, je to marné:
každou noc můj růžový duch
přijde ke tvému loži tančit.
Neboj se však, nežádám
žádnou mši, ani De profundis;
mou duší je tato lehká vůně,
přicházím totiž z ráje.
Můj osud je hoden závisti:
pro úděl tak krásný
by leckdo rád dal život,
neboť svůj hrob mám ve tvé hrudi
a na úběl, na němž odpočívám,
napsal básník svým polibkem:
Zde leží růže, které všichni králové
mohou závidět.

3. Na lagunách
Má milá mi umřela:
budu pořád plakat;
do hrobu si vzala
duši mou i lásku.
Nepočkala na mne,
vrátila se do nebe;
Anděl, co ji odnesl,
nechtěl mě vzít s sebou.
Mám to smutný osud!
Ach, bez lásky vyplouvat na moře!
Její bílá bytost
spočívá teď v rakvi.
A v přírodě kolem
na vše padl smutek!
Pláče holubička,
myslí na milého;
Moje duše cítí,
že jí někdo chybí.
Mám to smutný osud!
Ach, bez lásky vyplouvat na moře!
Nesmírná noc padá
na mne jako rubáš;
romanci svou zpívám,
slyší ji jen nebe.
Bývala tak krásná,
měl jsem ji tak rád!
Ženu jako ona
nebudu mít nikdy.
Mám to smutný osud!
Ach, bez lásky vyplouvat na moře!

4. Odloučení
Vrať se, vrať se, moje milá!
Jako květ, jenž nemá slunce,
uzavřel se teď můj život,
chybí mu tvůj milý úsměv.
Naše srdce dělí dálka!
Dělí i rty k políbení!
Hořký osud v odloučení,
velká přání nesplněná!
Odsud až tam, tolik polí,
tolik měst a tolik vesnic,
tolik hor a tolik dolin
unaví i nohy koní!

5. Na hřbitově
Znáte ten bílý náhrobek,
na němž se vlní sténaje
starého tisu stín?
Na tisu bledá holubice,
smutná a sama v zapadajícím slunci,
zpívá svou píseň:
Píseň mučivě něžnou,
půvabnou a přitom osudovou,
jaká působí bolest
a jakou bychom chtěli slyšet pořád,
píseň, jakou v nebi šeptá
anděl lásky.
Říká se, že probuzená duše
pláče pod zemí a v souzvuku
s touto písní
a s jejím tichým vrkáním
lká nad neštěstím
být zapomenuta.
Na křídlech hudby
se vrací, zdá se nám,
vzpomínka:
Jakýsi stín, andělský tvar
prochází chvějícím se paprskem
v bílém závoji.
Noční květy, napůl zavřené,
šíří svou vůni, mdlou a sladkou,
kolem vás,
a přízrak malátných pohybů
vás bere za paži a huhlá:
„Vrátíš se zas!“
Ach, už nikdy k tomu hrobu
nepůjdu, když se přiblíží večer
ve svém černém plášti,
poslouchat, jak bledá holubice
zpívá na vrcholku tisu
svou žalostnou píseň!

6. Neznámý ostrov
Řekni, dívko krásná,
kam bys ráda jela?
Plachta jako křídlo,
začíná vát vítr!
Veslo ze slonoviny,
vlajka z pestré látky,
kormidlo ze zlata,
zátěž z pomerančů,
plachta – křídlo andělské,
plavčíkem je serafín.
Pojedeme k Baltu
nebo k Pacifiku,
snad na ostrov Jávu?
Můžem na sněženky
do Norska si zajet
nebo na Angsóku?
Veď mne, říká milá,
kde je věrnost
spolu s láskou věčná.
Tento břeh, má drahá,
v říši milování
vůbec nikdo nezná.
Kam bys ráda jela?
Začíná vát vítr.

 


Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobě spolupracuje s renomovanými tuzemskými i zahraničními soubory a orchestry. Hostuje v Národním divadle v Praze, v Národním divadle Brno, Národním divadle moravskoslezském a ve Státním divadle Košice. V uplynulých letech byla nominována do úzkého výběru na cenu Thálie za roli Poutníka v inscenaci opery Láska na dálku, cenu Jantar pro umělce Moravskoslezského kraje za roli Biancy v inscenaci Zneuctění Lukrécie a cenu Classic Prague Awards za koncertní výkon.
Je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po současnost. Dlouhodobé úspěchy ve stylové interpretaci jí vynesly spolupráci s renomovanými soubory a orchestry (Mala Punica, Collegium Marianum, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Orkiestra Historyczna).
Uznání si vysloužily její interpretace písňového repertoáru (Haydn, Mozart, Tomášek, Berlioz) za doprovodu kladívkového klavíru, stejně jako nahrávky 8 italských árií J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a Stabat Mater J.J. Ryby s orchestrem L‘armonia terrena, která obdržela ocenění Diapason d‘Or. V roce 2018 vyšlo CD s Moravskými dvojzpěvy Antonína Dvořáka za doprovodu originálního klavíru (Bösendorfer, Vídeň 1879) z pozůstalosti Antonína Dvořáka. V roce 2022 vyšla zatím poslední nahrávka písní Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena za doprovodu Ivo Kahánka, jež byla nominována na Ceny Anděl. Vedle písní se věnuje též tvorbě oratorní a symfonické Dvořáka, Wagnera a Mahlera.
Markéta má bohatou pedagogickou činnost zahrnující kurzy a lekce zaměřené na techniku zpěvu a interpretaci vokální hudby. Je překladatelkou knihy rozhovorů o výuce zpěvu proslulé pedagožky Margreet Honig, která vyšla pod názvem Skutečný zpěv.
Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se věnuje i divadelní práci. Za roli Dardana v Händelově opeře Amadigi di Gaula na Händelfestspiele v německém Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Pravidelně hostuje v Národním divadle v Brně (J. Offenbach: Hoffmannovy povídky, W. A. Mozart: Kouzelná flétna, B. Martinů: Hry o Marii, H. Purcell: Dido a Aeneas, K. Saariaho: Láska na dálku, G. Rossini: Hrabě Ory, G. Verdi: Falstaff), Praze (C. Monteverdi: Orfeo, G. F. Händel: Rinaldo, B. Martinů: Julietta) a v Ostravě (B. Britten: Zneuctění Lukrécie, Ch. W. Gluck: Iphigénie v Aulidě, J. Křička: Bílý pán) a v Jihočeské opeře (G. F. Händel: Mesiáš, A. Boito: Mefistofeles). S Českou filharmonií nastudovala roli 2. žínky v Dvořákově Rusalce pod vedením Semjona Byčkova. V sezóně 2023/24 přijala pozvánku berlínské Staatsoper Unter den Linden na hostování v Charpentierově Médee pod taktovkou Sira Simona Rattleho.
V uplynulých letech byla dvakrát nominována do úzkého výběru na cenu Opera Plus Award pro Nejlepší operní zpěvačku sezóny a na tři další významná ocenění (Thálie, Jihočeská Thálie a Classic Prague Awards).

Jaume Santonja byl od sezóny 2022/23 jmenován hlavním hostujícím dirigentem Orchestra Sinfonica di Milano. Bývalý zástupce šéfdirigenta Euskadiko Orkestra – Basque National Orchestra – je pravidelným hostem předních orchestrů v rodném Španělsku: Orquesta y Coro Nacionales de España – OCNE, Orquestra de la Comunitat Valenciana – OCV, Orquesta Sinfónica de Tenerife – OST, Orquesta Filarmónica de Málaga, Real Filharmonía de Galicia, Orquesta Sinfónica de Bilbao, Oviedo Filarmonía.
Působil jako asistent šéfdirigenta v City of Birmingham Symphony Orchestra ve Velké Británii, také dirigoval BBC National Orchestra of Wales, Antverpský symfonický orchestr, Stavanger Symphony, Royal Northern Sinfonia, Phion Orkest, Philharmonie Zuidnederland, Bělehradskou filharmonii a mnoho dalších.
V červnu 2020 byl vybrán mezi čtyři nejslibnější mladé dirigenty k účasti na exkluzivních mistrovských kurzech s Ivánem Fischerem a Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterdamu.
V předchozí sezóně debutoval s Orchestra Fondazione Arena di Verona, Orchestra Teatro Comunale di Bologna a Norrlandsoperan v Umeå (Švédsko).
V probíhající sezóně povede či vedl kromě jiných Severní královskou filharmonii, Orchestra Haydn di Bolzano e Trento, Barcelonský symfonický orchestr, Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari, Orquesta Sinfónica de Tenerife, Orchestra del Teatro Lirico di Bari.
Je zakladatelem hudebního tělesa AbbatiaViva a působí jako aranžér a orchestrátor, vášnivě se věnuje komponování komorní hudby.
Je držitelem titulu Master of Music (v oboru dirigování) Královské konzervatoře v Antverpách a Master of Music (v oboru bicí nástroje) z Amsterdamské konzervatoře. Bakalářský titul získal na Escola Superior de Música de Catalunya v Barceloně (ESMuC).
Předtím než se plně začal věnovat dirigování byl sedm sezón hlavním perkusionistou v Antverpském symfonickém orchestru a jako student byl členem Gustav Mahler Jugendorchester a Verbier Festival Orchestra, kde měl tu čest hrát pod takovými dirigenty, jako Mariss Jansons, Daniele Gatti, Yannick Nezet-Seguin, Valery Gergiev, Pierre Boulez, Andris Nelsons, Zubin Mehta, James Levine, Charles Dutoit, Essa-Pekka Salonen a další.


Koncert probíhá za finanční podpory Moravskoslezského kraje a statutárního města Opavy. Abonentní cyklus symfonických koncertů JFO se koná pod záštitou náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje Mgr. et Mgr. Lukáše Curyla a primátora statutárního města Opavy Ing. Tomáše Navrátila.

Nenechte si ujít

2. abonentní koncert v Opavě

Klavírista světového renomé Lukáš Vondráček se vrací do své rodné Opavy. V jeho podání uslyšíte První klavírní koncert Fryderyka Chopina. Večer pod vedením nadaného dirigenta Valentina Uryupina zahájí předehra ke komické opeře Bedřicha Smetany Dvě vdovy a na jeho závěru zazní Druhá symfonie Ludwiga van Beethovena, opěvující srdečnou náladou a bujarou energií.

 

24. 06. 2024
19:00 hod.
Opava, kostel sv. Václava
od 540 Kč
Zobrazit detail

3. abonentní koncert v Opavě

Večer pod vedením hostujícího dirigenta JFO Daniela Raiskina posluchače provede dílem soudobého skladatele Pēterise Vaskse, v podání kanadského violoncellisty Bryana Chenga zazní Schumannův romantický Violoncellový koncert a na závěr Mendehlsson-Bartholdyho Třetí symfonie inspirovaná skotským Edinburghem.

 

18. 07. 2024
19:00 hod.
Opava, kostel sv. Václava
od 540 Kč
Zobrazit detail

4. abonentní koncert v Opavě

Legendou inspirována Janáčkova Balada blanická, mimořádně náročná kompozice Rachmaninovovy Rapsodie na Paganiniho téma v podání rezidenčního sólisty Federica Colliho a Mozartova Symfonie č. 40,  jedno z jeho nejhranějších a nejobdivovanějších děl – to vše zahrnuje dramaturgie posledního opavského koncertu pod vedením předního českého dirigenta Tomáše Netopila.

06. 09. 2024
19:00 hod.
Opava, kostel sv. Václava
od 540 Kč
Zobrazit detail