PROGRAM

Maurice Ravel
Tzigane (Cikán), koncertní rapsodie pro housle a orchestr M. 76a (10′)

Frank Proto
Devět variací na Paganiniho pro kontrabas a orchestr (20′)

/přestávka/

Claude Debussy
Prélude a l’apres midi d’un faune (Předehra k Faunovu odpoledni), L. 86 (10′)

Samuel Barber
Koncert pro housle a orchestr op. 14 (23′)

Allegro
Andante
Presto in moto perpetuo

ÚČINKUJÍCÍ

David Hernych – housle
Ondřej Sejkora – kontrabas
Jiří Vodička – housle, umělecký garant cyklu
Anna Bangoura – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Robert Kružík – dirigent

Oba francouzští skladatelé, jejichž díla dnes zazní – Claude Debussy (1862–1918) a Maurice Ravel (1875–1932), reprezentují hudební tendence reagující na výtvarné a literární směry, které na sklonku 19. století oponovali akademickému romantismu, především na impresionismus a symbolismus. Studium mimoevropské, zvláště asijské hudby, v nichž hudební impresionisté nalézali inspiraci pro experimentování s uvolněnou formální a harmonickou stránkou hudby, rozšířil Maurice Ravel zájmem o svérázné hudební tradice evropské. Vedle hudby Pyrenejského poloostrova, k níž měl blízko díky svému částečně baskickému původu, se zaobíral také hudbou uherských romských kapel. Důvěrněji se s ní seznámil prostřednictvím slavné houslistky maďarského původu Jelly d’Arányi, která mu její ukázky hrála na večírku po soukromém provedení jeho Sonáty pro housle a violoncello v Londýně. Zaujat její hrou se Ravel rozhodl v roce 1924 zkomponovat pro ni v tomto duchu koncertní rapsodii Tzigane. Ta byla současně zamýšlena jako hold velkým romantickým houslovým virtuosům, v první řadě Pablu de Sarasate, k jehož nejslavnějším skladbám patří Zigeunerweisen op. 20 se stejnou tematikou. V původní verzi Ravelovy skladby byly housle doprovázeny luthéalem, tedy přídavným rejstříkem klavíru vynalezeným v roce 1919 Belgičanem Georgem Cloetensem. Nástroj svým zvukem připomíná pro romské kapely typický cimbál. Ravel záhy doprovod zaranžoval pro orchestr. Skladba vychází z dvoudílného schématu obvyklého v čardáši – po pomalém, temně melancholickém lassanu improvizačního charakteru v podání sólových houslí bez doprovodu následuje vášnivá a neustále stupňovaná friska s řadou brilantních fines sólového partu. Přestože se Ravel snažil napodobit virtuózní styl 19. století, nezapře skladba svou barevností a harmonickou mnohotvárností impresionistického mistra.

Ravelův starší souputník Claude Debussy byl často ve svých kompozicích inspirován literární tvorbou svých současníků, především prokletých a symbolistických básníků. Jedním z nich byl Stéphane Mallarmé, který poskytl podklad k Debussyho epochální Předehře k Faunovu odpoledni z let 1892–1894. Mallarmé měl hluboký zájem o hudbu a s Debussym byli přáteli. Když se chystal nechat provést svou rozměrnou eklogu Faunovo odpoledne formou scénického čtení, oslovil Debussyho, aby k ní napsal doprovodnou hudbu. K realizaci plánu nakonec nedošlo. Mallarmého monolog Fauna, jenž přemítá o svých dosavadních milostných zážitcích, aby plného uspokojení smyslné touhy nalezl ve vlastní fantazii, však Debussyho posléze podnítil ke kompozici orchestrální předehry. Tato vpravdě impresionistická skladba, která volně přenáší atmosféru básně do hudby, otevírá novou kapitolu jak v Debussyho do té doby spíše tradičně orientované vlastní tvorbě, tak ve vývoji evropské symfonické hudby vůbec. Přestože skladba svou formální rozvolněností a nečekanými proměnami nálad a barevnostíi působí při letmém poslechu téměř jako improvizace, Debussy v ní dociluje dovednými a často netradičními kompozičními postupy vnitřní soudržnosti a ucelenosti. Vstupní éterické flétnové sólo s výraznými chromatickými postupy evokuje Fauna rozjímajícího při hře na Panovu flétnu. Následující harfová glissanda s rafinovaným doprovodem dřevěných dechových nástrojů a lesních rohů dotvářejí tajemnou, téměř pohádkovou atmosféru. Flétnové téma pak v neustálých obměnách a nových výrazových odstínech prostupuje dalším průběhem skladby. V oparu Faunova snění postupně narůstá melodickými oblouky smyčců vzrušení, které je na vrcholu extáze zklidněno sestupným tématem v podání dechů. Do nastalého klidu se znovu ozve Faunova flétna, jež skladbu dovede do tichého opojení jeho vlastními představami.

Samuel Barber (1910–1981) a Frank Proto (*1941) se řadí k nejvýraznějším osobnostem americké hudby 20. století. Zatímco Samuel Barber byl primárně skladatel (byť příležitostně dirigoval vlastní kompozice a prošel také krátkou kariérou koncertního pěvce), pro Franka Prota byla skladatelská činnost původně doplňkem jeho dráhy kontrabasisty. K zájmu o kompozici, v níž je samoukem, ho v době studia kontrabasové hry nasměroval nedostatek kvalitního původního repertoáru pro jeho nástroj. Prvním plodem byla jeho Sonáta 1963 pro kontrabas a klavír, která se stala jednou z nejhranějších kontrabasových skladeb 20. století. Záhy se vypracoval v osobitého a respektovaného skladatele. Proto se celoživotně jako interpret věnuje vedle hudby klasické i jazzu. Rovněž jeho kompoziční tvorba je rozkročena mezi tyto dva světy, což je patrné i v Devíti variacích na Paganiniho pro kontrabas a orchestr zkomponovaných roku 2001 pro francouzského kontrabasového virtuosa Françoise Rabbatha. Podkladem variací je známé téma, které slavný italský houslový virtuos Niccolò Paganini (1782–1840) varioval v posledním čísle svého volného cyklu 24 capricií pro sólové housle, kde nejúplněji demonstroval svůj extravagantní hráčský styl. Frank Proto ve svých variacích odhaluje skryté možnosti této melodie, dává ji do nečekaných harmonických a rytmických souvislostí, a současně přenáší paganiniovskou virtuozitu na kontrabas. Do skladby jsou inkorporovány nejen jazzové elementy, ale také rytmika latinskoamerických tanců, především salsy.

Samuel Barber byl svou tvorbou věrný odkazu hudby 19. století, klasickým formám a tradiční harmonii, a jen opatrně do svého stylu přijímal modernistické postupy. Jeho díla zpravidla vynikají lyričností a téměř romantickou výrazovostí. Těmito atributy disponuje také Koncert pro housle a orchestr op. 14, který Barber zkomponoval v roce 1939 na objednávku filadelfského průmyslníka Samuela Simeona Felse pro jeho adoptivního syna, italského houslistu Isaaka Briselliho. Koncert měl komplikovanou cestu k uvedení. Původní dedikant Briselli totiž nebyl spokojen s pojetím sólového partu: v prvních dvou větách jej považoval za málo virtuózní a hodlal jej sám přepracovat, třetí větu, při jejíž kompozici se Barber snažil vyhovět jeho předchozím připomínkám, zavrhl zcela. Koncert byl nakonec poprvé veřejně proveden v roce 1941 legendárním americkým houslistou Albertem Spaldingem. Barber sice v díle navazuje na romantickou tradici koncertu, ale sólový nástroj v něm nehraje úlohu bojovného hrdiny, jak tomu bývá v romantických koncertech, ale spíše vede intimní, emocionálně hluboký dialog s orchestrem. Komorní charakter doprovodu podporuje účast klavíru v orchestru. Úvodní větu otevírá přímo sólista ústřední, lyrickou melodií, s níž kontrastuje živější, hravé vedlejší téma, svěřené především dechovým nástrojům. Melancholické pasáže se střídají s těmi exaltovanějšími, aby věta dospěla do ztišeného, nostalgicky zabarveného konce. Střední pomalá věta je vybudovaná ze dvou náladově odlišných hudebních myšlenek – jímavé hobojové kantilény a výrazově temnějšího rapsodického zpěvu sólových houslí. Finále je energií nabitým brilantním dovětkem, v jejichž motorických bězích dostává sólista prostor předvést svou technickou suverenitu.
(Vlastimil Tichý)

David Hernych je studentem na Hochschule für Musik v Lucernu ve třídě Igora Karška. V minulosti studoval na Gymnáziu a Hudební škole hl. města Prahy u Jiřího Nováka a na Pražské konzervatoři ve třídě Jiřího Fišera. K jeho největším úspěchům patří 1. místa na soutěžích Josefa Micky a Jaroslava Kociana, hlavní cena Letní hudební akademie v Kroměříži a vítězství na Akademii Václava Hudečka v Luhačovicích. Zúčastnil se mistrovských kurzů pod vedením Václava Hudečka, členů Vídeňských filharmoniků, Pavla Vernikova nebo Fedora Rudina. Jako sólista spolupracoval s předními českými dirigenty, jakými jsou Tomáš Netopil, Jakub Klecker, Petr Vronský, Radek Baborák, Robert Kružík, Marko Ivanović, Martin Peschík nebo Ondřej Vrabec. Několikrát vystoupil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. V uplynulých sezónách hrál sólově také se SOČR, Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín a Moravskou filharmonie Olomouc. S Václavem Hudečkem (žákem Oistracha) vystoupil sólově na festivalech v Praze (Svátky hudby v Praze), Litoměřicích, Roudnici nad Labem a Luhačovicích. Jako komorní hráč sdílel na festivalu Dvořákova Praha pódium s Josefem Špačkem.

Je primáriem kvarteta Siebeneichener Quartett. Kvarteto v minulosti vyhrálo soutěž Nadace Bohuslava Martinů, zúčastnilo se mistrovských kurzů například s Fedorem Rudinem, Peterem Jarůškem a Jiřím Kabátem. V uplynulých sezónách vystoupil Siebeneichener Quartett na festivalech Mladá Praha, Jihočeský komorní festival, Dny Bohuslava Martinů, Hudba mezi obrazy a jiné. Kvarteto se zúčastnilo také prestižního semináře pod vedením Juilliard String Quartet v New Yorku.

Kontrabasista Ondřej Sejkora (*1998) se věnuje hudbě od útlého věku. V ZUŠ Slatiňany nejprve navštěvoval hodiny houslí. Ve 13 letech se začal věnovat hře na kontrabas pod vedením Radka Pokorného v ZUŠ Pardubice. V letech 2013–2019 studoval na Konzervatoři Pardubice v kontrabasové třídě Františka Machače a Radka Pokorného. Následně se věnoval studiu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Miloslava Jelínka, kde úspěšně absolvoval v roce 2024.

K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří 1. místo a speciální cena na Mezinárodní kontrabasové soutěži Karla Ditterse von Dittersdorf v Banské Bystrici (2016 a 2017), 1. cena a zvláštní ocenění za provedení skladby Invokace Miloslava Gajdoše na Celostátní přehlídce konzervatoří a hudebních gymnázií, 1. cena a titul absolutního vítěze v kategorii do 30 let na Mezinárodní kontrabasové soutěži Františka Simandla (2018), 1. cena na Mezinárodní kontrabasové soutěži K. Ditterse von Dittersdorf v nejvyšší kategorii (2018), 1. cena a titul absolutního vítěze na Mezinárodní soutěži Františka Černého a Jana Geissela v Holicích (2019), účast na kontrabasové soutěži The Bradetich Foundation International Double Bass Solo Competition v Severním Texasu v USA (2017), vítězství na Mezinárodní kontrabasové soutěži ve Varšavě v Polsku (2019), 1. cena v prvním ročníku Carnes International Music Competition Vienna (2022) a 1. cena na International Artists Competition Vienna (2023). Jedním z nejnovějších úspěchů je 1. cena a zvláštní cena poroty za provedení skladby M. Gajdoše na 29. ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně (2023).

V současnosti se věnuje především studiu, koncertní činnosti a propagaci kontrabasu jako sólového nástroje. Jako sólista spolupracoval například s Filharmonií Brno, Pražskou komorní filharmonií, Pardubickou komorní filharmonií, Filharmonií Hradec Králové, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Barocco sempre giovane, Virtuosi di Prague nebo s Moravskou filharmonií Olomouc. Působí jako první zástupce vedoucího kontrabasové skupiny Filharmonie Brno a jako pedagog na Konzervatoři Pardubice.

Jiří Vodička je český houslista, sólista, komorní hráč a od roku 2015 také koncertní mistr České filharmonie.
K jeho nejvýznamnějším mezinárodním úspěchům patří titul absolutního vítěze prestižní soutěže Louise Spohra ve Výmaru a 1. cena a 2. cena ze světově uznávané soutěže Young Concert Artists, konané v roce 2008 v Lipsku a New Yorku.
Ve 14 letech byl mimořádně přijat na Ostravskou univerzitu do třídy Zdeňka Goly, kde v roce 2007 ukončil magisterské studium. Od té doby pravidelně vystupuje jako sólista s předními českými i zahraničními orchestry. Působí rovněž pedagogicky na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě.
Pravidelně vystupuje na významných festivalech doma i v zahraničí. V roce 2011 byl osobně pozván Gidonem Kremerem na festival Kammermusikfest Lockenhaus. V roce 2021 zahajoval jako sólista festival Smetanova Litomyšl, v roce 2024 vystoupil jako sólista na Novoročním koncertu České filharmonie, v roce 2025 navázal Šostakovičovým houslovým koncertem pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.
Na počátku roku 2020 založil úspěšné klavírní trio The Trio. Aktivně se věnuje také dalším komorním projektům – za zmínku stojí například: duo s kytaristou Pavlem Steidlem s ryze Paganiniovským programem, Po stopách Antonína Dvořáka (s Davidem Marečkem) nahrané na dvojalbum pod značkou Suprahon, Baroque’and Roll s ansámblem Barocco sempre giovane nebo projekt Dva mistři, jedno pódium s houslistou Janem Mráčkem.
V roce 2014 natočil pro vydavatelství Suprahon své debutové sólové album Violino Solo, které obsahuje jedny z nejnáročnějších skladeb pro sólové housle. Dalším nahrávacím počinem pod hlavičkou vydavatelství Supraphon je dvojalbum s kompletním dílem Antonína Dvořáka pro housle a klavír, které získalo vynikající recenze v zahraničních médiích, například Gramophone, Choc de Classica nebo Diapason (★★★★★). Jeho koncerty pravidelně zaznamenávají Česká televize, Český rozhlas, německá ARD i mezinárodní stanice Mezzo TV. Je také sólistou úspěšných multimediálních show Vivaldianno a iMucha.
Hraje na historický nástroj Joseph Gagliano (1774).

Herečka, moderátorka a zpěvačka Anna Bangoura vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté si rozšiřovala obzory během univerzitního studia anglické filologie. Od roku 2023 je jednou z moderátorek pořadu Dobré ráno v České televizi. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro kterou pravidelně moderuje koncerty pro školy, a podílí se tak na přiblížení klasické hudby mladým posluchačům. Kromě moderátorské činnosti se věnuje divadlu, působila na scénách Národního divadla Brno, Těšínského divadla a dalších. Mezi její aktuální projekty patří například představení Dvě čárky v Divadle loutek Ostrava. Tato inscenace, zaměřená na téma reprodukčního zdraví a otevřenou diskusi, získává nominace i ocenění na festivalech za autentické a citlivé zpracování těchto společensky důležitých témat. Jako zpěvačka je členkou kapely L.A. Sunday, která interpretuje světové hity z oblasti popu, funku a soulu. Součástí její práce jsou také preventivní programy ve školách, které prostřednictvím divadelních prvků otevírají důležitost mezilidské komunikace. Nahrává rovněž podcasty, voiceovery a spolupracuje při tvorbě autorských projektů.

Robert Kružík patří k mladé generaci českých dirigentů. Od sezóny 2021/2022 je šéfdirigentem zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a počínaje sezónou 2025/2026 také šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Zastává též pozici stálého hostujícího dirigenta Filharmonie Brno. V květnu 2020 debutoval na festivalu Pražské jaro se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, v březnu 2023 poprvé řídil Českou filharmonii v pražském Rudolfinu.

S Filharmonií Bohuslava Martinů provedl řadu výjimečných koncertů, jeho doménou je především hudba 19. a 20. století. V Národním divadle Brno nastudoval Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu a Evžena Oněgina, Smetanovu Libuši, která zazněla k 100. výročí založení Československé republiky, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Řecké pašije Bohuslava Martinů, Verdiho Otella, soudobou operu Ľubici Čekovské Here I am, Orlando nebo Krále Rogera polského skladatele Karola Szymanowského. Jeho široký operní záběr čítá díla Mozarta, Smetany, Dvořáka, Martinů, Janáčka, Donizettiho, Rossiniho, Čajkovského, Bizeta, Verdiho, Pucciniho ad.
Spolupracuje s mnoha symfonickými orchestry, jakými jsou Česká filharmonie, MDR-Sinfonieorchester, Sinfonia Varsovia, PKF–Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Slovenská filharmonie, Státní filharmonie Košice, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc nebo Komorní filharmonie Pardubice. Je zván také na významné festivaly, jako např. Pražské jaro, Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, festival Eufonia aj.

Spolupracoval s předními sólisty, jako jsou houslisté Václav Hudeček, Josef Špaček, Jan Mráček, violoncellisté Tomáš Jamník, Raphael Wallfisch, zpěváci Roman Janál, Jiří Sulženko a slavná Soňa Červená. Jako dirigent vystoupil na Smetanově Litomyšlském festivalu, Hudebním festivalu sv. Václava v Ostravě a v hlavních koncertních sálech České republiky.

Narodil se v Brně, kde začal jako violoncellista a později absolvoval brněnskou konzervatoř, kde se kromě hry na violoncello (jako žák Miroslava Zichy) věnoval také dirigování (jako žák Stanislava Kummera). Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze, kde ho dirigování učil Leoš Svárovský, Charles Olivieri-Munroe. V akademickém roce 2012/2013 absolvoval studijní stáž na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku.
Své zkušenosti předává od roku 2020 nové generaci dirigentů jako pedagog brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. V témže roce obdržel Cenu Jiřího Bělohlávka udělovanou mladým českým umělcům do třiceti let věku, kteří dosáhli ve svém oboru mimořádných úspěchů a kteří pečují o tradici české hudby doma i v zahraničí.